Do 10. července 1973 Olgu Hepnarovou téměř nikdo neznal. Pak se za volantem nákladní Pragy RN rozjela na zastávku tramvaje na pražské třídě Obránců míru, jak se tehdy ulice Milady Horákové jmenovala. Z pětadvaceti lidí jich trefila dvacet. Tři zemřeli na místě, pět v nemocnici, dalších šest bylo zraněno těžce a šest lehce. (o vražedné jízdě Olgy Hepnarové čtěte zde)
Taxikář, který jel kousek za ní, popsal policii, že auto najednou odbočilo na chodník, tam řidič vůz srovnal a jel po chodníku přímo dolů přes lidi. Po střetu pak normálně zastavil. „To se snad ani nedá vyjádřit, ta spoušť a nářek lidí,“ uvedl ve výpovědi.
Znalcům Hepnarová řekla, že toho ze svého činu moc neviděla. Nechtěla se dívat, ale oči nezavřela. „Bylo pro mě nepříjemné to udělat,“ odpovídala na dotaz, proč se nechtěla dívat.
Policistům ale řekla, že po činu cítila uspokojení. „A tak nějak pojednou jsem pocítila určité uvolnění a spokojenost, že se mi podařil akt msty všem lidem, a to moc dobře,“ stojí v její výpovědi.
Měla jste v životě někdy někoho ráda? Neměla.
Jako motiv uvádí Olga Hepnarová pomstu společnosti. „Společnost lidská mě vyloučila ze svého středu a chovala se ke mně nelidsky... což se dá srovnat pouze s rasismem a antisemitismem,“ stojí v její výpovědi. Jinde uvádí, že se „lidská společnost účastnila na jejím ničení.“
Z výpovědí je patrný její pocit ublíženosti. Stěžuje si na rodiče, sestru, spolužáky, prakticky na všechny, se kterými přišla do styku. Občas zmiňuje fyzické násilí, kdy ji zbil otec, babička, spolužačky, kluci. Hned v úvodu výpovědi však uvádí, že „tělesně byla napadána výjimečně, verbálně soustavně.“
Zajímavý je dotaz znalce, který se jí ptá, kdo by v ideálním případě měl na té zastávce stát. „Rodiče, sestra, školní kolektivy včetně učitelů, lékaři psychiatři z Karlova a Opařan, kteří mě odložili jako lehký případ, pak psychiatři z celé Prahy 3,“ vypočítává Hepnarová.
Jindy se znalec ptá, zda ji napadlo zabít rodiče. „Ano, ale nezastřelila jsem je, protože bych nestihla zabít také jiné lidi. Nepostihla bych všechny a to by bylo nespravedlivé,“ tvrdí.
Když mluví Hepnarová o zastřelení rodičů, je třeba připomenout, že chodila do Svazarmu střílet. Jednou z variant pomsty totiž bylo i odstřelování lidí. Zvažovala také podkopání kolejí a vykolejení vlaku, umístění třaskaviny v uzavřené místnosti a také plánovala, že by sjela s plným autobusem do rokle, ale nepodařilo se jí získat místo řidičky autobusu.
Dračice, která lajdačila
První ze svých přezdívek - Dračice - zmiňuje Olga Hepnarová už při vzpomínkách na školu. Vysvětluje ji tím, že se často prala. Škola byla místem, kde jí ubližovaly ostatní děti. „Chodila jsem tam nerada a se strachem,“ stojí ve výpovědi.
Od šesté třídy se výrazně zhoršil její prospěch. „Díky negativnímu chování spolužáků, učitelů, ulice,“ stojí ve výpovědi na policii. Znalcům řekla i jinou verzi. „Od první do sedmé třídy jsem byla nejchytřejší, pak jsem lajdačila,“ tvrdila. Podle závěru znalců měla „lehce až zjevně nadprůměrnou inteligenci.“
Kvůli problémům ve škole byla přeřazena do paralelní třídy. V sedmé třídě se pokusila o sebevraždu. Snědla dvě tuby prášků a skončila v bezvědomí v nemocnici. Následně skončila v Opařanech, kde dokončila základní školu. Podle jedné z výpovědí o „umístění do polepšovny“ sama žádala. Podle jiných ji tam „strčili“ rodiče.
„Celkově to v Opařenech bylo lepší než doma. Poprvé se mi podařilo uchytit mezi dětmi,“ stojí v přepisu její výpovědi. Ona a její přítel polepšovnu ale uvádějí i jako místo, kde Olgu „sadistické dívky“ přivázaly k topení a rozbily jí obličej. Její sestra pak ve své výpovědi zmínila, že si z Opařan přivezla zlozvyky - kouření, nadávání.
Rodiče se ke mě chovali jako k nalezenému dítěti
Svou sestru Hepnarová popsala jako uzavřenou. K rodičům se podle ní chovala slušně, k podstatným rozporům nedocházelo. Olze zřejmě sestra vadila z celé rodiny nejméně. Jen ji štvalo, když ji napomínala, aby chodila rovně.
Olga Hepnarová12. března 1975 byla v pražské pankrácké věznici popravena Olga Hepnarová, která 10. července 1973 najela s nákladním automobilem mezi lidi čekající na zastávce tramvaje v Praze 7. Osm lidí její čin nepřežilo. V dubnu 1974 Městský soud v Praze Hepnarovou, narozenou 30. června 1951, uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil ji k trestu smrti. Soudní znalci u ní sice shledali rysy poruchy osobnosti, konstatovali však, že netrpí žádnou duševní chorobou a je tedy plně odpovědná za svůj čin. Motivem jednání Hepnarové byla nenávist ke společnosti, přičemž samu sebe charakterizovala jako otloukánka. Jako třináctiletá se pokusila o sebevraždu a rok strávila v psychiatrické léčebně. Vyučila se uměleckou knihařkou, v době svého činu se však živila jako řidička. Hepnarová byla poslední ženou popravenou v Československu (trest smrti byl zrušen v roce 1990) |
Podobně jako sestra vypovídala i matka Anna. Mluvila o vrozené uzavřenosti a nemluvnosti. Odmítla, že by jí doma ubližovali nebo omezovali. Kvůli problémům ve škole ji vzala za psychiatričkou. Závěr byl, že se u ní nejedná o psychopatii, ale o nevyrovnanost. Jako jediný problém matka zmiňuje, že Olga nechtěla chodit do tanečních.
Zajímavá je její vzpomínka na poslední setkání. Olga si k matce přišla pro lidskou lebku, kterou získala od nějakého medika a matka lékařka ji osadila zuby. Čtyři dny před vraždou matce její chování připadalo normální.
Matka žádala pro dceru milost od prezidenta Ludvíka Svobody. Toho tehdy kvůli nemoci zastupoval předseda vlády Lubomír Štrougal. Vzal si čas na rozmyšlenou a po 97 dnech nakonec žádost 3. března 1975 zamítl.
Otec Antonín v krátké výpovědi uvedl, že dcera byla umíněná a tvrdohlavá. Od osmé třídy měla „nechuť k docházce“. Otce Olga Hepnarová nenáviděla. Dokonce kvůli němu zapálila rodinnou chatu. „Chtěla jsem se pomstít otci,“ uvedla. Když se jí znalci ptali, zda jí nevadilo, že uvnitř mohla uhořet sestra a další lidé, řekla: „Ať se zachrání, jak umí, bylo mi to fuk.“
Ostatní, spolupracovníci či chataři z Olešky na ni vzpomínají jako na „spící pannu“ nebo jako na „duchem nepřítomnou.“ V práci pak zmiňovali nespolehlivost, vypisovali drobné nehody, které jako řidička z povolání měla. Chataři popisovali pro ně nepochopitelné chování, například to, že neschovala vynesené peřiny před deštěm nebo že občas neplatila v autobuse nebo obchodě.
Ohledně zálib se Olga i ostatní shodují, že ráda četla. Hepnarová mluví hlavně o poezii. Zmiňuje Ortena, Kafku, Rilkeho, Nezvala, Sartra, Camuse a další. Tvrdí, že nikdy nečetla pohádky, odmalička to byly dobrodružné knížky, verneovky i jiné. Ráda prý četla i matčiny lékařské knížky.
Kniha o vražedniciVíce se dočtete v knize Olga Hepnarová - Zabíjela, protože neuměla žít, která je nyní na Knihy.idnes.cz se slevou 52% |
Druhou velkou zálibou bylo řízení. Nejprve jezdila wartburgem, který jí koupila matka. Ten později prodala a peníze vrátila. Uvedla, že nechtěla být rodině nic dlužná. Později si pořídila trabanta. Před svým činem ho svrhla ze stráně, poté, co s ním přijela do Olešky, aby se rozloučila s chatou. Trabanta milovala a nechtěla, aby v něm jezdil někdo jiný.
Jménem republiky...
Soud s Olgou Hepnarovou trval pět dní. Krátké rešerše ve spise popisují, že vypovídala ve shodě s tím, co dříve říkala na policii. Následovali znalci a čtvrtý den vynesení rozsudku, který ji poslal na šibenici.
Za celou dobu neprojevila lítost. „Svůj čin bych už neopakovala, protože jsem pomstěna. Kdybych ovšem žila dalších dvaadvacet roků a lidé by se ke mně chovali stejným způsobem, tak bych něco podobného provedla znovu,“ uvedla.
Rozsudek podle rešerše přijala. Poděkovala a uvedla, že se nebude odvolávat. O tom, co si o soudu myslela, svědčí jeden z výroků její výpovědi: „Neměla bych stát před svými soudci. Mělo by to být opačně.“