Takovou přehlídku státních intervencí a znárodňování, jako jsme viděli v posledních čtrnácti dnech, jen tak někdo nepamatuje. Banky a pojišťovny v USA, Německu, Británii nebo na Islandu volají o pomoc a častokrát ji dostávají.
Člověka může lehce napadnout, že se vracíme do dob socialismu a centrálního plánování, do dob, kdy se věřilo, že stát ví lépe než trh, co je správné. Kapitalismus však není v takové krizi, jak by se mohlo zdát.
Jsme jenom svědky nečekaně velkého požáru v klíčové části dnešního kapitalistického soukolí – finančního trhu. Tento požár vyžaduje, abychom načas hodili za hlavu zásady volného trhu, vzali do ruky hasicí přístroj a začali hasit.
Finanční systém je páteř
Finanční systém je totiž něco jako páteř celé ekonomiky a nemůžete ho jednoduše nechat zkolabovat. Prostřednictvím finančního trhu se dostávají prostředky od těch, co jich mají k dispozici hodně, k těm, co mají nápady, jak peníze nejvýhodněji zúročit.
V tom je podstata kapitalismu a volné ruky trhu jako takové. Pokud se tento mechanismus zasekne, a dokonce samy banky si mezi sebou přestávají věřit a půjčovat, je čas pro zásah zvenčí. Zamrznutý kapitálový trh totiž brzdí veškeré perspektivní investice v celé ekonomice. Právě tímto je finanční systém výjimečný a bez nadsázky platí, že pokud nefunguje on, nefunguje v ekonomice prakticky nic. Jako pekař rohlíků můžete mít skvělý plán na rozjezd výroby, ale pokud si nemůžete půjčit od banky nebo emitovat dluhopisy či akcie, nikdy neseženete dostatek prostředků na prvotní investice. A tak je to se vším.
Dnes sice můžeme vést učené debaty o tom, kde krize vznikla a co udělat pro to, aby se finanční instituce napříště vyhnuly rizikům. Nechat v rámci zásad volné soutěže padnout celý finanční systém by však znamenalo něco jako nechat trhu volnou ruku spáchat harakiri. Na dlouhou dobu by totiž přestal fungovat systém, na kterém vyrostlo bohatství dnešní společnosti, systém akumulace úspor a jejich hladkého nasměrování do míst, kde jich je nejvíc zapotřebí.
Krize netrestá jen neschopné
Tradičním argumentem skalních příznivců volného trhu je, že krize jsou nezbytné pro to, aby se trh pročistil od neefektivních společností, které rostou jako houby po dešti v dobrých časech. To je rozhodně pravda a platí to beze zbytku například u automobilek, výrobců pracích prášků nebo šamponů.
V průběhu hospodářských krizí typicky klesá poptávka a v mnoha odvětvích přežijí pouze ty nejefektivnější společnosti, které pak tvoří dobrý základ pro nový růst. Ti méně schopní jsou po zásluze potrestáni nebo je koupí a přemění k obrazu svému ti schopnější.
Situace ve finančním sektoru tak jednoduchá není. Na první pohled jsou skutečně trestány ty firmy, které se ve svém podnikání dopustily strategických chyb.
. Krize se už přelila z USASoučasná finanční krize, kterou zahájil v polovině září krach americké investiční banky Lehman Brothers, už vážně postihla prakticky všechny vyspělé ekonomiky. |
Lehman Brothers, Bear Sterns či jiné banky se dostaly do potíží kvůli příliš agresivním sázkám na americkém hypotečním trhu a špatnému risk-managementu. Proč je tedy nenechat padnout a ponechat žít jenom efektivnější a lépe řízené konkurenty?
Důvod se nabízí, krach automobilky nebo výrobce pracích prášků je totiž pro zdravou konkurenci velkou příležitostí. To krach banky nebo pojišťovny rozhodně není. Vzhledem k velkému provázání celého finančního sektoru může pád konkurenční banky značně ohrozit přeživší konkurenci, protože musí odepsat problematické úvěry vůči zkrachovalému konkurentovi.
Pokud jde jen o malý peněžní ústav, systém to ještě zvládne, jde-li však o několik velkých bank, popřípadě pojišťoven po sobě, začnou se dostávat do problémů i banky, které před krizí a v jejím začátku žádné strategické chyby neudělaly. I když nemusely přímo poskytnout úvěry žádnému z odpadlíků, jsou výrazně zasaženy prostředím strachu a nervozity, kde zamrzá jakákoliv mezibankovní aktivita.
Typický je případ banky Goldman Sachs, která proplula celou hypoteční krizí se slušnými zisky a strategicky již s předstihem dobře vsadila na propad amerického realitního trhu a problematických aktiv s ním spojených. To jí však nebylo nic platné, protože ve třech dnech po pádu jednoho z velkých konkurentů Lehman Brothers došlo k silnému zamrznutí mezibankovní aktivity. To začalo výrazně ohrožovat všechny banky, které se financují ne z primárních vkladů od klientů, ale přímo z mezibankovního trhu.
. Příčinou jsou hypotékyKrizi, která trvá již déle než rok, způsobil fakt, že součástí finančních nástrojů, se kterými mezi sebou banky obchodovaly, byly také rizikové hypotéky z amerického trhu. Když se ukázalo, že řada Američanů nedokáže hypotéky splácet, zasáhlo to i řadu bank, jež tyto hypotéky neposkytly, ale měly v portfoliu finanční produkty z nich odvozené. |
Jinak velice zdravá a strategicky v zásadě dobře řízená banka Goldman Sachs tak během několika dní ztratila přes padesát procent ze své tržní hodnoty.
Z těchto příkladů je zřejmé, že teorie o krizi trestající především neschopné začíná v případě současných finančních obtíží bank přinejmenším pokulhávat.
Dominovým efektem totiž problémy postupně dopadají na všechny, a to nejen ve finančním sektoru. Požár se skrze zamrznutí úvěrového mechanismu a obecně mechanismu finančního zprostředkování šíří do celé ekonomiky.
Firmy nedosáhnou na úvěry pro jinak perspektivní projekty a finanční krize může hluboce zasáhnout na dlouhé roky celou ekonomiku. Mnoho Američanů přitom dnes paradoxně odmítá mamutí záchranný plán především proto, že ho vidí jako jednostrannou pomoc vybraným "bohatým“ podnikům na Wall Streetu a jako popření základních zásad volného trhu.
A co nás čeká dál?
Je tedy mimo veškerou pochybnost, že bez angažovanosti státu se dnešní krize neobejde. A také pro budoucnost fungování kapitalismu jako takového mají dnešní intervence velký význam.
Zásah státu je zapotřebí, protože finanční systém je páteří zdravě fungující kapitalistické ekonomiky a protože krize od určitého momentu nepročišťuje zdravě prostor pouze od těch neschopných, ale ničí vše, co jí stojí v cestě.
Důležité je, aby pomoc byla rychlá, efektivní, časově omezená a aby jednoduše nevykoupila z problémů ty, kteří strategicky chybovali.
Trest pro největší hříšníky
Jinak řečeno, stát by v prvé řadě měl hasit problémy tak, aby zabránil kolapsu celého finančního systému s co nejnižšími náklady a nechal pokud možno co nejvíce krvácet akcionáře největších hříšníků.
Zcela konkrétně mi přijde v pořádku postup, kdy stát nabídne záruku za běžné vklady střadatelů v bance, ale na druhé straně nechá zcela bez záruky investice akcionářů.
Tím částečně do budoucna omezí riziko morálního hazardu, kdy by finanční instituce ve víře, že jim do budoucna "zase všechno projde", postupovaly nadměrná rizika. Na místě jsou i opatření v současném záchranném balíku amerického ministerstva financí, které nabízí bankám možnost zbavit se problematických aktiv – výměnou za to, že se ministerstvo financí bude moci podílet na budoucím růstu hodnoty akcií těchto společností.
Není tedy pomoc jako pomoc, ale pokud je rychlá a efektivní, není se třeba bát, že by ohrožovala podobu kapitalismu volné soutěže tak, jak ho známe dnes.
Ještě důležitější je zaměřit se na to, co se bude dít, až požár uhasíme. Pozornost by se měla soustředit na skutečné dlouhodobé příčiny dnešní krize – od příliš uvolněné měnové politiky ve Spojených státech po překrývající se a neefektivní regulaci v americkém, ale i v evropském finančním systému, až po konfliktní postavení ratingových agentur.
V těchto dlouhodobějších výzvách vidím příležitosti i rizika pro lepší fungování kapitalistických ekonomik v budoucnu. Debaty se totiž jako již mnohokrát mohou stočit k podružným problémům a vymýšlení nové neefektivní regulace namísto provádění nutných a bolestivých kroků.
Stačí si vzpomenout na příběh dvou polostátních hypotečních gigantů Fannie Mae a Freddie Mac, před jejichž nebezpečným postavením varovala řada odborníků. Díky perfektnímu lobbingu se však na statu quo celá desetiletí nic neměnilo. Něco podobného se týká i ratingových agentur – již z několikáté krize, na které se podílejí, vycházejí prakticky bez šrámů. Dnes jen sklízíme hořké plody téhle přezíravosti a nedůslednosti.
