Obama si po nástupu do úřadu stanovil pro Střední východ čtyři cíle: před odchodem jednotek stabilizovat Irák, z pozice síly a na základě minimální politické konvergence s Pákistánem se stáhnout z Afghánistánu, dotlačením izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ke zmražení osad dosáhnout zásadního průlomu v mírovém procesu na Středním východě a zahájit dialog s Íránem o budoucnosti jeho jaderného programu. U těchto čtyř zásadních témat Obama očividně nedokázal mnoho.
Irák je prostě velká prohra
Co se týče Iráku, Spojené státy se už od doby, kdy byl v úřadu prezidenta George W. Bush, snaží u šíitské moci prosazovat umírněnost, aby země dokázala vytvořit inkluzivnější politický systém – konkrétně schválením nového zákona o rozdělení tržeb z vývozu ropy mezi šíitské, sunnitské a kurdské společenství. Bohužel došlo k pravému opaku.
Místo jednoho z pumových útoků v Bagdádu (5. ledna 2012)
Kurdistán se vydal na cestu k silnější autonomii, zatímco sunnité jsou sektářskou a autoritářskou ústřední vládou, jíž dominují šíité, vytlačováni čím dál silněji na okraj. To má své důsledky pro regionální rovnováhu moci, poněvadž Irák se sbližuje s Íránem jako protiváhou Turecka, u nějž se má za to, že ochraňuje sunnity.
Poznámka iráckého premiéra Núrího al-Málikího během nedávné cesty do Washingtonu, že jej znepokojuje spíš Turecko než Írán, odhalila obrovskou propast mezi Irákem a Spojenými státy, které teď patrně ztratily veškerý pádný politický vliv na irácké záležitosti. Je znepokojivé, že USA se ve vztahu k al-Málikímu rozhodly nevytáhnout svou poslední zbývající kartu: prodej zbraní.
Nelze už dále pochybovat o tom, že okupace Iráku byla obrovskou strategickou porážkou USA, protože v posledku posloužila jedině k posílení Íránu. Obamovi ovšem schází střednědobá vize k řešení závažnosti situace – což je přehlédnutí, za které USA dříve či později draze zaplatí.
Dojde k jedné z těchto možností: buď zesílené zadržování Íránu prostřednictvím sankcí na vývoz ropy přinese příznivé výsledky a oslabí Írán, anebo se zadržování neosvědčí, což USA neúprosně zavede do nové války na Středním východě. Není nepravděpodobné, že část amerických zahraničněpolitických kruhů na prohlubující se iráckou krizi pohlíží jako na stavební prvek při budování argumentace pro vojenský zásah v Íránu.
Ájatolláh Chomejní po příjezdu do Francie v roce 1978
Ájatolláh Chomejní během íránské revoluce
Obama není žádný hlupák. Zaznamenal nepřátelství Kongresu USA vůči Íránu i přání postavit se islámské republice vojensky. Je však přesvědčen, že krajním řešením dokáže předejít; v diplomacii se může stát cokoliv a nikde není psáno, že dojde na nejhorší scénář.
Kořeny se odetnout nepovedlo
Problém je v tom, že Obama má silnou tendenci přeceňovat schopnost Ameriky ovlivňovat slabší aktéry. Co platí pro Irák, platí i pro Afghánistán: Obama se může pyšnit, že zlikvidoval Usámu bin Ládina, což byl sice nepochybně úspěch, ale nepodařilo se mu vypořádat se s kořeny problému. Navzdory desetileté vojenské přítomnosti, která si vyžádala nasazení více než 100 tisíc vojáků a výdaje ve výši 550 miliard dolarů, USA stále nedokázaly vytvořit věrohodnou alternativu k Tálibánu. Ba co je ještě horší, rozdrolilo se spojenectví s Pákistánem.
Vztahy mezi USA a Pákistánem se vrátily na úroveň z doby před 11. zářím 2001, kdy se vyznačovaly hlubokou vzájemnou nedůvěrou. Výraznou zodpovědnost za tento stav zřetelně nesou pákistánští předáci. Jenže jestliže se USA nepodařilo zapojit Pákistán do řešení konfliktu v Afghánistánu, tento neúspěch jednoduše odráží neochotu Ameriky dát Pákistáncům, co chtěli: posun v regionální rovnováze moci na úkor Indie.
Pákistánec popohání svého koně, aby co nejrychleji zmizel od hořících tankerů s palivem, které ozbrojenci odpálili na cestě do Afghánistánu. (7. října 2010)
Pákistán tudíž zmrazil spolupráci s USA, protože jeho vůdci už na boji proti Tálibánu neviděli mnoho přínosného. Riziko spočívá v tom, že až začne americké stahování z Afghánistánu – proces čerstvě přeložený z roku 2014 na příští rok –, USA budou usilovat o uvalení sankcí na Pákistán, nespolehlivý jaderný stát, který zareaguje posílením vztahů s Čínou a příklonem k islamistickému terorismu.
Obama se také v rámci své strategie pro širší Střední východ pokoušel využít americký vliv k rozřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Zkraje se domníval, že donucením Netanjahua ke zmražení osad se mu podaří oživit mírový proces. Rychle a obratně ho ale přechytračil spojenec, který ví, jak důležitá je izraelská otázka v domácí politice USA. Netanjahu postavil Obamu proti zbytku amerického establishmentu, čímž ho přinutil couvnout.
Rozzuření Afghánci protestují proti údajnému pálení Koránů (21. února 2012)
Má plán A, ne však B
V roce 2009 měl Obama vizi, že konflikt se vyřeší díky silné odhodlanosti mezinárodního společenství. V roce 2011 prohlásil, že úspěšný výsledek může zajistit jedině ochota obou stran. Je jasné, že USA pro řešení konfliktu mnoho udělat nemohou.
Neexistuje žádné všezahrnující vysvětlení série Obamových nezdarů na Středním východě, ale je tu několik faktorů, o nichž stojí za to uvažovat: nárůst počtu asymetrických konfliktů, v nichž je tradiční nasazení síly povětšinou neúčinné, čím dál rozostřenější hranice mezi svéhlavými spojenci a nesmiřitelnými nepřáteli a velké politické neshody mezi centristickým americkým prezidentem a Kongresem USA, jemuž víc než kdy dřív vévodí krajní uvažování.
Značnou část viny na tom však nese sám Obama. Ač by si člověk mohl myslet opak, nemá skutečnou strategickou vizi světa – což je nedostatek, který se promítá do jeho rychlé kapitulace, jakmile narazí na opozici vůči svým návrhům. Obama často má plán A, ale nikdy nemá plán B. Chcete-li provozovat úspěšnou zahraniční politiku, plán A nikdy nestačí.
Zaki Laidi
Zaki Laïdi vyučuje mezinárodní vztahy na Institut d’études politiques de Paris (Sciences-Po)
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
