ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
Vyskočí z postele, hledá plynovou masa přemýšlí, kudy vyrazit do protichemického krytu. Ze Zálivu si přináší ještě jeden návyk: když si například otírá orosené čelo, opatrně se vyhýbá svému nosu. Omdlel totiž nedávno z nevyspání a vyčerpání a pak si při pádu roztříštil nosní kůstky.
Kvůli bolestivému zranění musel nakonec vyměnit poušť za operační sál vojenské nemocnice ve Střešovicích. "Už se to nedalo vydržet. Někdy jsem si musel při chemickém poplachu nasazovat plynovou masku i sedmkrát za den a jen těžko jsem při tom zvládal bolest," vysvětluje důvody odletu z Kuvajtu.
Při rozhovoru si neustále kontroluje čas s omluvou, že se musí ještě oholit, aby si již za hodinu lehl pod skalpel chirurga. Plachost muže, jenž byl před několika hodinami v místech ostřelovaných iráckými raketami Scud, působí místy až komicky.
"Máte to tady takové pěkné, čisté," chválí kaplan armádě její tiskové středisko na ministerstvu obrany a rozpačitě se přitom rozhlíží. A vzpomíná na poušť, všudypřítomný jemný písek, na halu, v níž na několika málo metrech spí několik set mužů a asi dvacítka žen.
Kaplanova slova otevírají postupně oči i jeho posluchačům. Zvláště když hovoří o věcech, které běžně nevnímá. "Přijet domů, spát v čistě povlečené posteli, byť je to v té nemocniční cítit lysolem, neslyšet sirény poplachů při raketových náletech... To pak člověku najednou dochází, že na světě jsou strašně krásné věci, které dříve neviděl. Trávník, stromy, ptáčci a země, kde vás neostřelují," líčí své pocity muž, který musel být často vnitřně silnější než největší drsňáci protichemického praporu.
Právě oni za ním totiž chodili v době, kdy se jim manželky doma úzkostí hroutily anebo vyhrožovaly partnerům i sebevraždou, pokud se nevrátí z Kuvajtu ostřelovaného raketami domů. Více než roztříštěný nos však kaplana Rumla bolí, že musel odejít jak říká - od rozdělané práce.
Čím asi pro chemiky jejich kaplan v Kuvajtu byl, napovídá i způsob, jakým se s ním rozloučili. Kvůli odletu duchovního se sešel celý prapor a Ruml se při té vzpomínce brání dojetí. "Já jim vlastně jen poděkoval a oni mi pak dlouho tleskali. Dávali mi i dárky. Do fólie mi zalili až dojemné vzkazy s podpisy kamarádů, s nimiž jsem v poušti prožil sedm měsíců."
 Kaplan československé protichemické jednotky, která nyní působí v Kuvajtu, Pavel Ruml, 4. dubna 2003 |
