Korunovační klenot
Na 24. prosince 1992 horníci z dolu Ironstone důlní korporace Sonora jen tak nezapomenou. Podzemní dílo totiž nevyhnutelně spělo ke svému uzavření. Jeho výtěžnost dlouhodobě kolísala, s aukcí nevýnosného dolu, stejně jako s propuštěním zaměstnanců, se počítalo hned v lednu nového roku. Šichta, která dolů sfárala na Vánoce, si navíc krátce po začátku směny připsala na účet demolici vrtáku.
Byla to asi poslední provozní položka, kterou si kromě výplat mohli majitelé dolu ještě dovolit zaplatit před vyhlášením bankrotu. Těžní práce ve štole byly zastaveny bez naděje na pokračování. Vypadalo to na hodně smutné svátky.
Jenže když dolů nastoupili opraváři k vyproštění vrtné soupravy, ukázalo se, že to, co působilo dojmem zničeného, roztrženého vrtáku, je ve skutečnosti vrták nepoškozený, ale úplně zaklíněný do masivního kusu zlata. A ne jen tak obyčejného, ale krystalického. To nebývá na povrchu k vidění, jedná se o „primární“ zdroj, přírodními silami ještě neformovaný a neopracovaný, přímo ze zlaté žíly. V křemenné hornině seděla taková hromada zlata, že se i profesionálové vůbec zdráhali jen na moment uvěřit v jeho existenci.
Po extrakci, při níž se několik částí odlomilo, zůstal před horníky celistvý kus vážící 22,4 kilogramu. Z krachující kalifornské důlní firmy se stala přes noc velmi perspektivní společnost, rozhodně nemusela vyhlašovat bankrot ani propouštět. O koupi dolu Ironstone se rázem předháněly kanadské, indické a francouzské firmy, nabízející sumy v řádu desítek milionů dolarů. Vánoční exemplář pojmenovaný Crown Jewel, tedy Korunovační klenot, byl v roce 1994 prodán za blíže nespecifikovanou cenu, šeptalo se o sumě 3,5 milionu dolarů.
Po očištění kyselinou byla jeho hmota redukována na 16,4 kilogramu, dodnes je považován za největší nalezený a dochovaný kus krystalického zlata na světě.
Ruka víry
Kdo chce najít opravdu velký zlatý nuget, nesmí hledat na povrchu. Rekordní exempláře se dnes dají najít jen desítky metrů pod zemí. Tak zněly poučky, o nichž v sedmdesátých letech minulého století nikdo z velkých australských těžařů zlaté rudy nepochyboval. Povrchové zlato se už jevilo být předchozími generacemi zlatokopů beznadějně přebrané. A vyrazit na povrchové zlato jen tak s detektorem? Úplná bláznivost.
Jenže 26. září 1980 ony poučky přestaly platit. Kevin Hillier se svou ženou Bep trávili už dva roky dovolených tím, že se potulovali okolo opuštěných dolů s detektorem kovů. Nebyli to prospektoři, spíš nadšenci, pátrající po artefaktech minulosti. Po železných destičkách s letitými nápisy, starých hřebech, kovaných nástrojích ze zlatokopecké éry. Po suvenýrech do domácího muzea. Ano, občas jim píplo i nějaké větší zlaté zrnko, ale to stěží stačilo na proježděný benzín.
Když jim to na dohled starého dolu Kingower píplo tentokrát, nedoufali v mnoho. Jenže v hloubce necelých třiceti centimetrů se to lesklo zlatě a kopání nebralo konce.
S parametry 47×20×9 centimetrů a hmotností 27,21 kilogramu to totiž byl největší nuget, který kdy byl nalezen s pomocí detektoru. Hillier byl se zveřejněním nálezu velmi opatrný, zastupovat se při prodeji nechal těžařskou firmou. Šťastně nepravděpodobný objev mu vydělal na důchod přes jeden milion dolarů. Zlatá hrouda neobvykle protáhlého tvaru, pojmenovaná Hand of Faith, Ruka víry, byla prodána řetězci amerických kasin Golden Nugget, které ji i její repliky prezentují návštěvníkům.
Heron
Ono opatření preferovalo velké těžařské společnosti, mělo zabránit tomu, aby si potenciální zlatodárné parcely pořizovaly partičky nuzných zlatokopů. Proto musel zájemce v australské Victorii v padesátých letech předminulého století k jedné skutečně perspektivní parcele přikoupit práva i na dvě až tři další, na nichž se se ziskem počítat nedalo. Byl to filtr. Nevýnosným parcelám se hanlivě říkalo duffer claims. Hluché, vyštěkané, bez praktického užitku, s extrémně nízkou výtěžností.
A právě na takovou, ve strži u Mount Alexander, vyrazila v roce 1855 expedice amatérských zlatokopů. Úředníci, kteří jim parcelu vnutili, je vlastně chtěli oškubat. Jak totiž věděli všichni zkušení profesionálové a prospektoři v okolí, to opravdové zlaté pole, pásmo s hodnotnými nálezy drahých kovů, začínalo o hodných pár mil dál.
Staří mazáci z okolí proto jen škodolibě pokukovali, jak se začátečníci zabydlují na „hluchém“ území. Jak se lopotí a kopou v zemi, skoro jako kdyby tam vážně chtěli něco najít. A nejspíš se i sázeli, jak dlouho to těm amatérům bude trvat, než jim dojde, že byli napáleni.
Jenže tři dny poté, co nezkušení zlatokopové založili tábor (podle jiných zdrojů jim však stačily dva dny kopání), narazili na zlatou hroudu. Snad se jí ani nedá říkat nuget, protože vážila 31,4 kilogramu.
Byl to tehdy sedmý největší nalezený kus zlata na planetě. Pojmenován byl Heron. Proč? Výklad se liší. Snad na počest člena výpravy, který zlato nalezl. Možná však nuget připomínal tvarem ptáka volavku, anglicky heron. Místo, kde byl Heron nalezen, se dnes jmenuje Golden Gully, Zlatá strž.
Série z Nahé hory
Brazilská Serra Pelada, Nahá hora, je jedním z nejproduktivnějších zlatých dolů v historii lidské civilizace. A také místem s opravdu nehezkou pověstí. Je to místo, které psychicky a fyzicky ničilo existence těch, kteří se k němu jen přiblížili.
Extrémních exemplářů, valounů nebývalé velikosti a počtu karátů, tu byla nalezena celá řádka. Tři největší z nich slavně zařadilo do svých sbírek muzeum, náležící ke státní bance a mincovně Banco Central. Je to však sporné, můžeme je chápat jako tři obří nugety, oficiální výklad však říká, že to jsou tři díly jednoho nepravděpodobně gigantického nugetu, který se při vyzvedávání rozlomil.
Pokud dáme přednost první verzi, jsou dva exempláře, nalezené v roce 1983 v Serra Pelada a uložené v Banco Central, bezejmenné. Jeden váží 43,34 a druhý 46,85 kilogramu. A třetí? Měl být nalezený zároveň, 13. září 1983, ale do muzejních sbírek byl zařazen až o rok později. Nazýván je Kanaánský nuget a v hrubé váze má 60,82 kilogramu. Pravda, zlata je v něm „jen“ 52,63 kilogramu, ale i to ho posunuje na přední místa světového žebříčku. Když upřednostníme druhou interpretaci, pak by měl před rozlomením obrovský valoun 165 kilogramů, byl by to bezkonkurenčně největší kus zlata vůbec.
Kdo ví, dost možná se tu našly i větší kusy, ale někdejší správci Serra Pelada se tím chlubit budou jen stěží. Skromné odhady totiž tvrdí, že kromě pětačtyřiceti oficiálně vytěžených tun zlata tu bylo dalších 90 procent vytěžených nugetů „rozebráno cestou“. Ti nejúspěšnější kopáči tu byli schopni vytěžit i čtyři metráky zlata měsíčně. Ale ne všichni měli tolik štěstí, aby o tom mohli ještě někdy vyprávět vnoučatům. Měsíčně tu totiž bylo evidováno, nikoli ovšem vážně vyšetřováno, kolem 60 až 80 vražd.
Podezření, že se tu našly ještě mohutnější zlaté nugety, zatímco jejich nálezci „zmizeli“, se tu jeví být odůvodněné.
Welcome Nugget
Měl to být světový průlom v důlní práci, ukázka techniky pokořující zaostalou praxi zlatokopeckého řemesla. Důl těžební společnosti Red Hill měl být vůbec prvním v Austrálii, kde svou nespornou užitečnost, výkonnost a neunavitelnost 9. června 1858 názorně prezentovaly stroje poháněné párou. Dobové noviny nešetřily chválou, vyzvedávaly, kolik horníků si díky novince bude muset jít hledat jiné zaměstnání.
Háček byl v tom, že zařízení, slavně testované v ballaratském dole, dnes v podstatě v centru města, pod křižovatkou ulic Mair a Humffray, nefungovalo podle plánu. Technických nedostatků měla parní mašina víc než dost, a tak majitelé dolu přeci jen dolů poslali rotu dvaadvaceti cornwallských kopáčů. Ano, těch, z nichž měli být kvůli stroji brzo nezaměstnaní. K práci proto pozbývali motivaci a kolem poledne už ve štole ve hloubce 55 metrů kutal jediný muž. Poté co jeho krumpáč o cosi zavadil na stropu chodby a co si strop prohlédl zblízka, ztratil vědomí.
Tak ho našli kolegové, mysleli si, že se udusil. Když ho vytáhli ven, začal po procitnutí nesouvisle blábolit. Další z kopáčů sebral odvahu a podle nejasných indicií začal kopat na stejném místě. Dopadl stejně. I on cosi spatřil – a omdlel.
Za zkolabování obou dělníků mohl obří nuget na stropu chodby. Kopáči si chvilku mysleli, že narazili na celý útes čistého zlata. Jejich nález nakonec vážil 68,72 kilogramu. Pojmenován byl Welcome Nugget, snad proto, že techniku nové doby přivítal trochu jinak, než bylo plánováno.
Replika valounu Welcome Nugget je ke zhlédnutí v muzeu ve Victorii.
Masivní exemplář se do současnosti nedochoval. Nejprve putoval mezi výstavami a muzejními expozicemi, aby z něj, jen o rok později, byla v londýnské mincovně vyražena speciální sada zlatých sovereignů.
Welcome Stranger
Nezdálo se, že by nalezený Welcome Nugget ještě někdy mohlo něco překonat. Jenže světový rekord byl pokořen. Znovu v Austrálii, 5. února 1869. Tentokrát to byl to rekord, který platí dodnes.
Na svědomí ho měli dva zlatokopové Richard Oats a John Deason. Rutinně propátrávali lokality v okolí Moliagul, za svou chatrčí nedaleko Buldočí rokle. Exemplář, který našli, byl uložen velmi mělce. V podstatě to byl povrchový nález, vykukoval zpod kořenů stromu, ležel v hloubce jen tří centimetrů. Stačilo oprášit trochu hlíny a pak vyřešit, jak dopravit 61×31 centimetrů velký „plát“ zlata do 15 kilometrů vzdáleného města.
Čekání na kamarády, kteří by jim pomohli s transportem, se protáhlo, posedávání u stromu s pokladem byla zkouška nervů i přátelství. Ani ve městě však neměli vyhráno. V době nálezu tam neexistovaly váhy, které by dokázaly takto velký nuget zvážit, a tak ho kovář Archibald Walls rozbil na kovadlině na tři kusy. Kolosální nález pojmenovaný Welcome Stranger, se tak zmenšil, jeho největší kus vážil už jen 66 kilogramů. U něj už však dokázali bankéři vyhodnotit cenu na 10 tisíc liber. Dohromady valoun vážil 97 kilogramů, byť čistého zlata v něm bylo 78 kilogramů.
Šťastní nálezci. Richard Oates, John Deason a jeho žena. A Welcome Stranger, jak ho postupně odkrývali.
Takto zachytil Welcome Stranger linoryt z magazínu The Illustrated Australian News for Home Reader v roce 1869.
Nález Welcome Stranger názorně demonstruje problém většiny úspěšných zlatokopů. Ne všichni totiž dokážou včas přestat. Deason si za zlomek ztržených peněz sice pořídil malou farmu u Moliagulu, ale pořád ho to táhlo za zlatem. Postupně tak většinu vyzískaného jmění utopil v neúspěšných zlatokopeckých investicích. Oats byl z jiného těsta. Vrátil se zpět do Anglie, do rodného Cornwallu. Tvrdil, že žádný větší nuget už v Austrálii k nalezení stejně není. A zdá se, že měl pravdu.
