Nekonečný proud beden s pivem a vínem, který se valí po běžícím pásu z každého dorazivšího trajektu, určitě nepatří lidem, kteří putují až z Česka.
Cinkající batohy a tašky plné cigaret se ládují jen pár kilometrů od Doveru - v belgickém Ostende nebo ve francouzském Calais.
Ani auta, která vyjíždějí z útrob lodí a kde se i na zadních sedadlech vrší basy piv a vín nebo kupy cigaretových kartonů, neputují od Šumavy a Krušných hor. Spíše se dá očekávat, že jejich majitelé podnikali náročné putování po pivovarech ve Flandrech, Artois nebo Normandii: tam všude je to tak levné.
Ještě levnější je Estonsko, kde lahev vodky stojí třikrát méně než ve Finsku, kam je to asi hodinka cesty přes Botnický záliv. Však také z pětimilionového Finska vyjede ročně do Estonska šest milionů lidí.
Britský milovník levných piv, vín a cigaret si asi raději zajede do Calais a Ostende než do Tallinnu či do Prahy. I jiní Evropané musí volit kratší, byť možná dražší varianty než Česko, Polsko či Pobaltí.
I pro lidi z jihu Švédska je Tallinn daleko, o Praze či Varšavě ani nemluvě. Švédům stačí přejet jeden most a jsou v Dánsku - v zemi, kde se Čech při pohledu na ceny piva či vína zděsí. Ale Švéd zajásá: je to o tolik levnější než doma.
Ještě nedávno to tak nebývalo. Jenže Dánové museli zlevnit - lidé masově utíkali do Německa, aby se zásobili levným alkoholem, a státní pokladna na to těžce doplácela.
Dánové si přece jen netroufli dělat to, co ještě nedávno dělali britští celníci. Ti, když usoudili, že si lidé dovážejí více alkoholu a tabáku, než se sluší, zabavovali jim nejen "kontraband", ale také auta.
Ročně tak přišlo o své vozy deset tisíc lidí. To je však jen zlomek ze tří milionů Britů, jejichž hlavním cílem je v cizině levný obchod s pitím a kuřivem. Britské opatření dělalo tak zlou krev, že se o to začal zajímat i Brusel, který vlastně alkoholové turistice otevřel dveře.
Cestující do zemí mimo EU lze totiž různě šikanovat: třeba tím, že Fin, který si chce dovézt levnou vodku z Ruska, musí v této zemi pobýt aspoň dvacet hodin - rozhodně to nemůže udělat na otočku jako Brit z Doveru.
V unii totiž platí od roku 1992 zásada, že volný trh platí i pro obyčejné lidi, kteří si pro osobní spotřebu smějí dovážet alkohol i kuřivo. Platí tu určité limity: maximálně 110 litrů piva, 90 litrů vína či 800 cigaret na osobu při jedné cestě. Státy mohou dovolit vyšší dovozy, což jde ovšem na úkor státní pokladny a výběru daní, které se platí v místě nákupu, a ne až doma.
Zástupy alkoholuchtivých "turistů" z Británie i odjinud jsou tak poněkud nepříjemnou připomínkou jinak skvělé skutečnosti, že v Evropě opravdu mizí vnitřní hranice. A je asi otázkou času, kdy se do alkoholové turistiky zapojí i Češi: kdy jejich auta nezabrzdí u Znojma a Mikulova, ale zamíří za cenově i jinak lákavým vínem do Rakouska nebo ještě dále na jih.
|
Za lihoviny platí Evropa velmi draze
V Německu, kde pití propadlo 2,7 milionu lidí, zahubí pijáctví čtyřicet tisíc obyvatel ročně. V Anglii a Walesu doplatí na pití životem 33 tisíc lidí ročně. V Německu je přitom téměř stejná spotřeba alkoholu jako v Česku, a v Británii je dokonce značně nižší. S 10,2 litru čistého alkoholu na hlavu je dnes Česko téměř na úrovni Francie, kde ještě v roce 1960 byla spotřeba alkoholu na hlavu aspoň dvakrát vyšší než v Česku. Francouzi svůj zlozvyk omezili - zato Češi v něm ve stejné době "přidali". Alkohol, to znamená také zločin a nemoc. V Británii prý stojí za polovinou násilných činů a za dvěma třetinami pokusů o sebevraždy. Maďaři zjišťují, že za pouhé čtvrtstoletí se u nich výskyt cirhózy jater, běžný důsledek nadměrného pijáctví, více než zdesateronásobil. Belgie doplácí na alkoholismus částkou šesti miliard eur ročně - to je čtyřikrát více než výtěžek z belgické produkce opojných nápojů. Belgičané přitom pijí podstatně méně než Češi. |
