Přestože své memoáry psal Vladimír Krejčí až na konci 80. let, v pokročilém seniorském věku, detailně popsal některé epizody, okolnosti a situace, které pokračovatele obuvnického gigantu přesně vykreslují.
Někdejší tajemník obuvnického krále Jana Antonína Bati, který u něj působil na přelomu let 1938/39, dal knize název Poznamenaný a rozdělil ji na tři části nazvané Těch deset měsíců s Janem Baťou, Byla válka.., A nastal mír.
„Vladimír Krejčí byl rozhodně nadaný, měl literární talent. Snažil jsem se k textu přistupovat velmi citlivě a jen jsem sem tam rozdělil nějakou větu,“ vysvětlil historik Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd, který knihu Poznamenaný editoval, opatřil obsáhlými vysvětlivkami a dva roky připravoval k vydání.
Pro koho je kniha určená?
Budou to asi tři skupiny čtenářů. V první řadě je to memoárová literatura, která patří ke čtenářsky oblíbeným žánrům. Druhou skupinou by mohli být zájemci o české dějiny 20. století, dějiny protektorátu a druhé republiky, protože to je to období, které publikace popisuje. A pak je tady třetí skupina lidí z regionu, kteří mají vztah k baťovské problematice a zajímají se o dějiny firmy a Zlína.
Jde o vzpomínky dalšího bývalého baťovského zaměstnance, kterých už vyšlo několik?
Nejen to. Podle mne je to velmi precizní, čtivě napsaný subjektivní pohled na druhou republiku, protektorátní dějiny, těsně poválečné dějiny Zlína i dějiny českých zemí. Bylo by křivdou vůči autorovi, kdybychom to vztáhli pouze ke Zlínu a jen k osobě Jana Bati. A je to také naprosto nový a neotřelý pohled na Jana Baťu, jemuž nebylo v memoárové literatuře věnováno tolik pozornosti jako Tomáši Baťovi. Výjimkou jsou snad jen vzpomínky Ferdinanda Menčíka a Jana Bati samotného.
Poznamenaný – Deset měsíců s Janem A. BaťouAutorem je poslední tajemník Jana Antonína Bati Vladimír Krejčí, který líčí necelý rok strávený po Mnichovu 1938 v bezprostřední blízkosti podnikatele. Kniha v redakční úpravě Martina Jemelky je rozdělena do tří částí, obsahuje i řadu fotografií a obsáhlé vysvětlivky. |
Kdy rukopis vznikal?
V roce 1988, na konci dlouhého profesního života Vladimíra Krejčího. Byl to člověk velmi aktivní a i v penzi pracoval. V roce 1988 slavil své osmdesáté narozeniny, takže i tato publikace může souviset s životním bilancováním.
Jak se ve Zlíně v roce 1936 ocitl?
Byl pražský rodák, pak se přestěhoval s otcem a sourozenci, kteří byli s firmou Baťa později také spojení, do Brna. Tam absolvoval právnickou fakultu, pracoval v jedné privátní advokátní kanceláři a po vojenské službě se vydal do Zlína. Uvědomil si, že v roce 1935 byl jeho otec, rektor Masarykovy univerzity v Brně, v kontaktu s Janem Antonínem Baťou, protože univerzita slavila 15. výročí a Baťa spolufinancoval pořízení nových insignií.
Cesta do funkce osobního tajemníka šéfa firmy byla rychlá?
Krejčí nejdříve od září 1936 pracoval v právním oddělení a v polovině roku 1938 se na něj obrátil tajemník Jana Bati František Pokorný s lukrativní nabídkou, aby se ujal jeho role. Tak se na začátku září 1938 Krejčí ocitl v nejužším pracovním okolí Jana Bati. A setrval v této pozici deset měsíců, jak napovídá podtitul knihy, až do konce června 1939, kdy se Janu Baťovi podařilo definitivně opustit české země a odejít do zámoří.
Se šéfem obuvnického impéria tedy strávil poměrně přelomové období?
Jistě, bylo to období obrovských změn pro celou Evropu a její dějiny. O to je vyprávění Krejčího zajímavější. Číst osobní svědectví o době, o které víme, že byla přelomová, to je jedna z velkých předností této knihy.
Martin JemelkaOstravský rodák (*1979) se ve svém profesním životě zaměřil zejména na hospodářské a sociální dějiny střední Evropy 19. a 20. století. Působí v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Je autorem a spoluautorem deseti monografií, například spoluautorem knihy Tovární města Baťova koncernu (2016). |
Myslíte, že kniha splní očekávání čtenářů, přestože baťovské literatury už vyšlo hodně?
Víte, pro novou baťovskou literaturu platí, že od ní čtenáři očekávají více, než tituly přinášejí. To souvisí s tím, že jsou tady obrovské dluhy baťovskému výzkumu. Nemáme moderní biografii Tomáše Bati ani Jana Antonína, nemáme stále soudobé komplexní dějiny firmy Baťa, nemáme dějiny Svitu a podobně. Je tady velké kvantum baťovské literatury, často balastu, knih, které, kdyby nebyly vydány, tak by to bylo lepší, protože spíše znesnadňují orientaci v baťovské problematice.
Proč se Vladimír Krejčí některými okolnostmi v knize nezabýval?
Víte, vzpomínky psal na konci osmdesátých let, tedy s odstupem padesáti let. Jistě měl k dispozici své osobní dokumenty z té doby, ale přesto je vidět i interpretační odstup. A patří to k žánru – memoáry jsou vždy osobní a selektivní.
Ale například o návštěvě německého ministra letectví Hermanna Görringa nepíše. Přitom právě tato okolnost sehrála roli i v poválečném soudním procesu.
Krejčí ovšem nebyl účastníkem přijetí Görringem. Kniha zato přináší zásadní informace, které vrhají odlišné světlo na toto a podobná setkání. Krejčí velmi detailně líčí zatčení Jana Bati gestapem, protože byl jediný, kdo tomu byl bezprostředně přítomný. Bylo to 24hodinové zatčení v listopadu 1938 v Mariánských Lázních při jeho zahraniční cestě, která měla vést přes Německo, Francii a Nizozemí do Velké Británie.
Zatímco Tomáš Baťa junior se vrátil od hranic do Prahy, aby intervenoval ve strýcův prospěch, Krejčí byl jediný, kdo svého šéfa následoval i během zatčení a dobře věděl, za jakých okolností to probíhalo. Již tehdy jim mohlo být jasné, jaké fatální důsledky může mít Janovo ignorování nacistických úřadů. Co se návštěvy Görringa týče, byla opakovaně odkládaná, mělo k ní dojít mnohem dříve. Nelze si představit, že by s ní šéf tak strategického podniku, jako byl koncern Baťa, nesouhlasil. Ve styku s říšskoněmeckými úřady byl ale management po celý rok 1938, kdy rostl počet návštěv v Říši.
Jak to myslíte?
Firma se minimálně celý rok 1938 připravovala na to, že dojde k nějakému válečnému konfliktu. Když člověk zná osudy podobných osobností, jako byl Jan Baťa, například ze západní Evropy, tak i tito lidé se museli stýkat a stýkali se s nacistickými pohlaváry. A nezapomeňte, že koncern Baťa byl velký rodinný podnik, což s sebou nese řadu rizik.
Například?
Například to, že odpovědnost a rozhodovací kompetence budou zpětně připisovány jen jedné osobě. Je zajímavé, že Janu Baťovi jsou stále upírána pozitiva, která jsou připisována ve prospěch Dominika Čipery, Huga Vavrečky nebo Josefa Hlavničky. Zatímco osudová rozhodnutí s fatálními důsledky jsou připisována jen na vrub Jana Bati. To mi, jako člověku, který není ze Zlína, přijde jako triviální interpretace. Život je přece mnohem komplikovanější a firemní struktura byla po kompetenční stránce mnohem komplexnější.
Co si Krejčí myslel o kandidatuře svého šéfa na prezidenta?
Dnes víme, že Jan Baťa s touto myšlenkou koketoval, ale impulzy přicházely hlavně z vnějšího prostředí. Byli tady poslanci, kteří se na něj přímo obraceli, zda by se kandidatury neujal. Velmi dobře si ale uvědomoval, že jeho role je v čele firmy.
Na začátku vyprávění Krejčí popisuje Jana Baťu jako poměrně arogantního člověka. Jaký spolu měli vztah?
Tato vlastnost ale nebyla vlastní jen Janu Baťovi. Jakási lapidárnost vyjadřování, úsečnost v myšlení a rozhodování, hrubost i to, že cesta pro vulgární slovo nebyla daleká, byla jakousi firemní vlastností. Víme od Vladimíra Karfíka, že slova hovno a nas*at byly velmi časté zkratky, které používal Tomáš Baťa. A ano, na začátku byl šéf firmy, podle vzpomínek Krejčího, arogantní a obhroublý. Krejčí ale rychle tuto velikášskou slupku prohlédl. Historie má pomoci porozumět minulosti. A tato kniha umožňuje porozumět té době, podniku, městu, jeho hrdinům, antihrdinům a také osobnostně komplikovanému šéfovi.
Je vidět, že Krejčí ho obdivoval. Souhlasíte?
Ano, určitě, ale nikdy mu to nebránilo v tom, aby ukázal na problematické stránky jeho osobnosti.
Část knihy tvoří i vaše obsáhlé vysvětlivky. Byly potřebné?
Vzpomínky jsou tak detailní a precizní a je v nich taková spousta jmen a detailů, že to bylo naprosto nutné. Tvorba poznámkového aparátu zabrala asi nejpodstatnější část přípravy publikace. Řadový čtenář by mohl nějaké to jméno přejít, aniž by si uvědomil, že to byl třeba významný výtvarník nebo postava, která ve firemní hierarchii hrála naprosto klíčovou roli, a to by byla škoda.
