Když se v devadesátých letech objevily internetové seznamky, nikdo jim podle magazínu Forbes nedával moc šancí. V březnu 2017 s nimi mělo zkušenost 56 procent amerických uživatelů internetu a 36 procent uživatelek. Jinými slovy, jakkoli mívalo on-line seznamování punc zoufalství, odcizení, zbabělosti nebo dehumanizace, společnost si podmanilo.
„Technologie se prosazuje jako architekt naší intimity,“ říká přední americká psycholožka Sherry Turkleová. Další odborníci souhlasí. V jejich vizích se seznamování budoucnosti opírá o párování podle DNA i vzorců jednání, o virtuální realitu i pomoc umělé inteligence.
Moje geny hledají tvoje geny
„Nebude sexy a bude brutálně efektivní,“ shrnuje svůj pohled na budoucnost on-line seznamování server Gizmodo. Výhružně ostatně vypadá i jeho analýza, která líčí, co vše o nás ví, jak nás prezentují a podle čeho pro nás případné protějšky vybírají algoritmy seznamovacích stránek jako Tinder, eMatch, OkCupid nebo aplikací jako LoveFlutter.
Budoucnost lidského párování však má být pod ještě přísnější taktovkou dat. Předně jsou tu biotechnologie, které mohou singles ušetřit čas a energii a dodat protějšky lépe odpovídající požadavkům. Ano, DNA může lidstvu odemknout a vyřešit záhadu přitažlivosti, rozplývá se studie seznamkového serveru eHarmony.co.uk a Imperial College Business School, když načrtává budoucnost seznamování v roce 2040.
Její autoři spolu s dalšími věří, že právě DNA může za to, kdo nás přitahuje. Pokud by se data o DNA klientů seznamek naládovala do algoritmů, mohly by jim zpětně přihrávat potenciální partnery s větší šancí, že skončí ruka v rukávě.
Futurista Ross Dawson dodává, že data o DNA svých zákazníků již využívají seznamkové projekty GenePartner nebo Pheramor. Studie eHarmony však nabízí technofilům ještě více optimismu: zatímco v roce 2003 přišla analýza DNA na 52 milionů liber, v roce 2040 to má být podle odhadů jen 650 liber.
Seznamovací trh si žádá transparentní život a emoce
Ale nejde jen o geny, lepší trefě má pomoci i pečlivý monitoring našich denních aktivit, zvyklostí, chování. O tom, jak často chodíme na pivo a jak často sportujeme dnes seznamovacím aplikacím buď reportujeme v dotaznících, nebo si to zjišťují samy například ze sociálních sítí.
SVĚT 2038aneb Život za 20 let U příležitosti 20. výročí iDNES.cz jsme se rozhodli podívat do budoucnosti. V uceleném seriálu článků vám po celý rok 2018 nabídneme různé pohledy, jak by mohl vypadat svět v roce 2038. Homepage projektu najdete na adrese www.idnes.cz/svet2038.  |
Jenže to, co se nazývá internet věcí, přinese hyper-propojení: nebudeme moci zapírat ani nalhávat. Měřicí zařízení propojená se seznamkovým algoritmem však také zanalyzují, jak reagujeme na rozličné situace. Jsme vznětliví? Stydliví? Algoritmus tak pozná možná lépe než my sami, koho potřebujeme.
To otevře dveře k tomu, že se z našich vztahů i sexuálního života budou těžit „big data“. A ta následně umožní, aby se stal náš osobní život měřitelný. Měřitelný podobně jako produkce továrny, dodá skeptik, zatímco technologický optimista vidí příslib lepšího života. „Sex a vztahy jsou nové plodné oblasti pro měření. Big data poskytnou vhledy do toho, proč vztahy fungují a selhávají,“ říká například Terry Young ze společnosti Sparks&Honey, která se zabývá předpovídáním trendů.
Emoce se nebudou zaznamenávat jen pro analýzy. Kvůli transparentnějším sociálním kontaktům budou prý lidé nosit „odznaky“, které budou vydávat hlášení o našem emocionálním rozpoložení: Jsem v baru jen tak, abych se napil, nebo jsem otevřený seznámení? Baví mě konverzace, nebo nudí?
Pod kůží. Zařízení vyvíjené studiem New Deal Design má být s lidským životem i tělem opravdu integrované. Digitální tetování vám bude umět otevřít dveře, hlásit zdravotní stav, ale dá i zprávu o vašich emocích.
Možným předkrmem z tohoto menu může být projekt UnderSkin tvůrců z New Deal Design. Na jeho konci má být zařízení, které se implantuje pod kůži a které se má rozsvítit jako „tetování“, aby vydávalo hlášení o momentální zdravotní a emociální kondici svého nositele. Když se tak například dotknete jeho ruky a pokud to vyvolá sympatie, nahlásí vám to tetování v podobě piktogramu vyjadřujícího emoci lásky, popisuje server Business Insider. Velmi praktické.
Nechat promluvit pocity otevřeněji. Ale jak?
Futuristka Heather Schlegelová by však s oním sarkasmem nesouhlasila. A její pohled se nedá jen tak shodit ze stolu, protože vede sofistikovanějším směrem, ne pouze ke štítkům hlásícím „cítím se vilně“ nebo „nechte mě opíjet se o samotě“. Schlegelová mluví o vizích do budoucnosti abstraktněji, ale inspirativněji. Jde jí o emocionální komunikaci. Díky ní by se, tvrdí, lidé snáze orientovali ve vztazích, sdělněji by si vyjasňovali a upevňovali pouta.
Jak a kde lidé pociťují na těle změny teploty při různých emocích
Odkazuje na studii z roku 2013, podle níž se dá určit, na kterých částech těla cítí lidé jaké emoce: například štěstí prostupuje celým tělem, nejvíce však hlavou a hrudí, zlost nám kromě toho rozehřívá i paže a ruce. To je nadějné, tleská Schlegelová, znamená to, že fyzické reakce emocí je možné zaznamenat chytrým zařízením a jako informaci předat dál okolí.
Je však poctivá a ví, že tím by se daleko nedostala. „Z tělesné perspektivy víme, kde ony emoce ‚cítíme‘. Ale jakou intenzitou? A cítím já štěstí stejně jako ty? A lásku? Strach? Zlobu?“ ptá se a odpovídá si: „Nevíme. Nemáme totiž základní emocionální abecedu.“
Její předpověď je tedy nakonec přece jen skeptická, bez emocionální řeči si komunikaci o našich vnitřních stavech nezčitelníme.
Skutečné rande. Ale s nápovědou
Neztrácet čas a neomezovat se realitou, prostorem, vzdáleností, právě k tomu se futurologové vztahů upínají. Proč by se nemohla rande odehrávat virtuálně? A i zde se mohou opřít o skutečné trendy: kontakty přes internet dostaveníčka tváří v tvář vytlačují. A to fatální měrou, prokázala metastudie psycholožky Jean Twengeové z loňského roku.
Svazky za 20 let: jako u lovců a sběračů„Za posledních 100 let se manželství transformovalo více než za předchozích 10 tisíc let a během následujících dvaceti se může změnit ještě víc,“ píše antropoložka Helen Fisherová. A troufá si odhadnout jak: lidstvo se podle ní vrátí skrze evoluci zpět k partnerským a sexuálním návykům z dob lovců a sběračů.  Nakonec, toho, co lidstvu vštípila zemědělská společnost po neolitické revoluci, se úspěšně zbavujeme. Nucené svazky, manželství limitované tím správným rodem, společenskou vrstvou, náboženstvím? Nedodržujeme. Přijít do svazku jako panna? Kdeže. Manželství až do smrti? Rozvádíme se a nebereme to za cejch selhání, ale za bránu ke šťastnější budoucnosti. A dvojí standardy pro nevěru? Přestávají platit. Podle Fisherové se tak jen vracíme ke svým prehistorickým kořenům. Lovci a sběrači znali svazky mezi rovnými a ekonomická emancipace žen jen posílá na smetiště dějin patriarchát jako jednu z bašt agrární společnosti. Lovcům a sběračům se podobáme i stále větší tolerancí k nevěře a opakovanými manželskými svazky. Podle Fisherové mívali naši předci za svůj život dva nebo tři dlouhodobé vztahy. Budoucnost párového soužití dostane podle antropoložky jiný obsah, stejně tak slova jako rodina, rozchod. Možná se prý budou vydávat manželské licence s omezenou dobou platnosti. Možná se změní zvyk ohledně toho, kdo platí za večeři. Možná se posílí role původu po matce, myslí si Fisherová. |
Má to své důvody. Setkání po internetu znamená, že upustíte uzdu fantaziím – svou známost si můžete představovat, téměř jako chcete. A o svou představu nechcete jen tak přijít, proto reálné setkání oddalujete, vysvětluje terapeutka Bea Arthurová. Opravdové rande však neznamená jen riziko rozplynutí snu, ale i výzvu: musíte vymyslet strategii, prokázat odvahu a šarm, riskovat odmítnutí.
I proto si mohou stoupenci virtuální reality dovolit ve svých predikcích rozšafnou sebejistotu: lidé prý nebudou chtít náruč virtuální reality opustit, jak to půjde dlouho. A navíc předpovídají, že technologie jim vyjde vstříc. Studie Imperial College Business School tvrdí, že do roku 2040 bude virtuální realita pokrývat všechny smysly, čich, chuť i hmat.
Technologie však má pomoci i v případě, že k reálnému dostaveníčku přece jen dojde. Na jejich staromódní podobu, která zahrnovala i trapné mlčení, komunikační faux pas a nejisté obšlapávání terénu, však budeme za dvacet let smět zapomenout. Na rande totiž budeme mít nejen toho druhého, ale též svého průvodce, rádce, nápovědu – umělou inteligenci.
Zpracovávání a analýza dat bude tak pokročilá a rychlá, že vám na rande zajistí podporu v reálném času. Buďme konkrétní: sdělí vám, o jakých tématech mluvit, na jaké vtipy vsadit, zda pít alkohol víc, nebo méně. Umělá inteligence bude vaším Cyranem z Bergeracu, dodává Ross Dawson.
Její role se však nemá vyčerpat jen na prvních schůzkách. Vztah má provázet i dál, má navrhovat i jeho milníky, jako je například načasování sňatku nebo početí potomka. Má nás uchránit zaškobrtnutí. Pokud k nim však přece jen dojde, vypomůže věda jinak, svou znalostí o biologii vztahů.
Pilulky lásky, od lékaře na předpis
„Pejska si spíše nepořizujte, ale zkuste jednou za čas strávit víkend mimo domov, v hotelu. Za tři týdny si řekneme, zda se něco změnilo. A ještě něco, tady je recept: oba berte po pilulce ráno po jídle.“ Tak by mohl vyprovázet ze sezení terapeut pro partnerské vztahy v roce 2038.
Partnerský život na práškách? Věda to naznačuje. Jakkoli mohou vztah ničit sociální, kulturní i ekonomické faktory, neurověda stále jasněji ukazuje, že láska sídlí v mozku, píše server Gizmodo. A s odkazem na výzkumy dodává, že se svou znalostí o lidském mozku může věda lásce podat pomocnou ruku. Možná trochu roztřesenou, v dlani totiž bude nabízet psychofarmaka.
Píší o tom oxfordští neuroetikové Julian Savulescu a Anders Sandberg. Jejich studie označuje látky, které mohou podpořit svazek, jako „modulátory lásky“. Je jich šest a patří mezi ně hormony kortikoliberin, oxytocin a vasopresin, testosteron, feromony a entaktogeny. Dokážou leccos, jedna látka zvyšuje sexuální touhu, další posiluje důvěru a otevřenost. A jiná může vypolstrovat vztah pohrůžkou opuštěnosti a zasmušilosti. „Kortikoliberin je spíše bičem než cukrem“, přiznávají oxfordští autoři.
„Studie prokázaly, že pomůže lidem získat důvěru ostatních a obecně rozšířit pozitivní emoce ze sociální interakce,“ tvrdí výrobce parfému Liquid Trust. Na internetu se prodává v přepočtu zhruba za 630 korun.
Seznamte se: molekula vasopresinu, jednoho z pilířů partnerského vztahu.
Dalším „modulátorem lásky“ je oxytocin.
A pozor, nehvízdáme si tu tak docela sci-fi písničku. Výčet látek, v nichž věda odhalila podporovatele lásky, sexu a vztahu, podává ve svém článku v magazínu Futurist i přední světová biologická antropoložka Helen Fisherová. „Co se všemi těmi daty budeme dělat? Jedna společnost začala míchat to, co by naši předci označili za lektvar lásky,“ odpovídá si. Parfém s názvem Liquid Trust obsahuje oxytocin. „Když ho vdechneme, spouští pocity důvěry a náklonnosti,“ popisuje vědkyně.
Vztah s umělou inteligencí
A pokud by „big data“ jako rádce a prášky jako pojítko vztahu selhaly? Bude tu umělá inteligence, vždy máme příležitost uzavřít vztah s ní samotnou. Expert na roboty David Levy tvrdí, že se první svazek mezi člověkem a robotem uzavře do roku 2050.
Heather Schlegelová je i v tomto ohledu opatrnější a uměřenější. Na vztahu mezi člověkem a zařízením s umělou inteligencí nevidí nic špatného. „Máme celou škálu vztahů s lidmi. Máme vztahy s domácími mazlíčky. Někteří lidé mají dokonce vztahy se svými auty. Proč je tak divné přistoupit na to, že mžeme mít vztahy i s našimi zařízeními s umělou inteligencí?“ ptá se. Je to řečnická otázka, její verdikt je jasný: ne, vůbec to není bizarní.
Za partnerský svazek by je však nepovažovala. Spíše za výpomoc. „Ona zařízení jsou rozšířením nás samých,“ soudí. „Vztahy nás naučí o nás samých jako nic jiného. A je-li možnost, že se o sobě dozvíme prostřednictvím vztahů s umělou inteligencí více, pak je to dobrá věc.“
