Antonín Juran zažil vzestupy i pády fotbalového Zlína, který letos slaví 100 let od založení klubu.
Jeho třináct sezon ve Zlíně mu oprávněně zajišťuje místo mezi ikonami klubu, které byly na nedávném slavnostním galavečeru oceněné.
Přepadla vás přitom nostalgie po starých časech?
Potěšilo mě, že si na mě vzpomněli. Člověka to přinutí, aby se vrátil do let, která tady prožil. Třináct sezon, i když s roční pauzou, je dlouhá doba. Některé bývalé spoluhráče jsem ani nepoznal. Třeba Rudu Zavadila z Hulína. Přitom jsme spolu nejen hráli, ale také tři roky studovali dálkově ekonomku. Z toho jsem byl na větvi. Potkal jsem Frantu Komňackého, který mi dělal v Drnovicích asistenta, nebo Miru Poláška, který mi asistoval v Dubnici.
Antonín JuranNarodil se 14. března 1943 v Horní Lhotě u Blanska, za fotbalový Zlín hrál urostlý útočník nepřetržitě v letech 1964 až 1978 s jednoletou přestávkou ve Slovanu Bratislava. Po návratu Zlína do nejvyšší soutěže v roce 1969 zasáhl do všech 30 zápasů, ve kterých dal šest branek. Muže Zlína koučoval krátce na jaře 1999, třináct let trénoval nedaleké Slušovice, s nimiž postoupil z 1. A třídy až do druhé nejvyšší federální soutěže. Do první ligy dovedl Drnovice, Uherské Hradiště a slovenskou Dubnicu. |
Narodil jste se za druhé světové války v Horní Lhotě u Blanska. Jak jste se dostal do Zlína?
Jako kluci jsme kopali vesnici, ale fotbal jsem začal hrávat až za Metru Blansko v patnácti letech v dorostu. V sedmnácti jsem už nastupoval za muže v divizi a první utkání jsem hrál v Blansku zrovna proti béčku Zlína. Shodou okolností za něho chytal Ostrčilík, a když jsem pak přišel po vojně do Zlína, tak vedl áčko. Vyhráli jsme 1:0 a já jsem mu dal branku hned v první minutě. Pak jsem mu to připomínal, ale říkal mi, že už si to nepamatuje. (úsměv)
To on vás přivedl do Zlína?
To bylo jinak. Při fotbale jsem studoval pedagogický institut v Brně, ale poslední ročník jsem nedodělal. Chyběly mi tři zkoušky a státnice. Nepřipustili mě ale ke zkoušce z marxismu-leninismu, tak jsem přestoupil na školu do Zlína. Při ní jsme dělali vojnu, jenže rok z Brna mi neuznali, protože tam jsem sloužil u protiletadlových střelců a ve Zlíně byli lapiduši. Vyvrbilo se to tak, že jsem šel na vojnu na dva roky do Kroměříže, kde jsem hrál za Duklu.
A hned po vojně jste zamířil do Zlína. Jinam jste nechtěl?
Měl jsem nabídku z Brna, ale z první ligy jsem měl ještě trochu strach. Předtím jsem hrál jen v Blansku a v Kroměříži. Zlínští funkcionáři byli navíc aktivnější. Když jsem přišel, byl Zlín na sestup ze druhé ligy. Bylo to všelijaké, ale zachránili jsme se.
A pak jste v roce 1969 po šestnácti letech vrátili Zlín do nejvyšší soutěže. Byla to velká sláva?
Jeli jsme hrát poslední zápas do Třince, kde jsme zvítězili. Jenže to nám nestačilo. Potřebovali jsme, aby Brno aspoň remizovalo s Nitrou. Že jsme postoupili, jsme se dozvěděli až cestou ze hřiště. Diváci v hledišti poslouchali rádio a řekli nám, že Brno dalo gól. Slavili jsme cestou, celou noc jsme pak strávili na hotelu.
Jak těžké bylo postoupit do nejvyšší federální soutěže?
První i druhá ligy byly československé. Ve druhé lize jsme jezdívali do Michalovců, do Trebišova. Zápasy na východě Slovenska bývaly divoké. V Trebišově jsem kvůli zranění jedno utkání ani nedohrál. Musel jsem zůstat dva dny v nemocnici. Zpátky jsem letěl letadlem, abych mohl příští neděli hrát.
Zažíval po postupu fotbal ve Zlíně boom?
Zajímavé bylo, že jsme ligu vykopali na Letné na starém hřišti, jenže stadion nevyhovoval, takže jsme se museli přestěhovat k elektrárně, kde postavili provizorní tribuny. Byla to škoda, protože prostředí na Letné bylo pro fotbal lepší. Ale když přijela Trnava, tak přišlo patnáct tisíc diváků. Úroveň ligy byla tehdy vysoká. Československému fotbalu kralovali Slováci. Slovan vyhrál rok předtím Pohár vítězů pohárů, Trnava sbírala ligové tituly, soutěž hrávaly také dva týmy z Košic, Žilina. Přesto jsme se zachránili a navrch vyhráli český pohár.
Československý pohár pak získal Zlín po dvojzápase proti Slovanu, kam jste mezitím přestoupil. Štvalo vás to hodně?
Vadilo mi to, protože jsem neuměl prohrávat. Na hřišti jsem nic nevypouštěl.
Tehdy vás chtěl do týmu i sparťanský trenér Václav Ježek, že?
Bydlel jsem v Malenovicích a přijel za mnou nějaký Vrána, který v těchto věcech Spartě pomáhal. Byl to manžel Aleny Ladové, dcery malíře Josefa Lady. Zazobaný byl velice. Dorazil v mercedesu a to bylo tehdy něco. Druhý den jsem už seděl v Praze u Ježka v kanceláři. Když jsem se vrátil z Prahy domů, odvezli mě zástupci Slovanu do Bratislavy a týden mě nepustili, dokud jsem jim to nepodepsal. Sparta, Slavia tehdy hrávaly v polovině tabulky, nebo ve spodní části. Cítil jsem, že Slovan má vyšší ambice a můžu tam dosáhnout více.
Zahrál jste si Pohár mistrů evropských zemí, ale za rok byl už zpátky ve Zlíně. Proč?
Dal jsem devět branek jako Ján Čapkovič, ale předtím jsem byl zvyklý hrát více. Zpětně jsem si kolikrát říkal, že jsem měl jít do Sparty. V Praze bych měl větší možnosti. Slovan rok předtím vyhrál Pohár vítězů pohárů a po největším úspěchu v historii klubu bylo zákonité, že to šlo dolů.
Zlín mezitím spadl do druhé ligy. To vás neodradilo?
Představoval jsem si, že se hned vrátíme do první ligy. Jenže první dva měsíce jsem měl stopku. Když jsem skončil ve Slovanu, měl jsem nabídky z Teplic, Plzně, nakonec mě přemluvila Bohemka. Jeden jejich funkcionář mi ukazoval, kde budu bydlet. Vedle měla byt Hana Zagorová. Jenže mě to pořád táhlo do Zlína, kterému jsem také podepsal přestupní lístky. Slibovali mi, že se dohodnou s Bohemkou, ale nakonec se nedomluvili.
Zlínu se tehdy okamžitý návrat mezi elitu nepovedl. Proč?
Když jsem odcházel do Bratislavy, Zlín nakoupil hráče, u nichž už nebyla perspektiva. Někteří už měli svoje nejlepší léta za sebou. Mužstvo se rozklížilo a tihle hráči po sestupu odešli. Skládalo se nové, jenže se to nepovedlo a pak jsme za další rok spadli až do třetí ligy. A trvalo několik let, než se Zlín zase vrátil aspoň do druhé ligy.
Fotbal se hrál ve Zlíně už za monarchieFotbalový Zlín si letos připomíná sto let od založení klubu. Jak ale přiznávají i sami autoři výroční publikace „Od SK Baťa po současnost“, kopaná se hrála ve městě ještě na sklonku rakousko-uherské monarchie. První zmínka o fotbalistech ve Zlíně pochází z roku 1910, kdy skupina fotbalových nadšenců včetně Tomáše Bati založila Sportovní klub Zlín. Za hřiště sloužilo obecní tržiště. Před zápasy museli hráči odklízet zbytky po prodávaném dobytku, utkání byla občas přerušena, jelikož se na plochu sneslo hejno hus. Historické prameny také uvádějí, že v roce 1911 byl ve Zlíně ustanoven sportovní kroužek kopané. „Byli to především studenti, kteří přivedli tento sport do tehdejšího Zlína. První utkání bylo sehráno s mužstvem Přerova, dále se hrálo i s mužstvy Holešova a Napajedel. Činnost tehdejšího sportovního kroužku zanikla se začátkem první světové války,“ stojí v kronice dlouholetého zlínského činovníka Jindřicha Janků, který v roce 1999 zmapoval dějiny klubu. Další podrobnosti k pionýrské éře fotbalu ve Zlíně přidává historický Almanach z roku 1977. „Zápasy se hrály v okolí, jezdilo se na ně selským vozem i s několika fanoušky a na míč se hráči skládali. Dochoval se výsledek zápasu s Fryštákem, v němž zvítězilo družstvo Zlína v poměru 24:0! Brzy poté se mělo hrát utkání v Luhačovicích, při cestě k zápasu se ale hráči dozvěděli o tom, že vypukla válka a všechny společenské akce se s okamžitou platností zakazují.“ K obnovení činnosti fotbalistů došlo až v roce 1919, kdy se také klub poprvé oficiálně zaregistroval. K rozmachu pak dochází v roce 1924, kdy ho pod svůj patronát vzala firma Baťa. |
Neměl jste nutkání odejít do vyšší soutěže?
Měl, ale už jsem zažil zklamání, že se mi to úplně nepodařilo ve Slovanu. Už jsem po ničem netoužil. Zůstal jsem i kvůli práci. Dělal jsem projektanta ve výpočetním středisku Svitu. V desáté etáži mrakodrapu jsme zpracovávali na děrných štítcích evidenci zaměstnanců, mezd. Bavilo mě to, měl jsem dobré spolupracovníky. Z fotbalistů jsem tam nedělal sám.
Jak jste na tom byli jako fotbalisté s penězi?
Než jsme začali hrát první ligu, tak jsme chodili do práce do Svitu na čtyři hodiny dopoledne. Když jsme postoupili, tak jsme přestali, ale základní plat jsme pořád dostávali od Svitu. Od dvou do dvou tisíc osmi set korun. To bylo o pár stovek více, než měli běžní zaměstnanci. Plus jsme dostávali prémie, i když proti dnešku to bylo nic. Ve druhé lize jsme měli tři stovky za zápas, za vítězství v první lize osm.
Ve Zlíně jste hrával v útoku s budoucími reprezentanty Zdeňkem Nehodou a Petrem Janečkou. Byli už tehdy jako náctiletí výjimeční?
Zdeněk začínal v áčku v době, kdy jsem odcházel do Bratislavy. První ligovou sezonu jsme hráli společně, zpočátku nevypadal, ale po chvilce se začal prosazovat. Fotbalově byl zdravě drzý. Petr přišel do mužů, když jsme spadli do třetí ligy. U něho bylo evidentní, že je velký talent. Ze Zlína šel do Brna, možná mu chyběla vojna. Ještě loni jsem ho párkrát potkal při zápase na stadionu. Je hotové neštěstí, jak dopadl. (Janečka skončil jako bezdomovec – pozn. red.)
Jako trenér jste spjatý především se Slušovicemi. Na konci sezony 1998/99 jste ale v posledních čtyřech kolech úspěšně zachraňoval Zlín ve druhé lize. Pak jste náhle skončil. Vzalo vás to hodně?
Tragická vzpomínka. Vadilo mi, jakým způsobem se mě zbavili. Oznámili mi to den před zahájením letní přípravy. V životě to nezapomenu. Půl roku jsem byl z toho špatný. Předtím jsem měl domluvený Kyjov, který měl velké ambice. Měl jsem rok a půl do důchodu. Než jsem do něho odešel, jezdil jsem taxíkem. V té době jsem byl strašně zlý na celý Zlín.
Ale nakonec jste se usmířili.
Člověk to časem začne brát jinak. Zase jsem začal chodit pravidelně na fotbal. Přemluvili mě kamarádi.
Co říkáte na současnost zlínského fotbalu?
Bavil mě, když tady trénoval Vlasťa Mareček. Za současného majitele pana Červenky se klub ustálil. Dříve každý oddíl ve Zlíně zastřešoval nějaký podnik, ale aby ho zastřešoval nějaký soukromník, to není žádná sranda. Když Zlín před dvěma lety postoupil do evropských pohárů, byl to veliký úspěch. Myslím, že je to až nedoceněné. Stejně jako práce, kterou teď odvedli Arnošt Hošek a Tonda Parolek při tvorbě publikace a dokumentu ke stu letům klubu.
