I návštěvník uvyklý zavírat před slogany uši musel uznat, že motiv rekonstrukce v Jihlavě nezůstal rétorickým gestem. Festivalu se podařilo vyvolat "rekonstrukčního ducha": rekonstrukce rezonovala v hlavní myšlence slavnostního zahájení, rytmizovala zvukovou stopu festivalové znělky, reflektovala ji i celková vizuální koncepce festivalu, především však opětovně reinkarnovala v nejrůznějších momentech jihlavského dění i na plátnech tamějších kin.
Re, Re, Re, Re…
Nešlo jen o nápisy "Re" na plakátech, na tričkách, samolepkách a dalších festivalových rekvizitách, ani jen o lešení vedle Domu kultury a jeho zmenšené sourozence v blízkosti Kina Dukla. Produkce festivalu nutila k "opravě" neekologických návyků - návštěvníky vystavila tváří v tvář všudypřítomným barevným košům na třídění odpadu. (Dobře naučený pohyb odhození tácku od klobásy se tak stával nemotorným, ruce se zarážely ve snaze nepoplést si nechtěně žlutou, modrou a zelenou.) Vedle ekologicky nápravných zde byly i rekonstrukční nápady nostalgicky návratové. Prostřednictvím projekcí pořádaných každodenně v jihlavských domácnostech festival resuscitoval zážitek scházení se u jediného široko daleko dostupného televizoru kvůli několika málo společně očekávaným pořadům.
XIII. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava 200913. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava se uskutečnil ve dnech 27. října až 1. listopadu 2009. Promítnuto bylo bezmála 240 filmů všech metráží. Pořadatelem festivalu bylo opět JSAF, o.s. Jihlavský festival: Dále jihlavský festival například: |
Mimo dramaturgický plán se idea rekonstrukce osobitě promítla do nečekaně žádané prezentace dokumentárních záznamů protektorátní Jihlavy, doprovázené průvodními slovy místního historika Jiřího Vybírala, autora knihy Jihlava pod hákovým křížem. Tato prezentace se pro enormní zájem publika v menším sále dukelského kina musela ihned po prvním uvedení znovu zopakovat, přičemž obě dvacetiminutovky sledovala značná část diváků vsedě na schodech či na zemi před plátnem, nebo vstoje – účastníci druhé várky přitom jakožto přímí aktéři rekonstrukce rekonstrukce.
K méně příjemným nedramaturgickým "Re" patřilo přerušování projekcí z technických důvodů – tyto restarty a retardace zasáhly promítání starších filmů Bednáři a Farrebique Georgese Rouquiera ze čtyřicátých let, k výpadkům ale došlo i u cyklů krátkých českých protektorátních filmů, našly se i snímky, u nichž chyběl překlad z méně známého jazyka (holandština), ale "omluvného" repete se jim nedostalo.
Rekonstrukční třešničku na dortu ukazovala za svými výlohami a okénky festivalovým ruchem probuzená jihlavská knihkupectví a trafiky. Jejich novodobé pohlednice zachycují jen horní pravý roh zdejšího náměstí s kostelem, případně s radnicí, a strategicky "vykrývají" pohled na centrální majstrštyk příšerného normalizačního nákupního střediska; zatímco pohlednice historické to braly pěkně svrchu, přes morový sloup, napříč celým náměstím.
Množství rekonstrukcí probíhajících v 3-D (festivalovém) prostoru odpovídalo neméně hojným pokusům o rekonstrukční přístup v 2-D prostoru filmu – pokud si to tedy divák (v prostoru své mysli) jako rekonstrukční přístup vyložil. Možná významnějším než rekonstrukční metoda se ovšem ukázala společná témata, o nichž mezi sebou některá filmová díla rozmlouvala nejen v rámci jednotlivých dramaturgických bloků, nýbrž i napříč sekcemi – na oficiální vítěze či poražené nehledě.
Re-kapitalismus poprvé – Michale Moore
Na jihlavském festivalu byla k vidění řada snímků odkrývajících specifické praktiky manipulativního a zkorumpovaného prostředí dneška a otevřeně volajících po změně. Ať už se ztotožníme s tím, že právě takové filmy vybrali pořadatelé, anebo se budeme domnívat, že jde o obecnější sociálně-kritickou a burcující tendenci současného dokumentárního filmu, neubráníme se dojmu obecného přesycení vším tím, čemu se jednou říká kapitalismus, jednou neo-liberalismus, jednou svět kolonizovaný nadnárodními společnostmi.
Patrně nejvyzývavěji se s těmito tématy snaží vypořádat šťoural a zvědavec Michael Moore a svou bilanci kořistnických praktik amerického bankovnictví a pojišťovnictví označuje jako výpověď O kapitalismu s láskou. Moore se ani ve svém novém filmu nevyhne zjednodušením – jako správný Američan považuje situaci v USA za výjimečnou a tvrdí, že jinde na světě se nic podobného neděje; v duchu vtipu opakovaně fungujícího již v dřívějších filmech provokuje po švejkovsku snahou o přímočaré jednání, o doslovné naplnění určitého úkolu. Řekne-li mu někdo, ať se na to zeptá na Wall Street, vyrazí před budovu newyorské burzy a kameru postaví před její otáčecí dveře. Že neuspěje ani zde, ani před jakoukoli jinou institucí, nepřekvapí a nevypoví to nic ani o instituci samotné. Tudíž v Moorových filmech tato dětinská intermezza slouží spíše jako předěly v toku informací, ospravedlňují přeběhnutí k novému podtématu, přestože to předchozí nebylo uspokojivě uzavřeno.
Podle titulu prožívá Moore s kapitalismem milostný příběh, vyznění snímku však romantické není. Moorův boj s vyděračským světem pojišťovacích agentů a bankovních úředníků sice končí nadějí v podobě vyhrané stávky zaměstnanců chicagské továrny na okna a dveře a příslibem nových obamovských zítřků, nicméně jeho dominantní polohou je tentokrát namísto ironie spíše prohlubující se skepse. Ironizujícími vtípky z filmových archivů filmař protne hlavní linku aktuálního dění jen několikrát, nejčastěji v nějaké poupravené římsko-americké či křesťansko-americké paralele, a mnohem více se soustředí na své hlavní protagonisty, jejichž příběhy reprezentují určité zásadní selhání rádoby dokonalého systému americké moci. Rodina squatující ve vlastním domě, realitní makléři využívající nízkých cen státem zastavených bytů, děti odsouzené za drobné prohřešky, aby si vydělala soukromá polepšovna, zaměstnavatelé profitující z životních pojistek svých zaměstnanců poté, co zemřou…
Moore diagnostikuje palčivé problémy společnosti pomocí skutečných případů a je třeba říci, že tentokrát výběrem respondentů nenutí k soucitu, nýbrž k aktivizujícímu pobouření. Již sami protagonisté totiž méně fňukají a více nadávají, a především také sami jednají. Není to tedy dáno tolik Moorem – jeho film je jiný proto, že (asi, snad) také doba je jiná a lidé jsou jiní. Moore nemůže karikovat Bushe a s Obamou si ještě neví rady. Diagnostikuje tedy určité neduhy své společnosti, nicméně obvykle bez větší ambice dopátrat se jejich pozadí. Pro následky nevidí příčiny a složité spletence personálních a firemních vazeb, okolnosti zákulisních jednání atp. zjednodušuje v humorných zkratkách typu figurkaření Ronalda Reagana.
Re-kapitalismus podruhé – kdo je kým obklíčen
Bez zkratek se naopak do černých děr kapitalismu noří kanadský režisér Richard Brouillett v tříhodinovém opusu s názvem Obklíčení aneb demokracie lapená do sítě neoliberalismu. Snímek s ohlasem uvedený na letošním Berlinale odhaluje a kritizuje podobné mechanismy vykořisťování jako dílko Mooreovo, ovšem formátem divácky ne zrovna přívětivým. V případě informacemi nabitého Obklíčení sice divák nemá pocit, že by mu režisér účelově zatajoval nějaké důležité souvislosti, což se často stávalo v případě snímků Mooreových, avšak zde se pro změnu může začít ztrácet v sérii přednáškových výstupů novinářů, politologů, sociologů a ekonomů z frankofonní oblasti a amerického lingvisty Noama Chomského.
Snímek vzbuzuje dojem, že se mu audiovizuální podoby dostalo pouze pro snazší možnost jeho rozptýlení po světě, neboť i svým zpracováním připomíná spíše knihu, ne-li přímo přednášková skripta: černobílý snímek je členěn do kapitol a výpovědi jednotlivých myslitelů střídá textem: dovětky napsanými "bílou křídou" na černém pozadí. Fungoval by tak asi lépe jako učební pomůcka, již by bylo záhodno sledovat v přednáškové místnosti, s poznámkovým blokem a čas od času moct zmáčknout pauzu, když profesor Omar Aktouf říká zaprvé, zadruhé, zatřetí… a režisér jeho výklad pro jistotu ještě doloží citátem z historické knihy, aby dokázal, že mnohé z teorií mají své kořeny či analogie v konceptech prosazovaných již v dobách dávno minulých. Lysander Spooner a jeho teorie o vydírajících vůdcích se tak propojuje s tím, co Adam Smith říká o možnosti využít lidský egoismus k veřejnému blahu ve svých úvahách o volné ruce trhu, i s tím, jaké jsou podle další mluvící hlavy (nezajistitelné) předpoklady správného fungování tržní ekonomiky, a už je tady nová kapitola, nové, neméně závažné a intelektuálně náročné téma. Problém není v tom, že by snímek hovořil méně přístupným jazykem politické ekonomie, podráží jej spíše rigidní zpracování, jež divákovi brání informace náležitě vstřebat.
Re-kapitalismus potřetí - Hello, Chicago!
Možná i právě proto Obklíčení nepřitáhne tolik pozornosti jako další z revizí ideologie kapitalismu – Doktrína šoku režisérů Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse. Jejich dokument je atraktivnější již názvem a vazbou na knižní předlohu od známé aktivistické novinářky Naomi Kleinové.
Koncepty, na něž se ještě nedávno hledělo s téměř posvátnou úctou jako na nezpochybnitelné pilíře fungování moderní demokratické společnosti podle Doktríny šoku jednoduše nejsou tím, čím se zdají být. Deregulace, oslabení státního dohledu, privatizace veřejného sektoru – náhle nikoli léky, nýbrž jedy, jimiž intelektuální elity politické ekonomie v čele s Miltonem Friedmanem a jeho chicagskou školou ve spolupráci se ziskuchtivými korporacemi nakazili západní společnost. Poselství "katastrofického kapitalismu" snímku nevezme ani skutečnost, že sama Naomi Kleinová se od pojetí Winterbottoma a Whitecrosse po dokončení filmu distancovala. Ovšem nesouhlasila především se strukturou díla a způsobem zpracování tématu – ona film mínila pojmout v sobě vlastním duchu investigativní žurnalistiky jako rozvedení původní knihy s přidáním nových informací, skrz něž by bylo možné stanoviska knihy aktualizovaně nahlížet a rozpracovávat.
Filmová Doktrína šoku knihu, pravda, spíše adaptuje - za využití úctyhodného množství mediálních archivních pramenů. Nicméně o tom, jak jde dohromady politika volného trhu s demokracií, vykládá tento snímek přece jen zajímavěji než Obklíčení. Opět tedy dějiny druhé poloviny dvacátého století, opět vnucování politické ideologie vojenskou silou v duchu militantního humanismu, v tomto filmu však ruku v ruce s odhalováním konkrétních "viníků". Doktrína šoku ukazuje proces racionalizované distribuce myšlenky tržního kapitalismu z amerických vysokých škol čtyřicátých let minulého století do Latinské Ameriky, Sovětského svazu i Velké Británie a upozorňuje, jakou roli v něm hrála americká vláda, Nobelova nadace a další významní hráči. Představuje i děsivé důsledky tržně-ekonomické praxe v rozkladu vlád, rozkrádání veřejného majetku, vytváření ekonomik strachu a v konečném případě i městských nepokojích.
Obamovým "Hello, Chicago!" a připomenutím jeho "opravářské" koncepce změny jako možného řešení současné vyhrocené situace, přihrává filmová Doktrína šoku Mooreovi. Pozdravení Chicagu zde přitom dvojsmyslně vyznívá nejen jako přivítání s občany, ale i jako loučení s praktikami chicagské školy.
Reklamace kukuřice
Že ve světě rozporcovaném mezi několik klíčových korporací ještě nějakou dobu patrně žít budeme, Obama-neobama, velmi názorně ukazuje film Jídlo, akciová společnost. Ne že by snímek o systémových vadách potravinářského průmyslu (a v obecnějším smyslu, s odkazem na dříve zmiňované filmy, i systémových vadách korporativně kolonizovaného světa) sděloval pravdy docela nové. Spíše atraktivním způsobem a na základě zajímavých a nepříliš často zmiňovaných příkladů opakuje, proč je třeba se v obklopení nepřeberným množstvím výrobků v prodejnách potravin ptát, kde končí různorodost druhů a začíná jednolitost ekonomických mozků jejich výrobců; proč je třeba přece jen podezřívavěji koukat pod povrch přitažlivých obalů potravin; proč bychom nad jahodami v zimě neměli jásat, ale přemýšlet.
S takovými apely si snímek může dovolit vyrukovat především proto, že onu "iluzi diverzity" v nabídce potravin boří jednoznačnými argumenty – sleduje strategie i v Česku působící zemědělské společnosti Monsato, specialistky na výrobu geneticky modifikovaných produktů, a její propojenost s politickým sektorem. Na základě konkrétních kauz dokument odhaluje okolnosti zavedení různých práv a opatření na ochranu spotřebitele. O tom, že 80 procent amerického trhu s potravinami dnes ovládají čtyři firmy, se navíc dozvíte v animaci rozčtvrcení kravky, máte-li si představit, kolik výrobků je dnes vyráběno z levné kukuřice, začne se před vámi kukuřičný klas proměňovat v kečup nebo dětské plenky… Snímek Jídlo, akciová společnost dokáže i závažné záležitosti ztvárnit tak, aby poučení bylo poutavé.
Při pohledu na loga potravinářských firem s postavami udatných farmářů se film také ptá na roli tradičních zemědělců. Ti, kteří podle osvědčených metod nechávají krávy spásat trávu kolem farmy, místo aby je nacpávali levnou a vydatnější krmnou kukuřicí, se v něm pak paradoxně ukazují jako rebelanti zarputile podrývající systém, jemuž slouží jako symbol.
Smutná legrace na závěr
Jihlavský festival potom k tomuto dokumentu, jenž si kladl zásadní otázky typu proč je zdravé jídlo dražší než nezdravé a importované levnější než domácí, nabídl zajímavý protipól filmem, který na moderní metody inženýrství lidských žaludků nahlížel z docela jiných pozic. Snímek Food Design rakouského režiséra Michaela Hablesreitera přistupuje k fenoménu jídla a jeho spotřeby z pozice vědce, jehož úkolem je namísto dohlížení nad přirozenými a šetrnými způsoby pěstování či chovu modifikovat suroviny tak, aby vyhovovaly lidským představám o chutném, zdravém a čerstvém jídle.
Food Design je snímek o vědě, kterou moderní společnost obestřela tak základní lidskou činnost a potřebu, jakou je jídlo. Rituály spojené s jídlem tu byly vždy, méně se však kalkulovalo s jeho tržní hodnotou. Dnes ovšem psychologové ve službách průmyslu zkoumají, s jakými asociacemi si spojujeme barvy, tvary či zvuky jídla a přetvářejí konkrétní výrobky tak, abychom na ně měli chuť. Kuchaři podle jejich výzkumů mění recepty, aby jídlo dobře vypadalo a chutnalo. Jídlo ovšem musí i dobře "fungovat", a tak počítačoví grafici analyzují a mění ideální strukturu, velikosti a tvary: těstovinoví motýlci (farfalle) i vřeténka (fusilli) musejí udržet právě tolik omáčky, kolik potřebujeme, sušenka musí mít takové složení a musí být navržena tak, by se od ní dítko neumazalo, protože jinak ji maminka příště nekoupí.
Ze všech zmíněných obžalob moderní doby je Food Design pořád tou největší legrací. Dokument ostatně spíše v populárně-vědeckém duchu popisuje, než aby zaujímal jakékoli stanovisko. Pořád zde však je ono téma vědy zneužité mocí k manipulaci, k tomu, aby analyzovala slabosti davu, který má být ovládnut, a využila jich ve svůj prospěch. I do Food Designu tak vstupuje "kapitalistické" téma systematického vychovávání polovzdělané společnosti poslušných občanů, kteří nekladou otázky a trpně sebou nechají vláčet. Těch, které teoretik pedagogiky Normand Baillargeon v Obklíčení nazývá "ochrnutými dvounožci", těch, kteří se v závěru Mooreova snímku konečně staví na vlastní nohy, nacházejí hlas, odvahu položit otázku a odvahu vzdorovat. Tak tedy přece jenom nějaká obecnější tendence? Resistence – rekonvalescence – rekondice – rekonstrukce?
Oceněné filmyČeská radost Porota udělila Zvláštní uznání filmu Souboj s mozkem (r. Jan Šípek, 2009) Členy poroty byli: Opus Bonum Jorgen Leth jako jediný porotce soutěže ocenil film Basídž (Bassidji, r. Tamadon Mehran, Írán, Francie, Švýcarsko 2009). Mezi moři Porota ocenila film Hranice (Hranica, r. Jaroslav Vojtek, Slovensko 2009). Členy poroty byli:
Porota ocenila film Dělníci vycházející z továrny (Dubai) (Workers Leaving the Factory (Dubai), r. Ben Russell, USA 2008). Členy poroty byli: Cena diváků
|
o autorceLucie Česálková (nar. 1983) je filmová teoretička a historička, působí jako odborná asistentka v Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF Masarykovy univerzity v Brně; více o autorce zde. |
