Vlastní narozeniny každý vidí jako důvod k velkolepé oslavě. Tak proč neslavit zrození svého státu?
28. říjen by měl každý Čech vnímat jako svůj největší svátek, protože toho dne roku 1918 vznikl samostatný stát, po kterém toužily celé generace našich předků. A to už je důvod k oslavám! Stačí se podívat na fotografie rozjásaného Václavského náměstí z 28. října 1918 a vidíme, že se národu splnil jeho dávný sen.
Koho, co a jak ale oslavovat dnes? Určitě musíme mít stále na paměti všechny ty, kteří se o vznik republiky zasloužili: od oněch "mužů 28. října" přes Masaryka, Beneše a Kramáře až po posledního legionáře padlého ve světové válce.
Ale tady skončit nesmíme. Vznik státu je jedna věc, jeho budování věc druhá. Proto je potřeba připomínat celé období první republiky. A klidně vysvětlujme, že mladičká země nebyla jen onou "výspou demokracie v Evropě", ale že měla také své nešvary a neduhy.
Ukazujme, že i tehdy byla politika plná intrik a že i tehdy bujela korupce. Jedním dechem ale zdůrazňujme, že to byl stát svobodný a demokratický, takový, jaký si vysnily celé generace našeho národa. A stejně jako lidský organismus i on prostě trpěl dětskými chorobami, které jsou pro nový stát docela samozřejmé.
Připomínejme si ale také všechny ty, kdo bojovali o udržení demokratického zřízení mladičké republiky. Nezapomínejme ani na ty, kterým osudy československé demokracie ležely na srdci za druhé světové války i po ní. Všem těm patří naše úcta i naše díky, protože bez nich bychom 28. říjen dnes možná vůbec neslavili.
Myslím si, že v tento den se sluší připomínat právě tyto hrdiny našeho státu. 28. říjen má být jejich svátkem.
A proto mi velmi vadí, že se právě v tento den smazává rozdíl mezi skutečnými hrdiny a "hrdiny mediálními". Vadí mi, že vedle válečných veteránů jsou na Hradě vyznamenáváni umělci nebo sportovci.
Proč právě oni jsou přínosem pro republiku? Co tak zásadního udělali? Čím se o stát zasloužili? Udělujme jim Thalie a Slavíky, fanděme jim na olympiádách. Ale nepleťme si povrchní zábavu a soutěžení se skutečnými zásluhami. Přestaňme se rok co rok dohadovat, jestli "to" Karel Gott letos konečně dostane, když jsou mezi námi opravdoví hrdinové – ti, kteří se postavili nacistické nebo komunistické moci.
To oni si zaslouží naše uznání. To jim máme za co děkovat. A 28. říjen je vhodnou příležitostí, abychom jim náš vděk dali najevo. Nenechme je na pochybách, že nám na nich záleží.
Mezi "hrdiny mediálními" a hrdiny skutečnými je zásadní rozdíl. Každý z nich v životě hrál úplně jinou roli. Jedni ji měli přesně naučenou, druzí museli improvizovat. Jedni si ji odehráli a sklidili potlesk, druzí ji nikdy hrát nepřestali, protože ani nemohli, a uznání se dočkávají až po mnoha a mnoha letech, pokud vůbec.
A hlavně – jen ti skuteční hrdinové riskovali své zdraví i životy, jen ti skuteční hrdinové bojovali o stát a demokracii.
