Chodíte v perfektně padnoucím obleku. To je součástí vaší profese?
Určitě to k ní patří. Ale musíte se v tom hlavně dobře cítit, a já se cítím dobře v tomhle. Nosím na míru šité košile s viktoriánským límečkem, protože si to se svým dlouhým krkem mohu dovolit.
Nechodí dnes kouzelníci a iluzionisté spíž v džínách a roztrhaném tričku?
Ano, teď je to mezi kouzelníky trend. Umí třeba úžasné věci, ale mně pořád imponuje spíš ta stará škola mistrů, kteří uměli dělat zajímavé věci a zároveň u toho vypadali dobře.
Začal jste jako kouzelník. Jak jste se k tomu dostal?
Pocházím ze Rtyně a můj velký vzor byl hypnotizér Břetislav Kafka. Na historkách o něm jsem v podstatě vyrostl. Sám jsem ho jako dítě už nezažil, ale četl jsem jeho knížky a slýchal historky, jako třeba když s ním seděli v hospodě a někdo ze štamgastů se ho zeptal, jestli by dokázal na dálku přivolat někoho konkrétního z vedlejší vesnice. A za chvíli se tam ten člověk skutečně objevil. Jen tak, v županu.
To skutečně dokázal?
Traduje se to. Každopádně mě jako malého lákalo zjistit, jestli to opravdu jde. A chtěl jsem se to naučit. Nejdřív jsem se dal na dráhu kouzelníka, protože i tam vidíte čísla jako levitace, kdy kouzelník máchne rukama a asistentka se ocitne v transu.
Kouzelník je nositelem pokroku
S čím jste začínal vy?
S kouzly, která závisejí na zručnosti a manipulaci. Objevování karet, květin a podobně. Triky, kdy musíte odvádět pozornost, zaměřovat se na něco jiného. Bavilo mě to a mělo to výhodu, že nemusíte mít nic při sobě. Na asistentky a drahé rekvizity jsem stejně neměl prostředky.
Ani králíka jste neměl?
Měl, ale vystupoval se mnou jenom jednou. Nechtěl jsem ho moc trápit a tahat ho s sebou. Byl to spíš domácí mazlíček.
Takže mladý chudý kouzelník?
Ale tohle kouzelnictví má své výhody. Když se o vás ví, že jste kouzelník, každý po vás chce něco předvést. Když jste iluzionista, nejde to. Nemáte u sebe rekvizity. To mi přišla škoda. Já můžu vzít cokoli, co mám po ruce, tužku, mince, karty a lidi pobavit.
Vysvětlete mi rozdíl mezi kouzelníkem a iluzionistou.
Iluzionista je třeba David Copperfield. Ten dělá velká čísla, velké iluze. Kouzelník dělá menší věci. Kouzla mají hrozně moc kategorií a nejde je obsáhnout všechny. Jsou kouzla zblízka, kouzla s myšlenkami, kartami, iluze. Můj mistr mi hned na začátku řekl, že pokud chci něco dělat pořádně, musím si vybrat.
Kdo byl vaším mistrem?
Měl jsem štěstí, že jsem potkal Josefa Holuba, mistra České republiky v mikromagii, který mi předal své zkušenosti. V té době mu bylo asi osmdesát a hledal někoho, komu by mohl vše předat. Naučil mě spoustu zásad. Například, že kouzlo musí být čistě provedené a musí vypadat přirozeně. Dal si míček do ruky, dlaň zavřel, pak ji otevřel a míček tam nebyl. Kouzlo. Kdybych chvíli předváděl, jak jsem zručný, a pak předvedl stejný trik, už z toho zůstane jen artistický kousek.
Takže se s tím, co umíte, radši moc nepředvádíte?
Samozřejmě že ne. Nemám rád, když někdo na první schůzce vybalí: Hele, já jsem kouzelník, tady něco mám, podívej! To mi přijde legrační. Znáte film Iluzionista?
Ano, můj oblíbený.
Tam je krásně ukázané, jak takové vystoupení tehdy vypadalo. Hlavní aktér se vůbec nepředvádí, ztratilo by se tím tajemno a krásno.
V tom filmu vyroste před očima diváků pomerančovník z pecky. To je reálný trik?
Ano.
A ti motýlci, kteří přinesou paní ztracený kapesníček?
Ano, to všechno se dělalo.
Jak?
Kouzla se neprozrazují.
Prostě kouzlo...
Musíte si uvědomit, že kouzelníci byli dříve motorem pokroku. Ve znalostech a dovednostech potřebovali být dál než normální člověk, aby ho dokázali ohromit. Za vynálezem filmu, kina byl kouzelník. Když viděli lidi poprvé, jak se na ně valí z plátna vlak, s křikem utekli, protože si mysleli, že je to skutečné. Dneska nás film samozřejmě už neohromí, pokrok jde dál.
Takže kouzelník musí mít především technické nadání?
Určitě. Ale i strategické myšlení. Když potřebujete skupinu lidí přivést k tomu, aby se dostali k výsledku, který máte už někde napsaný, nebo aby vyslovili název předmětu, který před sebou máte v krabičce.
Víte, jak zmizela Socha svobody?
Tak to zrovna vím.
Opravdu zmizela?
Ano. (smích)
Nebudu se vás ptát jak, ale dokážete rozpoznat každý kouzelnický trik?
Ve svém oboru – mentalismu – jsem se ještě nesetkal s umělcem, který by předvedl něco, co jsem nerozpoznal. To ovšem neznamená, že neobdivuji provedení. Pokud se jedná o váš obor, máte přesah do toho, co dělají ostatní, ale nikdo určitě neví všechno. I z toho důvodu, že se pořád vymýšlí nové způsoby, metody, udělátka. Ale musíte jít s dobou a trendy sledovat.
Existuje dokonalý trik?
Existuje jich spousta. Ale mně připadá jako maximální kouzlo to, že někomu proniknu do hlavy.
Jsem vždy pár kroků před vámi
Vy jste se od kouzelnictví dostal k mentalismu. Oč přesně jde?
Mentalismus je část kouzelnického oboru, který se zaměřuje na efekty s lidskou myslí. Lidem přečtete myšlenky nebo je vystavíte situaci dopředu tak, aby oni došli myšlenkami k vaší předpovědi, kterou už máte připravenou. Mentalista má nejblíže k tomu předvádět efekty, které vypadají jako paranormální. Může silou vůle ohnout příbory, přečte vám myšlenky, dokáže předpovědět osud z dlaně, poznat, jestli mu lžete.
Ohnete příbor?
Položím vám příbor na dlaň, a když se budete hodně soustředit, ohne se. Slavný iluzionista v osmdesátých letech Uri Geller ohýbal příbory a zastavoval hodinky dokonce na dálku. Třeba v televizi ohlásil, že se divákům doma zastaví hodiny, a stalo se.
Jak to dělal?
Byl šikovný.
Aspoň prozraďte, jak dovedete někoho k odpovědi, kterou už máte předem připravenou?
Je to komplex komunikace, otázek, toho, co dotyčný vidí, ještě než přijde, co uvidí, když tam přijde. Umění spočívá v tom nic neopomenout, zároveň to nesmí působit tak, že ho k něčemu tlačíte. Naopak musí mít celou dobu pocit, že se může svobodně rozhodnout. A že si třeba odpověď na poslední chvíli rozmyslel.
A vy to dokážete vždycky?
Posledních několik let jsem vždy o pár kroků napřed před divákem. Ale vždycky je to velký adrenalin, nic není stoprocentní. Kouzlo typu vyberte si kartu, já vám ji najdu, to vyjde skoro vždycky. Pokud neuděláte chybu. Ale u myšlenek cizích lidí platí, že praxe dělá mistra. Každý člověk je jiný. Někdo se vám snaží napomáhat, někdo je skeptik, někdo se vyloženě brání. A na mně je, abych každého dokázal odhadnout, byl empatický, naladil se na stejnou vlnu a potom ho dokázat navést tak, aby fungoval podle mých pravidel.
Zkouší vás lidé obelstít?
V tom je ta výzva.
Své schopnosti předvádíte v rámci vystoupení se skupinou Falešní hráči, která se specializuje na umění mentalistů, kouzelníků, hypnotizérů, věštců, hráčů nelegálních her a krupiérů. Jaké je vaše oblíbené číslo?
Mojí oblíbenou hrou jsou skořápky. Lidi si myslí, že záleží především na zručnosti, ale pro mě je to krásná psychologická hra. Na tržnicích, kde se hrávaly, šlo samozřejmě spíše o tu zručnost, ale v našem podání jde o psychologii. Rád hraji proti skupině lidí. Pravidlem je, že mohou vsadit vždy na dvě skořápky a jednu nechat pro mě. Dokážu s nimi hrát čtyři hodiny v kuse a během těch čtyř hodin vyhraju vždycky jen já.
To musí být frustrující.
Navíc když se například už rozhodnete a já vám nabídnu, jestli to ještě nechcete na poslední chvíli změnit. Že je to na vás.
A já to neudělám.
A prohrajete.
Anebo to udělám.
A prohrajete.
A není to podvod, technický fígl?
V žádném případě. Nepoctivé skořápky jsou ty s kuličkou. Ale já mám ty, se kterými hrávali Poláci a Rumuni. Jsou to podrážkové placičky a na jedné z nich je zespoda nálepka, kterou nesundáte.
Jak to tedy zařídíte?
Tam je ta krásná hranice, kdy musíte přesně vystihnout nuanci, kdy lidi tlačit a kdy lákat. Když například někdo vsadí náhodou dobře, musím ho správně nalákat, aby své rozhodnutí změnili.
To je celé?
Lidi si připravíte, musíte se správně dívat, protože hodně lidí sleduje, kam se díváte. Pracuji i se sebeklamem. Když sám věřím, že tady nálepka není, naladíme se s ostatními na vlnu a za chvíli uvěří i oni, že tam není.
Jak na to reagují?
Nehrajeme o pravé peníze, je to taková hra na kočku a na myš a většinou to všechny baví. Naopak to lidi hecuje, zkouší se dívat zespoda, ze strany.
Neobehrají vás, ani když proti vám hraje celá skupina?
Naopak. Se skupinou pracujete jako s jednotlivcem. Stačí se naladit na stejnou vlnu. U skupiny navíc trochu klesá inteligence, daleko bystřejší budete jako jednotlivec než jako skupinka deseti lidí, kteří si ještě navzájem radí a spoléhají na to, že ten druhý to ví lépe.
Čtu výrazy, odchytávám informace
Takže základem práce mentalisty je čtení těla.
Hlavně čtení výrazů. S řečí těla se dá pracovat, svým tělem vědomě posílat klamné signály. Výraz v obličeji, ten prvotní, který trvá zlomek vteřiny, se ovládat nedá. Zároveň ale funguje to, že když si budete myslet, že budu sledovat váš obličej, zkusíte držet poker face a tím nevědomky uvolníte zbytek těla. Málo kdo umí ovládat všechny své výrazové prostředky zároveň. A já budu sledovat, jestli nepohnete prstem, rukou.
Jde tedy o to, co předpokládám, že budete dělat.
Ano. A já to pak dělat můžu, ale nemusím.
S detaily pracujete jako Sherlock Holmes. Využijete je i při čtení z karet?
Právě při něm! Pracuji tak, že mám v hlavě 22 typů lidí, které mám rozdělené podle svých známých. Zkuste si to někdy sama vyzkoušet. Když potkáte někoho, kdo vám připomíná někoho, koho znáte, mají ti dva lidé většinou i podobné zvyky, problémy a často i osudy. Kdybych znal někoho, kdo je vám podobný, řeknu vám jeho příběh. Jen použiji vaše jméno, místo kde žijete, a jinak to bude víceméně hezky sedět. Během rozhovoru se hezky otevřete, od obecných informací dojdeme ke konkrétním, získám přesná data, jména. Minimálně přítomnost a minulost se dá na základě takových indicií vyčíst.
Hrají vůbec roli ty karty?
Samozřejmě. Na karty se zaměříte, ztotožníte se s některou z nich. Když před klientem rozložím karty, on už si sám pro sebe leccos analyzuje. Moje práce je zachytávat informace od něj a roubovat je na to, co vidí na stole. Když se blížím k pravdě, vidím, jestli přikyvuje, nebo jestli tomu nevěří.
Neláká vás někdy svých schopností tak trochu zneužít?
Samozřejmě bych si asi vydělal mnohem víc peněz, kdybych se živil vykládáním karet a zázračně uzdravoval. To všechno bych uměl. Ale protože vím, jak to funguje, musím brát v úvahu především etickou stránku.
Slyšela jsem, že když jste chtěl na studie religionistiky psát práci o jasnovidectví, konkrétně jste ho předvedl.
Psal jsem o jasnovidectví a kontaktním a bezkontaktním čtení myšlenek. A narazil jsem na paní profesorku, která moji práci nepokládala za příliš seriózní. Nabídl jsem jí praktickou ukázku. Odešla z kanceláře a někde tam venku v budově schovala můj index. Měl jsem ho za pomocí svých schopností do patnácti minut najít, nebo napsat jiné téma. Věděl jsem skoro hned, kde je, ale hledali jsme o trochu déle, aby to mělo nějaké napětí.
Kde byl?
Hned za dveřmi schovaný v přihrádce na číslo třídy.
Podle čeho jste to zjistil?
Podle toho, jak paní profesorka stála, kam se dívala. Když víte, kde je něco schované, vydáváte signály. Ať chcete, nebo ne. Pohnete hlavou, rukou, díváte se tím směrem, nebo se tam naopak schválně nedíváte. Ještě lepší výsledek bude, když s vámi budu ve fyzickém kontaktu, když mi dáte například ruku na rameno.
Podobně jako si dávají jasnovidci klientovu ruku na čelo?
Ano, jako by přijímali myšlenky z vaší hlavy. Ve skutečnosti čtou pohyby, nebo naopak to, jak schválně „ztuhnete“. Záleží na tom, jak člověka odhadnete předem. Pak už je otázka času, jak z něj informace „vyčtete“.
Lusknu a objeví se slon. Lusknu a zmizí
Mimo jiné zabýváte i hypnózou. Vzpomenete si, kdy se vám podařilo někoho poprvé zhypnotizovat?
To je nezapomenutelné. Byla to paní, před kterou jsem položil tisíc korun. Řekl jsem jí, že je zajímavé, že nemůže dát ruku ze stolu. A pak jsem ji požádal, aby bankovku zvedla. Pokud by to dokázala, byla by její. Zkusila to, ale ruka zůstala přilepená.
Lze zhypnotizovat každého?
Na hypnózu existují dva pohledy, lékařský a performerův. Lékařský řeší škály hypnability, do jak hlubokého stavu se dokážete dostat a zda vůbec. Já si myslím, že zhypnotizovat lze kohokoli, ale ke každému se musí přistupovat jiným způsobem. Člověka musíte odhadnout a podle toho s ním zacházet.
Jak těžké se to naučit?
Základy se dají naučit během víkendového kurzu, ale to máte jen ponětí, oč jde. A je to jako s každým jiným nadáním. Určitě je důležité mít empatii, možná i obličej, aby vám lidi důvěřovali. Do nějaké úrovně se asi může hypnózu naučit každý, ale musíte mít talent. Není to nic magického ani paranormálního, ale taky to není ještě dokonale prozkoumaný obor.
Co je tedy základem toho umění?
Návodů, jak hypnotizovat, najdete strašně moc. Dočtete se, že máte říkat to a to, dívat se upřeně do očí. Nebo že uhrančivý pohled získáte tak, že si budete každé ráno pět minut vyplachovat oči studenou vodou. Nebo fixovat pohled na plamen svíčky. To všechno prý funguje. Klíč je ale úplně jinde. Je rozdíl si na to hrát a opravdu tím být.
Znám spoustu příkladů z filmů, kdy někdo hypnózu zneužil. Je to reálné?
Ano, je. Na hypnózu se dívám jako na nástroj, který není dobrý, ani zlý, ale dá se použít pro dobré i špatné účely. Hypnózou můžete člověku pomoct, ale určitě to není věc, se kterou byste mohla experimentovat doma.
Jak to vypadá na takovém firemním večírku, když se chystáte někoho zhypnotizovat?
Když přijde hypnotizér, už to vzbudí napětí. Vyprofilují se lidé, kteří vám věří, těší se, sami se hlásí a pak ti, kteří tvrdí, že je to blbost. A pak skupina těch, kteří jsou přesvědčeni, že je to celé divadlo. Daleko odvážnější jsou ženy, muži jsou obezřetnější a možná se bojí, aby na sebe něco neprozradili nebo se neztrapnili. Ale já rozhodně nechci nikoho zesměšňovat ani děsit nebo dělat něco nepříjemného. Mým úkolem je zprostředkovat zajímavý zážitek, něco výjimečného.
Čím nejvíce překvapíte?
Lidé nejvíc žasnou, že lze hypnózu zažít ve bdělém stavu. Že jste při vědomí, ale nedokážete se zvednout ze sedačky. Vyslovit své jméno. Případně vám můžu v hlavě udělat smyčku, že místo svého jména budete říkat moje. Ale vy sama budete mít pocit, že říkáte svoje jméno. Takový stav lze přenést na všechny ostatní v místnosti.
Nemusíte hypnotizovat každého zvlášť?
Nepůsobíte přímo. Nastavíte atmosféru, situaci, kterou pocítí všichni. A pak se začínají dít zázraky.
Například jaké?
V okamžiku, kdy začnou diváci halucinovat na vaše přání, se může dít cokoli. Řeknu, že až lusknu prsty, uvidí před sebou všichni slona. A je to tak. Vidí ho, cítí ho, slyší ho. Lusknu znovu a slon zmizí.
Můžete působit na kohokoli? Třeba tam na toho pána v baru?
Nedávno jsem si s někým povídal o voodoo. To funguje pouze tehdy, když o tom ta osoba bude vědět. Záleží také na vaší pověsti. Když budete mít pověst velkého voodoo krále, může to být mocná zbraň. Ale když si doma vyrobím panenku z vašich vlasů a vy o tom nebudete vědět, můžu s ní dělat cokoli a vy si toho ani nevšimnete.
Aha, takže když pánovi v baru řeknete, co děláte...
.. je to pak už jeho vlastní fantazie.
Takže hlavní je opět přesvědčit mozek toho druhého.
Víceméně to tak lze říct. Je to kombinace víry a autority.
Šarlatáni s velkou mocí
Máte nějaké oblíbené slavné hypnotizéry nebo iluzionisty?
Mě osobně zajímají šarlatáni, jako byl třeba Erik Jan Hanussen. Původem prostý člověk, který se dostal mezi špičky nacistického Německa. Věděl, jak záležitosti jako jasnovidectví či mentalismus fungují. Když přišla válka, nechtěl skončit někde v zákopu a rozhodl se metody, které skvěle znal, praktikovat. Brzy se stal uznávaným jasnovidcem říše. Předpověděl mnohé, například i požár říšského sněmu.
Jeden z nejslavnějších šarlatánů. Erik Jan Hanussen se dostal do pozornosti Adolfa Hitlera.
Nečtu lidem v myslích, ale ve svalech, říkal Wolf Messing. Dokázal údajně cítit jejich pohyby, které oči neviděly.
Moje oblíbená otázka: jak?
Moje oblíbená odpověď: byl šikovný. Ale vážně. Dneska už nikdo neví, jak se to stalo. Možná se to dozvěděl dříve. Třeba ho podpálil sám. To už se nedozvíme. V téhle profesi také funguje zákon o zapomenutém nezdaru. Co se podařilo, si každý zapamatuje, to ostatní se zapomene. A Hanussenovi se také ne vždy vše podařilo předpovědět. Dokonce se kvůli tomu ocitl u soudu. Ale i toho dokázal využít jako skvělého PR. Soud mu přikázal, aby svoje schopnosti dokázal. A to mu hrálo do karet. Dostal za úkol najít nějaký předmět, určit podle data, místa a času, co se stalo. A to všechno on uměl. Od soudu odjížděl jako velká hvězda.
Ještě někdo podobný?
Wolf Messing, který pracoval ve službách Stalina. Pověstný byl svojí bankovní loupeží, kterou provedl elegantním způsobem. Přišel do banky, dal pánovi na přepážce prázdný papír, ten mu vyplatil sto tisíc rublů a on poděkoval a odešel. Udělal to tak, že úředníkovi vsugeroval, že ten prázdný papír je šekem na sto tisíc rublů. Stalina o svých výjimečných vlastnostech přesvědčil i tím, že se dostal přes jeho osobní stráž až do jeho přísně střežené chaty. Stráži vsugeroval, že je Berija.
Studujete religionistiku. Fungují na podobných principech sekty a různí kazatelé?
Ano. Skupinová setkání probíhají v podobném duchu, ale ti, kteří je organizují, nemají znalosti toho, jak to přesně funguje, neumí to analyzovat. Vědí, jak ten stav navodit. To se naučili od svých předchůdců. Mnoho z takových pastorů věří tomu, že skrze ně skutečně promlouvá duch svatý. Často se má za to, že oni jsou ti zlí, kteří berou peníze od nemocných, ale často jsou to přitom také jen oběti. Žijí v klamu, který ale funguje.
Ale vydělávají na tom velké peníze.
A přitom jen málo z nich je známých. Vidět jsou například konference pro statisíce lidí, které dělají evangelikánští kazatelé. Jedním z nejvyhlášenějších je Benny Hinn, který měl vystupovat i v Praze. Já jsem na jeho vystoupeních byl, spolupracoval jsem dokonce s pořadateli, abych s mistrem mohl udělat rozhovor, protože jsem o tom psal práci do školy. Chtěl jsem být na každé jeho akci.
A co jste zažil?
Do Česka nakonec nepřijel, ale mám zážitky z jeho kongresu v Londýně. S hlavním guru Benny Hinnem se nemáte šanci potkat. Je neustále v hotelu, střežený, objeví se nenápadně až na akci. Lidi se krásně naladí během zpívání a kázání, Benny Hinn má své předskokany. Pak přišel, zavolal „Fire“, mávnul rukou a všichni lidi v sále popadali na zem jako švestky. Někdo zůstal jen ležet, někdo se třásl a křičel. Jeho moc je úžasná.
A co vy?
Já jsem nespadl, a to byl problém. Druhý den už jsem nebyl vepředu ve VIP zóně, abych nekazil záběr na kameře. A jak jsem zjistil později, moment s popadáním kvůli mně dokonce vystřihli. Škoda, měl bych hezkou památku.
Jestli to dobře chápu, vy byste to dokázal také.
Ano. A pracuji na tom, abych to uměl rychleji.
A co je tedy pravdy na tom, že Hinn uzdravuje nemocné, vyléčí vám rakovinu.
Rakovinu vám nevyléčí. Může zlepšit váš psychický stav, pokud věříte, že to funguje. Může vás na omezený čas zbavit projevů psychosomatického onemocnění, ale ne onemocnění samotného. Faktem je, že pokud dáte stranou vnitřní etický kodex, nabije vás to energií. Dodá vám to sebevědomí. Kdybych si měl vybrat, jestli půjdu na koncert Madonny, nebo na Benny Hinna, půjdu na něj.
Spiritismus měl praktické motivy
Vy si dokážete všechno takto racionálně vysvětlit? Co třeba vyvolávání duchů?
Osobně rád dělám seance. U nás v Podkrkonoší měl spiritismus svoji tradici. Hlavní Mekkou bylo Novopacko a jedním ze zdejších hlavních představitelů spiritismu byl Karel Sezemský. V Podkrkonoší šli v té době lidé většinou dopoledne do kostela, pak se setkali v chalupě a vyvolávali. Používaly se hodně mluvící nebo píšící média. Citlivý jedinec se naladil, zavolal si ducha, ten na chvíli obsadil jeho tělo a mluvil nebo psal. Média byla slyšící, vidící, cítící.
Byla to taková lidová zábava?
Ony důvody byly původně praktické. Muži šli do války a žena, která měla na starost hospodářství, potřebovala vědět, jestli se jí ten její vrátí, nebo jestli si může namluvit Frantu z vedlejší vesnice.
Co když se pak vrátil?
Tak samozřejmě, stávalo se leccos.
Seance občas praktikujete i vy?
Ano, teď zrovna připravujeme seanci. Snažím se nedělat jen show, ale chci, aby to mělo i vzdělávací rozměr. Mimochodem, s panem Holubem jsme o spiritismu mluvili a mě tyhle věci vždycky zajímaly. Jemu bylo přes 80 let. Říkal: Umřu dřív než ty, tak uděláme experiment. Až zemřu, budu rád, kdybys mě vyvolal. Dáme si znamení, které budeme vědět jen my dva. Když bude znamení, budeš vědět, že máš parťáka na druhé straně.
A už jste to zkusil?
Ano, na Bílé hoře na internátě.
Jak to dopadlo?
Znamení bylo jasné. I když i to by šlo racionálně vysvětlit. Ten pokus by rozhodně neobstál jako věrohodný důkaz. Ale i to nevysvětlování je hezké. Pravda je tam někde venku.
Takže navzdory tomu všemu, co znáte a umíte, nejste absolutní skeptik?
Jak říkává nejen velký mentalista Derren Brown, člověk musí mít otevřenou mysl, ale ne natolik, aby mu vypadl mozek.
