Možná je tomu tak proto, že antičtí klasikové nám vždy měli co říct. A proto bych zde chtěl probrat Thukydidův text Dějiny peloponéské války.
V průběhu konfliktu mezi Spartou a Aténami chtěli Atéňané zničit ostrov Mílos, který stál na straně jejich nepřátel, i když zůstával neutrální. A tak Atéňané Mílosanům řekli: "Nepovedeme tu žádné dlouhé proslovy, neboť máme právo dělat si, co chceme, protože jsme porazili Peršany, a nehodláme vám ani dokazovat, že jste se vůči nám dopustili křivdy. Nic takového. Říkáme vám prostě a jasně, že se nám buď podrobíte, nebo vás zničíme."
Mezinárodní právo
Z hrdosti a pocitu, že právo (dnes bychom řekli mezinárodní právo) je na jeho straně, lid Mílosu odmítl. Atéňané však znovu zopakovali, že zásady spravedlnosti platí pouze pro dvě stejně silné soupeřící strany a že "mocní dělají to, co chtějí, a slabí se tomu musí přizpůsobit". Vzhledem k tomu, že se ostrované nemohli dovolat spravedlnosti, odpověděli přesně v duchu logiky svého nepřítele. Uchýlili se ke kritériím užitku a snažili se vetřelce přesvědčit, že pokud Atéňané ve válce se Spartou prohrají, riskují nelítostnou odplatu nespravedlivě napadených měst, jako je Mílos.
Na to Atéňané odpověděli: "To riziko podstoupíme. Nám jde o to ukázat, že svou nadvládu zde udržíme. A teď vám předložíme náš protinávrh na záchranu vašeho města, protože vám chceme vládnout bez zbytečného vypětí sil. Abyste zůstali živí a zdraví, je v našem zájmu stejně jako ve vašem." Lid ostrova Mílos na to: "Vám přináší nadvláda užitek, ale jaký užitek máme my z toho, že jsme otroci?" A Atéňané odpověděli: "Protože místo strašlivých následků se stanete poddanými a my získáme tím, že vás nezničíme..." Ostrované však byli tvrdohlaví a chtěli uhájit svou důstojnost, a tak se snažili ze situace vyklouznout řkouce: "Co kdybychom se zavázali, že se nebudeme plést do vašeho konfliktu a nebudeme spojencem ani jedné ze stran?" Atéňané na to: "Ne, neboť vaše nepřátelství nám neškodí tolik jako vaše přátelství. Vaše přátelství bylo by důkazem naší slabosti, zatímco vaše nenávist je důkazem naší síly."
Jinými slovy: je nám opravdu líto, ale nám se spíš hodí vás zotročit než vás nechat jen tak žít. Všichni se nás potom budou bát. Mílosané odvětili, že sice nedokážou klást odpor aténské přesile, ale přes to všechno si jsou jisti, že nepodlehnou, neboť díky své oddanosti bohům se křivdě dokážou postavit.
"Bohům?" podivili se Atéňané. "Na našem požadavku či našem jednání není zhola nic, co by odporovalo lidské víře v božstvo. (...) Jsme přesvědčeni, že mají-li jak lidé, tak bohové v rukou moc, díky nepotlačitelnému přirozenému puzení ji použijí. A my nejsme ti, kdo tento zákon přikázal, ani nejsme první, kdo vyžaduje jeho dodržování, protože už tu existoval před námi. Tento zákon tu už byl, když jsme jej zdědili, a bude s námi navždy. Nikdo, ani vy, by nejednal jinak, kdyby byl stejně silný jako my." Ostrované se stále odmítali vzdát, a tak Atéňané zahájili dlouhé obléhání, překonali jejich obranu, vtrhli do města a - jak píše Thukydides - "pobili všechny dospělé muže, kteří jim padli do rukou, a zotročili děti a ženy".
Pohádka o vlku a beránkovi
Zkrátka a dobře existuje mnoho způsobů použití "rétoriky vytáček", totiž ospravedlnění zneužití moci tím, že k tomu předložíme lepší či horší důvody.
Je to jako v pohádce o vlku a beránkovi. Vlk sice není žádný génius v přesvědčování, ale chce beránka sežrat, a tak si vymyslí chabou záminku, jako třeba to, že beránek stojící v řece po proudu mu kalí vodu. V průběhu dějin se lidé pokusili o mnohem přesvědčivější argumenty a naleznete je dokonce i v Hitlerově knize Mein Kampf nebo v Mussoliniho projevech. Na Thukydidově textu je však pozoruhodné, že Atéňané své rétorické dovednosti použili k jedinému účelu, totiž ukázat, že sílu není třeba podepřít přesvědčováním, že síla ospravedlňuje sama sebe. Proto je dobré o tomto textu přemýšlet i dnes, je stále smutně a bolestivě aktuální. To, co nás na čtení klasiků znepokojuje, není fakt, že antičtí autoři dokázali dokonale určit, co je pravdivé a strašlivé, ale že my o dva tisíce let později ve svém jednání stále chybujeme, aniž jsme se poučili z jejich příkladu (nebo jsme se z něj poučili až příliš dobře). Aktuálnost klasiků je dána tím, že jsou tragicky zastaralí.
