V článku pro MF DNES to píše historik Ivan Šedivý.
Československo, od jehož vzniku uplyne zítra 90 let, se snažilo roli českých vojáků v rakousko-uherské armádě zlehčovat, ba přímo potlačovat. Československá armáda se dokonce žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách.
Jaká tedy je historie vojáků bojujících za císaře? Historie, která se léta tutlala a zamlčuje se dodnes?
Ivan Šedivý: Zapomenutí vojáci
V době, kdy jsem pracoval v Historickém ústavu Armády ČR, přišel po našem vstupu do NATO v roce 1999 z bruselské centrály zajímavý dotaz: Kdy Česká republika slaví svůj Victory Day? Snažil jsem se vysvětlit, že Češi svůj Victory Day nemají, a to pokud se týká jak první, tak druhé světové války.
Češi nevzpomínají na 11. listopad 1918, kdy strašlivé hekatomby první války konečně skončily, nýbrž tradičně vzpomínají na 28. října, kdy na troskách Rakousko-Uherska povstal nový nástupnický stát – Československo.
Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala na osobnost prezidenta Osvoboditele, „muže 28. října“, a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to „potomci husitů“ oplývající „husitskou chrabrostí“, „novodobí blaničtí rytíři“. A hlavně tvrdí a neúprosní bojovníci šířící „hrůzu a smrt“, před nimiž „germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům“, jak ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo.
Všichni nebyli nespolehliví
Ještě donedávna se soudilo, že před válkou sloužilo v rakousko-uherské armádě asi 5 % českých důstojníků z povolání (oproti přibližně 12 % vojáků základní služby, což zhruba odpovídalo zastoupení Čechů v monarchii). Americko-maďarský historik István Deák však před několika lety ukázal, že tento podíl českých důstojníků z povolání mohl ve skutečnosti činit až 8 %.
Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců.
Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem. Je příznačné, jak upozornil již historik Jan Galandauer, že obě strany hovořily vlastně o tomtéž: Češi prý nebyli spolehliví vojáci.
Realita však byla jiná. V bojích padlo 5 405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138 128 vojáků z „čistě českých“ (více než 80 % Čechů) okresů. Winkler se pokusil své statistiky využít k tvrzení, že procento obětí německého obyvatelstva v českých a alpských zemích bylo relativně vyšší než u ostatních národů. Domníval se, že to je dostatečný důkaz vyšší bojové morálky německých (respektive českoněmeckých a rakouskoněmeckých) vojáků.
Nevinná česká hymna„Podal jsem podruhé důkaz, že s Čechy, pokud je s nimi správně zacházeno, to také jde,“ pochvaloval si v průběhu Brusilovovy ofenzivy v roce 1916 generálmajor Adolf von Boog, mimo jiné autor Studie o české otázce, v níž roztomile naivně doporučoval, aby po mši zpívali důstojníci spolu s mužstvem „zcela nevinnou píseň“ Kde domov můj. |
Vojenský historik Josef Fučík ukázal na příkladu „pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve srovnání se zoufalou zásobovací a takticko-strategickou situací jen podružnou roli. Ale je také známo, že bojová morálka pluků z městských a průmyslových regionů, které tvořily velkou část odvodní základny z Čech, bývala nižší než u vojáků z venkova.
Správně zacházet s Čechy
Naproti tomu by nebylo správné národnostní moment opomíjet: idea slovanské sounáležitosti, a především silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost ovlivňovaly.
První světová válkaKolik Čechů kde bojovalo Počty vojáků První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10 milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátila. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Do konce roku 1917 padlo podle nejhrubších odhadů na 138 tisíc českých vojáků císařské armády. |
„Podal jsem podruhé důkaz, že s Čechy, pokud je s nimi správně zacházeno, to také jde,“ pochvaloval si v průběhu Brusilovovy ofenzivy v roce 1916 generálmajor Adolf von Boog, mimo jiné autor Studie o české otázce, v níž roztomile naivně doporučoval, aby po mši zpívali důstojníci spolu s mužstvem „zcela nevinnou píseň“ Kde domov můj.
Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a v prostoru. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Na jihu patřili k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Oceňoval to také italský protivník: „… tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali,“ charakterizovalo průběh 11. bitvy na Soče velení třetí italské armády.
Stačí se začíst do nápisů na pomnících první světové války, jež dosud stojí v tolika českých obcích, abychom viděli, že tito vojáci, a nejen ti, kteří padli, zůstali v české historické paměti v jakémsi mezisvětě: nejsou ani hrdinové, ani poražení. Jen oběti. Většinová česká účast ve válce začala být nahlížena očima dobrého vojáka Švejka, a to ještě v lepším případě.
Málo se ví, že bývalí důstojníci staré monarchie byli po roce 1818 pro své mimořádné vzdělání a vysoké odborné kvality zejména ve štábních funkcích prakticky nepostradatelní pro vznik a první léta práce nové československé armády. Ve dvacátých letech pak sice stále tvořili přibližně třetinu československého důstojnického sboru, postupně však byli z většiny důležitých míst vytěsněni.
Marný zápas o existenci v armádě svedla s francouzskou vojenskou misí, jejíž náčelník byl až do poloviny dvacátých let současně náčelníkem hlavního (generálního) štábu, skupina důstojníků vedených pplk. gšt. Rudolfem Kalhousem. Kalhous se odmítal smířit s „lehkostí a ochotou“, „s jakou se při první příležitosti dával do cizích rukou nejvzácnější materiál (tj. armáda – pozn. aut.) potřebný k zajištění národní a státní existence.“
28. března 1920 sepsalo osm vysokých štábních důstojníků protestní memorandum, v němž vyslovili názor, že francouzští důstojníci by neměli hlavní štáb vést, ale měli by pouze plnit roli instruktorů. Nespokojení důstojníci byli nakonec donuceni armádu opustit a hledat uplatnění v civilním sektoru. V roce 1936 sepsal Rudolf Kalhous o svém působení v československé armádě velmi zajímavou knihu Budování armády, jež však kvůli vojenské cenzuře mohla vyjít jen jako torzo původního textu.
Pryč s rakušáctvím
Když se v roce 1931 zastal Arne Novák těch českých vojáků, kteří se přidrželi své vojenské přísahy a nepřeběhli k nepříteli (takových byla většina), vysloužil si nevraživost levicové publicistiky: „Není pochyby, že i tato čest hrála určitou úlohu v chování našich vojáků, jak v rakousko-uherském vojsku, tak později v zajetí. Ale byla to úloha z největší části neupřímná a nepěkná, pokud nešlo právě o zcela prosté lidi s velmi chudým a slabým uvědoměním národním, zejména na Slovensku,“ napsalo v lednu 1931 legionářské Národní osvobození.
Legionáři a "Rakušáci"Podle stavu z roku 1937 bylo ruských legionářů „dle zákona“ (se státním osvědčením) okolo 60 000, francouzských legionářů téměř 10 000 a italské legie čítaly v době příjezdu do republiky necelých 20 000 mužů. Databáze legionářů na webu Vojenského historického archivu zahrnuje vyšší počet legionářů, poněvadž obsahuje i legionáře, kterým tento oficiální statut nebyl přiznán. Podle přibližného odhadu statistiky z roku 1922 byla v italských legiích 3 % Slováků, ve francouzských 16% (většina dobrovolníci z USA, které přivedl M. R. Štefánik) a v ruských 7,4 %. V roce 1922 tvořili legionářští důstojníci 29 % a bývalí rakousko-uherští důstojníci 34 % důstojnického sboru československé armády. V roce 1938 to již bylo |
Československá armáda se žárlivě snažila zamezit sebemenším projevům „rakušanství“ ve svých řadách. Dne 26. února 1923 se na prezidiu ministerstva národní obrany konala porada o tom, jak především důstojníkům zabránit v účasti na pamětnických sjezdech „starých“ rakouských pluků. Bylo rozhodnuto, že se napříště zakazuje jednání, jež by směřovalo k udržení tradic a k oživení vzpomínek bývalých rakousko-uherských formací, a že se účast na sjezdech k tomu účelu svolaných zakazuje.
Selektivní výběr českých vojenských, zejména bojových tradic, započatý za první republiky a po druhé světové válce ještě umocněný a završený dlouhým obdobím komunistického pohledu na věc, vedl k mimořádnému zúžení bojových výkonů, na něž bychom mohli být hrdi.
Zdá se, že ani devatetnáct let po roce 1989 na tom nejsme o mnoho lépe. Nic nevypovídá o bídě současného stavu lépe, než že jako Den ozbrojených sil neoslavujeme od roku 2002 žádné bojové vystoupení, nýbrž výročí slavnostního předání praporu legionářům ve Francii v Darney dne 30. června 1918. Nevolám po konfrontačním, černobílém obrazu dějin „velké války“. Pohled oproštěný od nacionální zahleděnosti a ideové tuhosti by však věrněji kopíroval mnohovrstevnatou strukturu české historické paměti.
