Pavel Husár dostal svoji letitou přezdívku Kačes od kamarádů na vojně, dnes mu...

Pavel Husár dostal svoji letitou přezdívku Kačes od kamarádů na vojně, dnes mu v branži nikdo jinak neřekne (prosinec 2022). | foto: Zdeněk Němec, MAFRA

V Praze se po naší hudbě mohli utlouct, vzpomíná zlínský muzikant Kačes

  • 2
Pavel Husár, zlínský muzikant a bývalý člen kapel Fleret nebo Rumpál, vzpomíná v rozhovoru pro MF DNES nejen na svoje působení ve známých kapelách. Přezdívá se mu Kačes, v červnu oslavil šedesát let, a jak sám říká, je hlavně rád, že se jich dožil.

„Udělali jsme si jen menší oslavu s rodinou. Jsem teď hrdý dědeček, v únoru se nám narodila první vnučka Monička,“ líčí Kačes.

Dlouhá léta jste spjatý se Zlínem. Jak se vám tady žije?
Jsem velký patriot, ale když pro mě jinde bydlení nebylo, zakotvil jsem na Obecinách, kde bydlím posledních dvanáct let. Vyrůstal jsem kousek od Kudlovské přehrady, a když ji dnes vidím, vždycky mě zabolí, jak dopadla. Oproti mému mládí je poloviční, vody ubylo. Jako kluci jsme tam v létě stavěli vory a blbli, v zimě se na ní zase bruslilo a hrál hokej. Chodil tam s námi brankář Jirka Králík, který se stal později mým švagrem, mladý Rosťa Vlach, Tonda Stavjaňa… Pak jsme jim chodili fandit na zimák, a když se po revoluci otevřela Hospůdka U Kovárny, dostal jsem se k hokeji i jako muzikant.

Na začátku 90. let jste skládal hymnu pro Vsetín i Zlín, že?
Vsetín tehdy ještě nebyl v extralize, když jsme s Horstem Valáškem a Romanem Zubíkem vymysleli, že bych mohl něco udělat. Pustil jsem se do toho s houslistou Staňou Bartošíkem, text napsal Honza Mrlík a myslím, že se nám to povedlo. Dodnes se tam hymna hraje a Vsetíňáci jsou na ni patřičně hrdí, lidi zpívají její části i sami, takže zlidověla.

A jak se zrodila zlínská hymna Berani duc?
Oslovil nás pan Ondík, který byl ve vedení zlínského hokeje. Text napsal Zdeněk Kňučík Navrátil, doma jsme to se Staňou zhudebnili a hymnu pak nahrál Rumpál. Je jen škoda, že jsme ji prodali i s autorskými právy, za ty roky by to byl slušný přivýdělek. (směje se)

První koncert, který jste navštívil, byl Katapult v Gottwaldově v roce 1976. Jaká tehdy byla hudební scéna ve městě?
To si úplně nepamatuji, měl jsem tehdy čtrnáct let, ale začal jsem chodit na „čaje“ na Družbu, kde hrála legendární zlínská skupina Albatros. A na Podvesné měla zkušebnu kapela Expres se Standou Hložkem. Do Zlína jezdila kompletní domácí špička, výborně hrával Olympic, ale i domácí kapely jako Centrum, což je současný Koberec Band. Se dvěma kamarády jsme dostali průkazku, že na koncerty tam můžeme doživotně chodit zdarma, což ale trvalo asi jen dva týdny, protože jsem se jednou na místo dostavil s dlouhými vlasy a tričkem s nápisem University of Texas. Chlap u vstupu se na mě podíval, vzal průkazku a rozškubal mi ji.

Po roce 1989 jste se dočkali i zahraničních kapel, které do země dřív jezdit nemohly.
Ano, pak jsem si vynahradil všechno. Nebylo mi ani třicet a do Prahy jsme jezdili skoro pořád. Pamatuju, jak jsme šli na Pink Floyd na Strahově a u vstupu na vlastní kůži zažili trychtýřový efekt. To bylo něco, jako když jsme jako mladí jezdili trolejbusem o půl šesté ráno do Otrokovic. Když vůz zastavil a otevřel dveře, dovnitř nás dav lidí doslova vnesl. A stejně to bylo na Strahově, viděl jsem holky, který se nemohly ani nadechnout. Šílené, ale tehdy se to nějak neřešilo. Koncert pak byl naprosto famózní. To samé AC/DC, ZZ Top, Kiss, Deep Purple, Pearl Jam… Rolling Stones jsem viděl na vzdálenost dvaceti metrů, to bylo neskutečné. Ale dodnes byl největší zážitek koncert kapely Supertramp, která je už napořád moje srdeční záležitost.

Zklamal vás někdo z nich?
To jsou takoví bouráci, že to ani nešlo. Když jsem v Brně viděl mého oblíbence Joea Cockera, tak jsem si předtím říkal, že to nemůže být lepší než z desky. A bylo. I těmto velkým hvězdám se před lidmi hraje, samozřejmě až na výjimky, lépe, ten adrenalin a spontánní reakce diváků vás nakopne. Navíc každý hudebník vám potvrdí, že materiál z alba kolikrát není ohoblovaný a až živým hraním se omele a vypiluje k dokonalosti.

Vrátím se ještě zpátky do roku 1983, kdy jste nastoupil k Fleretu a vydržel tam patnáct let. Jak k tomu došlo?
S Peťou Chrastinou jsme před vojnou měli kapelu Skrat a potom mě naverboval do Šperháku, z něhož postupně vznikl Fleret. Komunistům se náš název nepozdával, tak jsme dokonce chvíli hráli i pod názvem Šperk, to bylo strašné. Museli jsme dělat i tzv. přehrávky, kde nám soudruzi schvalovali hudbu. Bylo to na hasičárně ve Vizovicích, komisi jsme nanosili chlebíčky, Hrach (kytarista a zpěvák Zdeněk Hrachový, pozn. red.) rozléval calvados a nakonec to dobře dopadlo.

Jaká byla zlatá léta Fleretu?
Dodnes se traduje, že naše největší popularita byla po desce Zafúkané, ale my jezdili po celé zemi i předtím. Valašština je zvláštní nářečí, třeba v Praze se po nás mohli utlouct. A když jsme v roce 1993 vydali desku Secondhand za hubičku, poznávali nás i na ulici ve Zlíně. Tenkrát jsem bydlel na sídlišti Jižní Svahy, a jak jsem jednou šel do samoobsluhy, prodavačka mi nadšeně říkala: „Pane Kačes, ta vaše písnička Ku*vapi*adoktore je senzační.“ Já se zarazil a pak mi došlo, že myslí Kurnikšopatožtone. (směje se)

Do roku 1997 byl Husár součástí kapely Fleret.

Mrzelo vás, když jste v roce 1997 dostal vyhazov?
Byl jsem v Rumpálu, který neměl čas hrát a chtěl jen vydat desku. Kapelníci obou skupin se potkali a řekli si, že pro mě je kapela číslo jedna Fleret. Jenže den před Vánocemi po koncertě v Brně mi bylo sděleno, že místo mě hledají nového basáka. Bohužel lidská žárlivost, ješitnost a ego někdy nezná mezí. Ale je to něco jako rozvod, už je to dávno pryč a zůstane jen to hezké.

Později jste působil v Rumpálu, o němž Vlasta Redl řekl: „Jako kamarádovi je mi jejich rozchodu líto, ale jako profesionál musím konstatovat, že s rozchodem téhle kapely zmizela z naší hudební scény jedna z nejtalentovanějších hrozeb velice nebezpečné konkurence.“
To je můj kamarád Vlasta a jeho bonmoty. (znovu se směje) Symfonik Rumpál byl už v 80. letech výjimečný tím, že zpíval anglicky a dělal výbornou muziku. Po revoluci se z něj stal Rumpál a já nastoupil k mikrofonu a baskytaře. Naše živé vystupování ale bylo poznamenáno tím, že oba kluci zakladatelé měli muziku jako koníček (Jiří Vaculík a Petr Chmela tehdy začali budovat firmu Tescoma, která je dnes světově úspěšným výrobcem kuchyňských potřeb, pozn. red.) a nemohli se koncertování věnovat naplno, pracovně začali být stále více vytížení. Proto jsme hrávali méně a méně a nakonec jen točili desky.

Nicméně v roce 2015 přišel comeback, byť jen krátký.
Petr nás překvapil tím, že k výročí dvaceti let Rumpálu nechal udělat parádní edici čtyř vinylů, DVD a knihy. Přišel za mnou, že si chce zahrát se starou sestavou, ale Jirka Vaculík už do toho nešel. Povolali jsme proto kytaristy Pavla Kovácze a Honzu Ponocného a udělali dvě šňůry za dva roky, chodilo na nás i dost lidí. Bylo to fajn.

Jak se přihodilo, že Rumpálu psala texty Gábina Osvaldová?
Dělali jsme desku Savana a Jirka Vaculík, který předtím dělal texty, nechtěl ani slyšet o jejich dalším psaní. Čeština je v tomhle pekelně těžký jazyk, to vám potvrdí každý textař. Gábinu jsem osobně neznal, ale líbila se mi její tvorba. Navíc je to senzační ženská, lidsky jsme si sedli a naše muzika se jí tak líbila, že slíbila, že Rumpálu něco otextuje. Pak mi říkala, že měli u sebe s Ondřejem Soukupem návštěvu z Ameriky a ona zrovna poslouchala naši věc, kterou jsem nazpíval svahilsky. A ti Američané jí říkali, že je to skvělá muzika a všemu co zpívám, naprosto rozumí. (směje se)

S kým hrajete teď?
S Kamilem Dyjákem a bubeníkem Mirou Chytilem pravidelně hráváme v hospůdkách ve Zlíně a na různých soukromých oslavách. S Petrem Kochaníčkem pak máme kapelu Kochta Kačes Country Expres, kde hrajeme naši autorskou tvorbu. Na banjo hraje Kochta, bubnuje Šufi (Roman Gerža) a na basu hraje RyBass (Radim Rybníček).