Na první pohled vypadají jako dvě velmi dobré kamarádky, které spojuje dlouholeté přátelství. Stěží se dá uvěřit tomu, že obě ženy se poprvé viděly teprve před několika dny. Ale s ohledem na jejich životní osudy je to pochopitelné.
Od narození Jana Antonína Bati uplyne 120 let, dodnes budí emoce |
Zatímco Roberta Bata Alvesová Costaová vyrůstala v Brazílii, Mariana Bata Breechová ve Spojených státech. Obě spojuje jejich společný pradědeček – Jan Antonín Baťa – a obě se potkaly ve Zlíně, který jejich předek pomáhal vybudovat.
„Žily jsme každá v úplně jiné části amerického kontinentu. Studovaly jsme, pracovaly, měly hodně práce. Ale když jsme se potkaly, hned jsme si rozuměly,“ shodují se obě dámy – sedmačtyřicetiletá Roberta i její o třináct let mladší sestřenice Mariana.
Jan Antonín Baťa a jeho rodinaJ. A. Baťa se narodil 7. března 1898 v Uherském Hradišti jako Jan Karel Baťa, po otci si později vzal jméno Antonín. V roce 1921 se oženil s Marií Gerbecovou, dcerou rodinného lékaře. Spolu měli pět dětí – Hanu, Ludmilu, Editu, Jana Tomáše a Marii. V roce 1941 se s rodinou trvale usazuje v Brazílii, v právě založené Batatubě. Zemřel v roce 1965. Do Zlína nyní přijela z Brazílie jeho vnučka Dolores Ljiljana Bata Arambasicová, která je dcerou Ludmily, se svojí dcerou Robertou Bata Alvesovou Costaovou. Ta dříve učívala angličtinu, nyní se stará o nemovitosti, které jí zůstaly po smrti jejího otce. Druhým potomkem J. A. Bati je nyní ve Zlíně jeho pravnučka Mariana Bata Breechová, která je vnučkou Baťovy dcery Hany. Žije ve Spojených státech. Věnuje se bankovním službám. Do Zlína přijel také vnuk J. A. Bati John G. Nash, který je synem Baťovy dcery Marie. |
Během svého pobytu ve Zlíně bydlíte v hotelu Moskva. Jak se cítíte v baťovské budově?
Mariana: Je pro nás velká čest být právě v tomto hotelu. Je skvělé vidět, na čem všem se náš pradědeček podílel. Pěkné je celé město, architektura je v jednotném stylu, stále si ho drží.
Roberta: Je to krásná stavba a jsme hrdé na to, že je spojena se jménem Baťa. Líbí se mi i město. Domky byly postavené před spoustou let a slouží dodnes. Připadá nám to povědomé, protože v Brazílii pradědeček založil několik měst a vypadají podobně. Je úžasné studovat jeho práci a sledovat, jak měl všechno dobře promyšlené.
Během svého pobytu ve Zlíně už jste absolvovaly několik besed se studenty i s širší veřejností. Jak na vás lidé působí?
Mariana: Jsou velmi přátelští, nemám jedinou špatnou zkušenost. Všude, kam přijdeme, si s námi chtějí lidé povídat, ptají se nás na spoustu věcí.
Roberta: Ptají se nás hlavně mladí lidé a zajímá je úplně všechno – třeba jak se žije v Brazílii i ve Spojených státech. Jsme rády, že mezi ně můžeme přijít. Jsme hrdé na to, že máme české předky.
Zohledňovala to vaše výchova?
Mariana: Jednoznačně. V rodině nám stále vštěpovali, abychom byli čestní, protože náš pradědeček byl čestný a měl rád čestné lidi. Zdůrazňovali nám několik zásad – ať jsme pozitivní, nikdy zklamaní, sklíčení a hlavně, ať se nikdy nevzdáváme. Já s tím vším souhlasím, je důležité tvrdě pracovat, vydělávat peníze, ale přitom všem pomáhat lidem. To nám rodina pořád opakovala a je to tak správně.
Roberta: Nazvala bych to sociálním kapitalismem, protože při tom všem, co pradědeček vykonal, a vykonal toho opravdu hodně, bral ohled na lidi. Nemůžete dělat byznys a nemyslet přitom na lidi.
Myslíte budování ideálního města?
Roberta: Ano, přesně tak. Když zakládal města, realizoval myšlenku ideálního města, měl vše promyšlené do nejmenších detailů – pro kolik lidí je domek navržen, kolik bude mít pokojů, kolik zvířat tam lidé budou moci mít. Nebyly to jen továrny, ale místa k životu. Celé jeho dílo je pro nás velká zodpovědnost.
Je dnes ještě jméno J. A. Bati v Brazílii známé?
Roberta: Ano, lidé ho znají a obdivují, zvláště v Bataypoře a v Bataguassu. Byl pro ně géniem a napsali o něm hodně článků a i knihy. V městech, která založil (Batatuba, Mariapolis, Bataguassu a Bataypora), dodnes žijí desetitisíce lidí. Jsou to města, která jsou živá a rostou.
Mluvilo se u vás v rodině o pradědečkově odsouzení v roce 1947 za kolaboraci s Němci? Na očištění jeho jména jste čekali dlouhých 60 let...
Mariana: Je to velmi smutná záležitost, necitlivá vůči rodině. Samozřejmě se o tom v rodině mluvilo. Byly to dramatické události, ale pro naši generaci už je to pryč. Bylo to velmi nespravedlivé vůči němu. Za druhé světové války, ačkoliv sám neměl žádnou podporu, podporoval finančně lidi v Americe i Evropě.
Roberta: Můžeme to dokázat. Pomáhal i českým Židům, přes 300 jich zachránil před nacisty tím, že je povolal do Argentiny a Brazílie.
Ve Zlíně je jméno Baťa hodně vnímáno i přes spory mezi vaším pradědečkem a jeho synovcem Tomášem Baťou. Máte dnes nějaký kontakt s kanadskou větví vaší rodiny?
Mariana: Bohužel nemáme, ale rádi bychom měli. Vím ale, že je s nimi v kontaktu náš bratranec John Nash, který žije ve Spojených státech. Rodina by měla držet při sobě. Ta naše je rozeseta po celém americkém kontinentu. (obě se smějí) Vždyť náš pradědeček měl pět dětí a ty zase další děti. To už je pořádně velká rodina s obrovským množstvím členů.
Vraťme se ještě k vaší výchově. Je známé, že rodina J. A. Bati si uchovávala krásnou češtinu a v Brazílii se hodně podílela na činnosti pro krajany. Jak jste na tom s češtinou vy?
Mariana: Pracujeme na ní. (obě se smějí) Česky nás bude učit Markéta Pilátová (autorka knihy S Baťou v džungli – pozn. red.). Až přijedeme příště, doufám, že už budeme schopny mluvit. Mluvíme anglicky, španělsky a portugalsky a při studiu jazyka vám znalost jiných jazyků pomůže.
Roberta: Hodně ale rozumíme, češtinu jsme hodně v dětství slýchávaly. Někdy rozumíme celý kontext, o čem se lidé baví, ale nerozumíme jednotlivá slova a nejsme schopny mluvit. Markéta nám pomůže, můžeme využít i Skype.
