„Chovat celé kuře je zbytečné a absurdní. Blíží se doba, kdy si ve vhodném médiu budeme schopni vypěstovat si samotná prsíčka, stehýnka nebo křidýlka.“ Tahle slova zazněla již v roce 1931. A kdo byl autorem oné odvážné vize budoucnosti? Britský politik Winston Churchill.
Na naplnění si však jeho předpověď muselo docela dlouho počkat. První křehká svalová vlákna spatřila v laboratořích světlo světa až o čtyřicet let později a teprve za dalších třicet let NASA poprvé úspěšně vyzkoušela vývoj konzumovatelné buněčné tkáně v praxi. Slibované průmyslové výrobě umělého masa však nejsme o mnoho blíže ani dnes.
Komplikace totiž nespočívá jen v technickém řešení produkce, ale u samotných konzumentů. Futuristické maso z bio-inkubátorů zatím totiž nikoho příliš neláká. Ať už svou cenou, původem, nebo chutí.
Maso, které nechutná jako maso
První hamburger vyrobený z vypěstovaného masa připravil v srpnu roku 2013 na londýnské vědecké konferenci šéfkuchař Richard McGeown. Živočišný materiál v podobě narůžovělé hutné kaše mu dodali výzkumníci z Maastrichtské univerzity, jedné ze třiceti vědeckých institucí světa, kde se umělou výrobou masa zabývají. Výsledný propečený pokrm v celozrnné bulce ochutnala i Hanni Ruetzlerová, expertka v oblasti testování kvality potravin. A její verdikt?
Byl velmi rozpačitý: „Je to hamburger a je to maso. Ale nechutná to jako hamburger a vlastně ani jako maso. Má to intenzivní chuť a vůni, ale díky nepřítomnosti tuku téměř žádnou šťávu. Má to opravdu hodně blízko k masu, konzistence je perfektní. Je to opravdu hodně podobné masu.“
Původní nadšení tak záhy vystřídaly rozpaky: umělé maso evidentně nebylo exotickou senzací. Co na tom, že bylo poskládané z totožného materiálu jako živočišný originál nebo že Ruetzlerová prohlásila, že umělé maso by preferovala před sójovou náhražkou? Bylo to prostě maso, které nechutnalo jako maso.
Drahé a s etickými i ekologickými otazníky
Další otřes způsobilo zveřejnění ceny vývoje umělého masa. Onen jediný hamburger, poskládaný z dvaceti tisíc svalových vláken, který vážil v syrovém stavu 141 gramů, přišel na 325 tisíc dolarů. Jeho výroba by nebyla možná bez masivního sponzoringu Sergeje Brina, jednoho ze spoluzakladatelů společnosti Google. Pokud byl však tehdy velkorysý sponzor z výsledku zklamaný, nedal to na sobě znát: „Nevidím důvod, proč by měl být levnější. Pokud díky tomuto objevu jednou dokážeme snížit počty hospodářských zvířat milionkrát, budu šťastný.“ Původní vlna euforie z umělého masa ve světě přesto citelně opadala.
Umělá budoucnost?Hospodářská zvířata se globálně podílejí na 14,5 % veškerých produkovaných „lidských“ emisí, jejich pastviny a produkce krmiva zabírá 30 procent nezaledněné souše a podílí se jednou třetinou na veškeré spotřebě vody. Nahradit milionová stáda a masivní velkochovy laboratořemi? Pro propagátory umělého masa je to jasná volba. Vypěstované masité tkáně by navíc byly v maximální kvalitě, zdravé, nezatížené chorobami nebo umělými antibiotiky. Gigantický masokombinát Tyson Foods Inc. má jasno: Do vývoje umělého masa vyživovaného v laboratořích rostlinnými proteiny investoval 150 milionů dolarů. Nakolik to byl dobrý tah, ukáže budoucnost. |
Myšlenka průmyslové produkce nenašla zastání ani u vegetariánů a veganů. Proč? I když je to maso, které nemá svůj původ ve velkochovech, ale ve sterilních laboratořích, bez utrpení zvířat se jeho výroba úplně neobejde. Jeho nezbytnou součástí jsou totiž kmenové buňky, které se odebírají živým či čerstvě usmrceným živočichům. Profesor Mark Post, který na Maastrichtské univerzitě vyšlechtil první hamburger, při dalších pokusech o zlepšení chuti masa konkrétně zmiňuje, že tkáňové sérum je odebrané z vepře, kmenové buňky z nenarozeného hříběte.
Průmyslová výroba umělého masa by i tak nadále potřebovala stálý přísun živých zvířat, z nichž by těžila potřebné tkáňové vzorky. A byť by zvířat bylo nesrovnatelně méně, než je jich nyní na pastvinách a farmách, lépe by se rozhodně neměla. Byla by doslova vysávána za živa.
Dál by však platil i tradiční argument odpůrců konzumace masa, který odkazuje na to, kolik je zapotřebí různých zdrojů, jako je voda či krmivo, k získání jednoho bifteku. Za půlkilovým steakem je například pět až deset kilogramů krmiva. Jenže maso vypěstované v laboratořích také potřebuje nejrůznější živné roztoky a předpěstované proteinové kultury na rostlinné bázi, které činí celý proces energeticky velmi náročným. Umělé maso tedy zatím není etičtější, ani ekologičtější volbou.
Zdá se tedy, že budoucnost v umělém mase dnes vidí jen sami inovativně smýšlející vývojáři umělého masa. Například ti ze sanfranciské start-upové společnosti Memphis Meats. „Věříme, že vepřové z našich laboratorních chovů bude na americkém trhu k dostání do pěti let,“ tvrdí ambiciózní vědci.
Pokroky jim upřít nelze. Práce v širším měřítku a s většími bio-reaktory jim umožnila snížit cenu výroby. Maastrichtský hamburger už letos dokážou vyrobit za 11,36 dolaru, tedy třicettisíckrát levněji. Energetické náklady na produkci jednoho umělého bifteku jsou ale pořád čtyřikrát až pětkrát vyšší než u masa z živé krávy.
„Teď vše záleží na veřejné diskuzi,“ říká profesor Mark Post. „Už se nemusíme bavit o tom, že to nejde. Dokázali jsme, že vyrobit umělé maso možné je. Teď se pojďme bavit o tom, zda to opravdu chceme a jestli další vývoj svými prostředky podpoříme.“
