Na konzervatoři se sešla v ročníku s Libuší Šafránkovou či Dagmar Veškrnovou. „S Dášou jsme byly velké kamarádky, ale po škole se naše životní cesty rozdělily. Až před několika lety jsme hrály ve vinohradském divadle v Praze hru Žítkovské bohyně a po představení jsem dostala pozvání do divadelního klubu, kde na mě čekala,“ líčí Marcilisová.
„Bylo to úžasné, připadala jsem si, jako kdyby těch čtyřicet let vůbec neuběhlo. Musela jsem Dáši slíbit, že budu hrát dál, říkala mi, že v sobě pořád mám obrovskou energii,“ usmívá se zlínská herečka.
Aktivní kariéru jste v divadle ve Zlíně ukončila už před deseti lety. Už jste si zvykla na jiný život?
Když jsem odešla do penze, bála jsem se, že mi divadlo začne chybět. Všichni mě ujišťovali, že zůstanu obsazovaná, ale víte, jak to je, hereckých rolí dnes tolik není. S tím se však v určitém věku musíte smířit. Stáhla jsem se trochu do ústraní, ale v některých inscenacích pořád hraji, aktuálně například v Řidiči slečny Daisy.
Zjistila jste i vy, že herectví je silná droga?
Odjakživa mě na něm fascinovala možnost ztvárnit různé postavy a jejich životy. Divadlo je jako terapie. Když je vám někdy ouvej a prožíváte složité období, hrajete třeba v komedii a musíte v sobě najít sílu diváka rozesmát, ačkoliv je vám uvnitř smutno. Naopak například hru Tanec smrti jsme dělali v době pro mě osobně velmi těžké, a v této roli jsem mohla vyjádřit všechny negativní emoce, které jsem v sobě měla. A jestli je to droga? Když vstoupíte na jeviště, na něž míří světla, v sále je tma a vám se podaří během chvíle získat pozornost diváka… To je hrozně silný pocit.
Jak poznáte, že se divák baví?
V sále slyšíte i špendlík spadnout, nikdo nezakašle. V komedii uděláte pouhé gesto, lidi se začnou řehtat a víte, že je máte na své straně. Funguje to ovšem i z opačné strany, někdy herec lítá po jevišti jako splašený, dělá ze sebe osla – a divák mlčí nebo se ve chvíli, kdy má přijít smích, ozve jen rozpačité zašumění. To se vám pak představení zdá nekonečné. Kdysi jsme hráli Hrobku s vyhlídkou, což je famózní detektivní komedie. Hrál tam Jarda Plesl, Jana Tomečková běhala po jevišti se sekyrou zaraženou v hlavě a podobně. Jenže část diváků to nevzala, a ještě při odchodu naštvaně bouchli dveřmi.
Změnilo se obecenstvo za ta léta hodně?
Nejvnímavější bylo během totality, kdy lidé četli mezi řádky. Stačil náznak, mrkli na sebe a pochopili. Neprojevilo se to třeba hned, ale na konci byl skandovaný potlesk a všichni jsme věděli, o co jde. Tehdy se hráli ruští klasici jako Gogol nebo Čechov, ale samozřejmě jsme museli mít v repertoáru i hlouposti poplatné době. Naštěstí nad námi držel ochrannou ruku Miloš Slavík (ředitel zlínského divadla v letech 1970–1986 – pozn. red.), který dokázal před krajským výborem strany obhájit spoustu věcí. Režíroval tady Alois Hajda, který byl za normalizace „zakázaný“, s ním jsme dělali krásné inscenace. Vyvažoval to Jirka Holeček, který byl zase na divácky vděčné hry, které nezklamaly, ale neměly tak hluboký rozměr.
Dnes jsou lehčí žánry jako třeba muzikál v oblibě, že?
Přijde mi, že tomu jdou hodně naproti divadelní dramaturgové. Je to i způsob, jak vydělat na vstupném a zaplatit méně výdělečné inscenace, na něž lidé tak moc nechodí. Pamatuju si, jak nás snížení návštěvnosti postihlo ve Zlíně začátkem tisíciletí. A někdy jsem i nesouhlasné reakci diváků rozuměla.
Kdy třeba?
Například v roce 2000 měl ve Zlíně premiéru Cyrano z Bergeracu (režie Silvester Lavrík – pozn. red.), hlavní roli hrál Zdeněk Julina. Koncepce ale byla hrůzostrašná, na pódiu běhaly pionýrky a podobných nesmyslů tam bylo víc. Seděli jsme s kolegy v hledišti a dívali se na to, odejít jsme samozřejmě nemohli. O pauze jsme si zaraženě říkali: „Co teď? Co jim k tomu máme říct?“ Zdeněk přiběhl a ptal se: „Tak co?“ Chvíli jsme se na něj dívali a on jen prohodil: „V prdeli, co?“ Podobné inscenace nám vyhnaly diváky, někteří začali jezdit do Slováckého divadla a my měli prázdný sál.
Jak jste tuto smutnou éru v historii zlínského divadla vnímala?
Strašně jsem trpěla. V sále pro tisíc lidí jich bylo třeba padesát, a když jsme měli stovku, skoro jsme slavili. Naštěstí se to postupně začalo zlepšovat díky příchodu Dodo Gombára a jeho významných inscenací i spolupráci s J. A. Pitínským. Za posledních deset let se divadlo výrazně zvedlo. Dnes už bývalý ředitel Petr Michálek ho pozvedl, začali jsme hrát díla od regionálních autorů a také jako možná první v zemi zareagoval na aktuální politickou situaci. Kabaret Ovčáček čtveráček měl úžasný úspěch, vysílali ho i v kinech. Michálek ukázal, že má nejen umělecký talent a schopnost napsat dobrý text, ale i odvahu.
Zmínila jste Slovácké divadlo, kde jste v roce 1972 začínala svoji hereckou dráhu. Bylo to pro vás klíčové období v kariéře?
Brala jsem to, jako kdybych vystudovala konzervatoř. V Hradišti jsem potkala docenta Hynšta, který byl po roce 1968 vyhozen z Mahenova divadla v Brně a působil i na JAMU. Neumíte si představit, jak skvostné divadlo uměl dělat! Role, které jsem od něj dostala, pro mě byly obrovskou školou. Herce vedl mistrovsky, připomněl jim každou faleš, nenechal je zpychnout, vštípil jim hereckou etiku. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem na něj narazila. Když pak v roce 1980 odešel do Zlína, někteří jsme šli s ním. Kromě mě také Lubor Tokoš, obrovská divadelní osobnost a člověk s neskutečným charismatem. Z divadla odešel v roce 1985 sám od sebe, což je pro herce strašně těžké rozhodnutí. Je velké umění skončit včas. Lubor to dokázal.
Jak jste si zvykala na velké zlínské divadlo a jeho rozlehlé hlediště, které bylo tehdy ještě větší než dnes?
Herec tady potřebuje například výraznější gesta než na menší scéně, ale není nutné to přehánět s mimikou nebo u toho řvát. Musíte perfektně mluvit a mít výbornou dikci. Pokud je hlas opřený o dech, lze i šeptat a bude vám rozumět.
Jednou z vašich hereckých partnerek v divadle se stala Eva Matalová, jak jste si rozuměly?
Byla mi nakloněna od prvních chvil mého zlínského angažmá a až do svých posledních dnů byla mou velkou kamarádkou a vzorem. Odehrály jsme toho spolu strašně moc, zejména partnerské komedie, ale trochu symbolicky se naše spolupráce završila ve vážněji pojaté inscenaci Žítkovské bohyně.
Zemřela herečka Eva Matalová. Legenda zlínského divadla, smutní kolegové |
Během angažmá ve Zlíně jste poznala legendárního Stanislava Třísku, jaký byl?
Vzal si mě takříkajíc pod křídla, po mojí premiéře mi řekl: „Nebudu ti dávat kytku, ale nabídnu ti tykání.“ To pro mě bylo obrovské ocenění. Standa byl úžasný člověk, mladší herce uklidňoval a povzbuzoval. Kolikrát nás v zákulisí dokázal i během představení rozesmát, když se otočil zády k publiku a udělal nějaký obličej. Byl to smíšek, který však uměl bravurně hrát i vážné role a miloval poezii.
Vím, že ho mrzelo, že lidé jej mají v povědomí jen z trilogie Slunce, seno. Váš kolega Rostislav Marek mi vyprávěl, že Třísky se po vzniku těchto filmů místní lidé ptali, co tady dělá, jestli ve Zlíně něco točí. A on jim s trochu smutným úsměvem říkal: Ne, já tady už třicet let hraju divadlo.
Mám podobnou zkušenost, i když tak známá jako Stanislav Tříska nejsem. Natočila jsem jednu reklamu, a když jsem pak byla v bance, nějaká dvojice mladých lidí se na mě dívala, pak přišli a ptali se: „Vy jste ta paní z té reklamy, že? Jak se k tomu prosím vás člověk dostane?“ A já jim řekla prakticky stejnou větu jako tehdy Standa.
Neveselé zjištění, že?
Tak to zkrátka je. Občas si říkám, co po nás hercích zůstane. Sochař vytvoří sochu, hudebník složí píseň, fotograf nafotí snímek. Po nás zbude jen pár fotek a vzpomínek v hlavách diváků. Naše povolání je zkrátka pomíjivé. Ale je pravda, že se mi staly milé příhody, jako třeba když jsem ve Slováckém divadle v 70. letech hrála Janu z Arku a po mnoha letech za mnou přišla jedna paní a říkala mi: „Paní Mileno, já si pořád pamatuju tu vaši Johanku, to byla tak krásná role.“ Takové věty zahřejí u srdce. Hrajete pro třeba sedm stovek lidí, ale stačí, když jsou mezi nimi dva tři, kteří si odnesou takový zážitek. To je pro herce odměna.
Za ta léta jste odehrála nespočet rolí, ale u jedné se musím zastavit. Erži Orbánová, živelná a svérázná žena žijící v komunistickém Maďarsku a hlavní postava v tragikomedii Kočičí hra. Navíc touto rolí jste se se zlínským divadlem rozloučila před odchodem do důchodu a dostala za ni cenu Aplaus.
To byla velká radost. S režisérem Jakubem Nvotou se pracovalo výborně a s Janou Tomečkovou jsme si na jevišti báječně rozuměly. Mimochodem, stejnou roli v roce 1974 ztvárnila v Národním divadle Dana Medřická. Ale před zkoušením jsem se na tuto inscenaci nedívala, nemůžete se snažit být něčí kopií. Až později jsem zjistila, že spoustu věcí jsem v této postavě cítila stejně jako paní Medřická.
Nechtěla jste se nikdy přestěhovat do Prahy, kde byste jako herečka měla větší možnosti?
To mě nelákalo. Jsem hlavně divadelní herečka a dostala jsem tady krásné role. V Praze je konkurence větší a já nejsem typ, který by se práce domáhal díky různým konexím. Za mě mluvila spíše práce. Ale ani ve Zlíně jsme se nenudili, ještě když na Kudlově fungovalo filmové studio, točily se tady povedené dětské snímky. Město se mi navíc vždy líbilo. Za totality byl Zlín modla, na každého, kdo sem přijel, dýchla místní atmosféra. Pořád je tady cítit, ale přijde mi, že se už vytrácí spolu s tím, jak ubývá zeleně a přibývá megalomanských staveb, které se do města moc nehodí.
Jak se přihodilo, že se dnes věnujete ochotnickému divadlu?
Nejspíš jsem to zdědila po rodičích, kteří byli amatérskými herci. Měla jsem možnost zahrát si například ve dvou inscenacích ochotnického souboru ve Hvozdné (Motýli a Kód nula). Bylo příjemné, že jsem se od profesionálů, kteří si v některých případech ani nevážili možnosti, že se hraním mohou živit, dostala mezi lidi, kteří si divadlo vybrali jako koníček a dělají ho s nesmírnou láskou a chutí.
I proto působíte také v porotě soutěže ochotnických souborů, která se pravidelně koná v Napajedlích?
Ano, a jsem nadšená, jak se úroveň souborů zvyšuje. Loni jsme měli problém vybrat nejlepší hru či nejlepší ženský herecký výkon, bylo tam totiž tolik výborných výkonů, že bylo těžké vybrat jen jeden. Moc mě baví, že mohu s ochotníky pracovat a třeba jim i poradit nebo je navést na cestu. Jako bych se tak vrátila zpátky na pomyslný začátek mojí lásky k divadlu a naplňovala to, co mi dali rodiče do vínku.
