V garáži zlínského archivu v Klečůvce leží na zádech a hledí do stropu. Na skoro čtyři metry vysokou bronzovou sochu komunistického prezidenta Klementa Gottwalda už čtvrt století sedá prach. U hlavy mu pavouci předou pavučiny.
Časy, kdy dominovala náměstí Práce ve Zlíně (tehdy náměstí Rudé armády v Gottwaldově), jsou, doufejme, nenávratně pryč. Ředitele archivu Davida Valůška ale těší, že socha nebyla zničená, roztavená.
„Je to důležitý artefakt, který dokumentuje tehdejší dobu. A kde jinde by měla být socha Gottwalda zachována než ve městě, které neslo jeho jméno,“ vysvětluje Valůšek.
Proč si máme připomínat nešťastnou dobu a muže, který jí vládl?
Není třeba sochu umisťovat do veřejného prostoru, aby plnila svoji symbolickou roli, kterou jí určila ideologie. Může být ale využitá v expozici, která bude popisovat tuto historickou etapu města. Před obrovskou sochou Gottwalda snáze mladým lidem vysvětlíme, co se tehdy dělo.
Máte konkrétnější představu o takové expozici?
Úkolem nás historiků je, abychom ji ve Zlíně připravili. Považuji za důležité, aby se mládež dovídala nejen o baťovské éře, která zformulovala město, ale i o období po roce 1945.
Dílo muselo splnit ideové požadavkyKdyž byl Zlín v roce 1949 přejmenovaný na Gottwaldov, začali komunisté plánovat, že v jeho centru vyroste bronzový monument prvního dělnického prezidenta, po němž město dostalo jméno. Přestože základní kámen poklepali ještě v témže roce, socha byla odhalena až o dvanáct let později. Přípravy se protahovaly i kvůli tomu, že sochaři nedokázali naplnit představu strany, která požadovala „ideově a výtvarně hodnotný návrh, který by ztělesňoval představy našeho lidu o vůdci Komunistické strany ČSR a prvním presidentovi socialistické epochy dějin naší vlasti“. Soutěže se zúčastnilo 41 sochařů a 55 architektů, nikdo však neuspěl. Komise vedená prezidentem Antonínem Zápotockým nebyla spokojená. Až v roce 1956 strana svěřila práci do rukou sochařů Zdeňka Krybuse a Miloše Zetta, kteří vytvořili zdařilou monumentální bronzovou sochu měřící 3,8 metru. Odhalena byla v roce 1961 při mírové manifestaci, jíž se podle dobového tisku zúčastnilo 50 tisíc lidí. Státník pak skoro třicet let shlížel na město, než ho začátkem roku 1990 potkal stejný osud jako mnoho jiných politiků. Jeho socha byla stržena za přítomnosti spokojeného davu. Přitom ještě 22. listopadu před ni lidé kladli kytice, neboť slavili Gottwaldovy narozeniny. Po odstranění sochy nastal další problém: co vznikne na jejím místě. Architekt Jiří Čančík navrhoval stožár na vyvěšování vlajky při slavnostech. Nápad se neujal. Dočasným řešením bylo dílo sochaře Kurta Gebauera nazvané „Gottwklec“. Pak zůstalo místo prázdné a dnes je součástí odpočinkové zóny. |
Socha byla odstraněna v roce 1989. Jak silné tendence tehdy byly, aby byla zničena? A co ji zachránilo?
K tomu, že zůstala zachovaná, přispělo, že byla kulturní památkou. V oněch bouřlivých dnech se to naštěstí respektovalo. Sice se rozběhl administrativní proces, aby byla tohoto označení zbavená. Dokonce se ho podařilo dotáhnout do konce, to už ale byla v garáži na Klečůvce. Pak se na to zapomnělo. Při různých výročích se ale tato otázka opět otevírá. Lidé se ptají, proč není socha zničená, proč ji skladujeme. Odpovídám jim jako vám, že je to důležitý artefakt minulosti.
Potkal ve Zlíně podobný osud i jiné sochy?
Před budovou bývalé měšťanské školy (bývalá knihovna, dnes Zlínský klub 204 - pozn. red.) stávala busta císaře Františka Josefa. Po roce 1918, kdy se likvidovaly symboly mocnářství, byla oběšena na náměstí. Její další osud bohužel neznáme. Nevíme, zda se dochovala. Je to škoda. Vášně mohou časem opadnout a sochy se vracet do veřejného prostoru, příkladů je dost.
Socha Gottwalda se tyčila v centru města několik let vedle Masarykovy sochy. Jak se to mohlo stát?
V euforické době roku 1968 byla socha Masaryka vrácena na původní místo, kde byla umístěna po 1. světové válce. A od roku 1961 stála na stejném náměstí i Gottwaldova socha. Oba státníci se na sebe několik roků dívali. Masaryk vydržel do roku 1973, kdy byl v noci tajně odstraněný a uložený do garáže, kde dnes leží Gottwald. Proto garáži říkáme prezidentská garáž. (úsměv)
Myslíte si, že se bude její obsah zase někdy měnit?
Změna je princip vývoje lidstva. A historie nás učí, že změny nás dokážou překvapit. Bývají jiné, než si představujeme.
