Rytcův nacionalistický zápal potopil Německo
Lusitania v roce 1907
Potopení Lusitanie bude mít velké následky, bylo zřejmé hned od začátku.
Důvodů, proč Spojené státy americké za první světové války nakonec přešly od izolacionismu a neutrality k přímé podpoře dohodových armád, by se našlo mnoho. Ale pro prosté Američany se stalo tím nejpádnějším argumentem potopení Lusitanie 7. května 1915. Zaoceánského parníku plujícího z New Yorku, kterého osmnáct kilometrů od pobřeží Irska torpédovala německá ponorka U-20.
Tragédii, při níž utonulo 1 195 civilistů, z nichž 128 mělo americké občanství, pohotově zužitkovala britská propaganda. Ukázala na ní ukrutnost, s jakou se jejich protivníci neštítí útočit ani na neozbrojené civilní lodě.
Němci nejspíš mohli celý vojensko-diplomatický incident ustát, kdyby k události zaujali jednotné stanovisko. Teoreticky byli z obliga. Před vyplutím Lusitanie dokonce vydali v americkém tisku inzerát, kterým Američany před zakoupením lodních lístků varovali. Informovali je, že plují do výlučné a válečné zóny. Po potopení lodi se mohli hájit tím, že v podpalubí parníku byla naskladněna munice do pěchotních zbraní, takže úplně nevinná a civilní ona plavba nebyla.
Místo toho však přišli s verzí, že to byla politováníhodná nehoda. Což by Američané nejspíš, s nějakou tučnou reparací, asi snesli.
To by však nesměl mnichovský rytec Karl Goetz vydat zvláštní edici pamětních válečných medailí, které na potopení lodi upomínaly. Při jejich ražbě navíc udělal chybu – spletl se o dva dny. Uvedl datum 5. května 1915. Jedna medaile se pak dostala do rukou Britů, kteří ji rychle předali Američanům. S komentářem, že se medaile rozdávaly námořníkům z ponorky U-20.
To, co se dalo vysvětlit jako „nehoda“, se rázem jevilo coby předem promyšlený plán zákeřných Němců. A na ten Američané odpověděli vstupem do války.
