Na projektu spolupracují archeologové v Praze a v Brně a Národní muzeum. Podle nich v osmém a devátém století výrazně vzrostlo množství mečů s ocelovými břity, celoocelovými konstrukcemi a tím i mečů s břity vytvrzenými kalením. Také se prodloužily záštity, oddělující čepel od rukojeti.
Meče tím získaly vyšší kvalitu a lepší mechanické vlastnosti. Během 11. století pak kováři přestali navařovat břity na středovou část čepele, což byla praxe, která se předtím prováděla zhruba tisíc let.
„V té době muselo v Evropě, nebo alespoň v některých jejích regionech dojít k zásadnějším hospodářským a patrně i společenským změnám, které tuto změnu iniciovaly nebo alespoň umožnily,“ uvedl Jiří Hošek z pražského Archeologického ústavu. Podle Hoška to lze zřejmě přičíst zavádění kovacích strojů poháněných vodním kolem.
„Bohužel o způsobu výroby mečů ani míře mechanizace kovářských provozů v té době nemáme žádné písemné doklady,“ podotkl archeolog. Výsledky detailního průzkumu shromážděných mečů tým sepsal do dvou publikací. Archeolog Jiří Košta, který pracuje v Národním muzeu, uvedl, že analýza souboru umožnila v dosud „netušené“ šíři studovat jak technologický vývoj, tak i způsoby distribuce a organizace výroby a proměnu symboliky mečů.
Archeologové popsali i značky na mečích
Podle expertů do 10. století opatřoval čepel značkou kovář ještě při výrobě zbraně, od 11. století se pak začínají prosazovat inkrustované značky a nápisy z neželezných kovů – z mosazi, stříbra či cínu. Petr Žákovský z brněnského Archeologického ústavu uvedl, že se tak značky i nápisy mohly vpravit už do tvarově hotové čepele bez návaznosti na výrobu zbraně.
Chanukový svícen či popravčí meč, muzeum ukazuje nejvzácnější exponáty |
Zatímco značky na raně středověkých mečích symbolizovaly hlavně ochranu a úspěšnost, později se podle týmu převážně pojily s jednotlivými výrobci. Jsou tak zřejmě výrobními značkami v dnešním slova smyslu. Jednou z nejznámějších značek býval tzv. pasovský vlk odkazující na původ čepelí v pasovských dílnách.
Tamní výrobní centrum výrobu masově mechanizovalo a produkovalo obrovské množství kvalitních čepelí do střední i jihovýchodní Evropy. Tuzemští mečíři je podle archeologů patrně ve velkém nakupovali a dopracovávali. To pomáhalo rozvinout mečířské řemeslo u nás a zlepšilo i sociální postavení tuzemských mečířů. Mechanizace součástek postupně také zvýšila dostupnost mečů.
Nejvíce překvapily moravské meče
Mezi nalezenými meči pak tým překvapily exempláře z území Moravy. Tamní čepele z první poloviny devátého století nevybočují z obecných západoevropských trendů, ve druhé polovině století ale vzrostla jejich rozmanitost. Tým našel extrémně robustní a zároveň krátké čepele i úzké čepele s prvky, které byly v Evropě dosud zaznamenány jen u nálezů datovaných do druhé poloviny 10. století a 11. století.
U těchto čepelí podle Košty většinou chybí damaskování či značky a je otázkou, do jaké míry odráží místní produkci a do jaké změny pocházejí z Franské říše, jejichž nástup byl dosud kladen do pozdější doby. Archeolog vysvětlil, že problémem jsou omezené možnosti datování tamních nálezů a nedostatek znalostí o vývoji mečů v Bavorsku a na východní periferii Franské říše, se kterou byly moravské elity v úzkém kontaktu.
