Jsou lidé, kteří telefon používají na vyřízení nejnutnějších záležitostí. Domluví si schůzku, rozdají úkoly nebo poděkují za včerejší rande a zavěsí. A pak je tady Pavel Sára, jednačtyřicetiletý bývalý manažer logistiky v obří firmě. „Dlouhé měsíce jsem měl obličej zdevastovaný tak, že jsem mluvit nemohl. Užívám si to.“
Sára mluví rád. A má o čem. Například o tom, jak letos (opět) jako zázrakem vyvázl z nehody na kole po střetu s automobilem, ale také se podruhé oženil a pustil se do dálkového studia politologie, ze které chce mít doktorát.
„Někdy si připadám jako Deadpool,“ přirovná se k nezničitelné komiksové postavičce. Po první bouračce měl v obličeji 82 zlomenin, v zrcadle sám sebe nepoznal a revizní lékaři mu uznali 158 procent trvalých následků. „Jsem věřící a věřím, že mě ten nahoře zkouší. Dělá mě lepším člověkem. Někdy si však říkám, jestli toho není už trochu moc,“ konstatuje Sára hořce.
Kdyby se nad sebou chtěl rozesmát, musel by to udělat popaměti, protože zhruba 70 procent svého obličeje si neuvědomuje. S rozbrečením by to však měl ještě těžší, protože má neprůchozí slzné kanálky, z očí mu slzy nevyjdou, i kdyby se o to pokoušel.
Považuje to za štěstí v neštěstí. „Brečet nad sebou odmítám,“ hlásí hrdě.
Můj táta dobrodruh
Sárova osmiletá dcera Lilien nedávno ve škole v kolonce povolání rodičů označila svého otce za dobrodruha. Taky je vytrvalcem. Pobírá invalidní důchod, podstupuje rehabilitace a pomáhá bytovému družstvu v bloku domů na kraji Brna, kde žije.
„Já jsem si tenhle způsob života nevysnil. Vy po víkendu jdete do práce, já taky nějakou činnost vytvářím, ale... Už jsem aspoň ze své hlavy odstranil, že jsem neužitečný. Hodně čtu, celý den se něčím zaměstnávám. Pořád mi však vnitřní zodpovědnost nedovolí někde se ucházet o zaměstnání a pak tam říct, že za měsíc nepřijdu, protože mám další operaci nebo rehabilitace.“
Kromě toho nevydrží dlouho sedět nebo psát. Dřív deseti prsty zvládl na klávesnici 226 úhozů za minutu, to je pryč. Z prstů mu brnění rychle jde do rukou, do zad, do krční páteře a odtud do hlavy.
Před čtyřmi lety mělo být po něm, to když při srážce s autem proletěl dovnitř vozu, upadl do kómatu a během návratu do života se učil znovu chodit, mluvit, psát i usmívat. A o tři roky později se zotavil natolik, že na kole vyjel vrcholy slavného Gira d’Italia, jako jsou Mortirolo, Gavia nebo Stelvio.
Přestože ho letos v létě znovu auto „spláchlo“ tak, že skončil na operačním sále, na kole jezdí dál. „Tahám čerta za ocas,“ uvědomuje si Sára. Pomoct si však nedokáže, vlastně si ani pomoct nechce.
Na kolo se upnul a souvisí s ním jedna ze dvou jeho nových životních motivací – kromě doktorátu z politologie touží postavit se na start časovky na některém z velkých amatérských závodů a zkusit se kvalifikovat na mistrovství světa.
„Mysleli jsme si, že kolo pověsí na hřebíček,“ přiznává Sárův dlouholetý kamarád Petr Knapek. „Zjistili jsme, že to je to jediné, co ho drží nad vodou. Než začal jezdit, měl chvíli i 110 kilo. Pak se najednou objevil na kole, dal se na dělenou stravu, na cvičení.“
O Sárovi mluví jedním dechem jako o dobrákovi, který by mouše neublížil, ale taky jako o neústupném paličákovi. Když si něco usmyslí, nejede přes to vlak. Kdysi hrával na velmi slušné úrovni badminton a přál si zlepšit se také v tenisu. Zaplatil si špičkový trénink a vydal se sledovat po celém světě Rafaela Nadala, jednoho z nejlepších hráčů světa.
„Myslím, že po těch nehodách Pavel v životě zpomalil. Dobře se oženil, našel spřízněnou duši. Víc relaxuje, odpočine si ve Španělsku. Moře a teplo mu dělají dobře i na dýchání,“ vypráví Knapek. Jedinou výjimkou z tohoto zpomalení je cyklistika.
„Na jednom výletě do Jeseníků jsme ve sjezdu z Červenohorského sedla autem dojeli chlapa na kole. Musel jet tak šedesátkou. Říkáme si, že to musí být nějaký blázen, a on – Pavel. Hasil si to, jako kdyby neměl žádné zábrany,“ vybavuje si Knapek se směsí obdivu a údivu v hlase.
Všechno musí být perfektní
V roce, kdy si velká část z nás aspoň občas zkouší čich, aby zjistila, zda se vinou koronaviru neztratil, je Sára zvyklý čich nemít permanentně. „Cítím tak deset procent toho, co je kolem mě. Ani chůze kolem otevřené jímky s fekáliemi by mně nic neudělala.“
Následky dvou Sárových havárií jsou vidět. Nos má jako boxer, jeho prostředníček na levé ruce vypadá jako rozvařený párek, v těle má spoustu destiček. Co za to získal? „Obrovský nadhled,“ vypálí kamarád Knapek bez rozmýšlení.
Co si přeji do roku 2021„Vidět vlastní dceru v sudém týdnu víc než jedno odpoledne, které povolí její maminka.“ |
Co Sára neumí, je třeba smontovat vitrínu na autíčka nebo smířit se s tím, když na výletě na kole zabloudí. „Přitom jsme se jedinkrát v životě pořádně pohádali,“ špitne jeho manželka Martina. „Pavel je na sebe neuvěřitelně přísný, ale stejné nároky má i na ostatní. Člověk se s tím musí naučit pracovat,“ zjistila.
Pozoruhodné schopnosti, jako fotografická paměť, odolnost proti bolesti nebo schopnost upnout se na daný cíl, však prý stále převažují. „Pavel býval jiný už dřív. Šli jsme hrát fotbal a pak na pivo, ale Pavel ne. Raději šel do druhé práce vydělat peníze. Měl svoje plány a věděl, za čím si jde,“ vykresluje Sáru kamarád.
Připouští však, že některé jeho vlastnosti se po kómatu a rehabilitacích zvýraznily. „Stal se z něho větší puntičkář. Když si koupí auto, musí být perfektní. Na poličce potřebuje mít všechno srovnané. Hrnek s čajem stojí tam, kde má stát. Pavel je specifický, jiný než ostatní. I jeho vzory jsou ti nejlepší, kteří rozhodují sami o sobě,“ říká Knapek.
Sára se takové charakteristice nebrání. Považuje se za asketu, rád jí stále stejná vyzkoušená jídla, čaj si kupuje stejný malinový. Nepije kávu, nekouří, nejraději spí na tvrdé podložce, nebo rovnou na zemi a jeho jediným „hřešením“ jsou kromě nákladných komponentů na kolo, jezdí na značce, na které jezdil jeho idol Contador, společné cestovatelské zážitky s rodinou.
„Nemám materiální sny,“ říká. „Nemusím nic hromadit. Nemám pocit, že by mi v životě něco utíkalo. Teslu nevymyslím a Giro už nevyhraju. Můžu se soustředit na to, abych byl dobrým manželem a otcem.“
Uvědomuje si, že kdyby nebyl tak vnitřně organizovaným člověkem, těžko by mohl vydržet ty stovky hodin rehabilitací, kdy například musel v sauně procvičovat mimiku nebo doma pracovat se spodní čelistí, aby do ní mohl dostat nové zuby. „Manželka říká, že se jí líbím. Že jsem hezčí než dřív,“ zmíní.
Pořád však raději sedí u jídla sám, aby ho druzí neviděli se zbytky jídla kolem úst, které na obličeji necítí, a tedy o nich neví. Do restaurace jde zřídka a pouze na polévku, dva roky byl bez zubů.
Autobus by teď doběhnout nedokázal, a kdo ví, jestli to ještě někdy dokáže. Na kole je to však jiné, to má speciálně upravené a hodinku dvě na něm vydrží.
Na časovku tak akorát.
