Ságu Hrómundura Greipssona, popisující příběhy legendárního vůdce prvních islandských osadníků, si nepřečteme. Do dnešních dní se v psané podobě nedochovala. O někdejší existenci onoho díla víme vlastně jen proto, že o něm referují jiné dochované zdroje. Například popis hostiny, která se konala při příležitosti svatby v malé islandské vesničce Reykhólar roku 1119. Na ní prý totiž byla sága s velkým úspěchem recitována k obveselení publika.
Díky svatební zmínce tedy zhruba tušíme, že příběhy praosadníka Greipssona vůbec existovaly, ale nevíme, čeho se konkrétně mohly týkat.
Na knihy přírodovědnou metodou
Podobných příkladů existuje ve světě historické literatury mnohem víc. Všichni jsme nejspíš obeznámeni s hrubým obsahem artušovských legend: svatý grál, rytíři kulatého stolu, čaroděj Merlin, věrně nevěrný Lancelot a překrásná Guinevre. Jenže i toto dílo k nám dorazilo zprostředkovaně. Když ho v roce 833 popsal v díle Historia Brittonum neznámý autor, pravděpodobně britonský mnich Gilda Moudrý, o legendě referuje i on jen podle zpráv z druhé ruky. Plnohodnotný obsah příběhu Artuše z původního zdroje dodnes neznáme. Podobně se nám v originální podobě do současnosti nedochovala většina heroických a rytířských příběhů z Anglie raného a pozdějšího středověku.
Jinde však takový osud literární díla nečekal. Literární stopy minulosti nemizely v průběhu věků ze světa rovnoměrně, někde se zjevně uchovaly lépe. Zdá se, že například na Islandu se do dnešních dní zachovalo násobně víc původních historických literárních pramenů a víc legendárních příběhů v originální verzi než v jiných evropských koutech.
Právě tyto rozdíly, pokud jde o dochování literárních zdrojů, byly pro mezinárodní tým výzkumníků, filologů a historiků z univerzity v Oxfordu inspirací ke skutečně neobvykle uchopené studii. Využili při ní postupy typické pro přírodní vědy.
Knihy a příběhy jako živočichové
Rozsah historické písemné produkce a její zachovalost posuzovali principy užívanými při hodnocení ekologické diverzity a analýzách počtu živočišných či rostlinných druhů. Skoro jako by akceptovali, že je svět literatury svérázným živým ekosystémem. Biologové se snaží kvalifikovaně odhadnout, kolik druhů na planetě již bylo vědecky popsáno a jak velké procento dosud uniká pozornosti, mizí kvůli naší nevědomosti ze světa. Oxfordští filologové se pokusili určit, kolik originálních literárních zdrojů se ve své fyzické podobě ztratilo za uplynulá staletí z historie.
Dá se však vůbec knize s rytířskými legendami přiřadit atributy živočišného druhu? „Nepochybně ano,“ je si jistý Mike Kestemont, hlavní autor studie. A vysvětluje, že to není nic neobvyklého: „S pojmem druhového bohatství, diverzity, se dá pracovat v různých systémech paradigmatického škálování. Lze je s úspěchem aplikovat například na starověké mince, barviva nebo epidemiologické případy.“
Filmový seveřan, Amleth i Hamlet sdílejí tutéž krvavou cestu za pomstou V Eggersově filmu Amletha pochyby, výčitky, otázky netrápějí. Neotřásá jím ani jeho bestiální krutost. Historické detaily nechal na nejlepších odbornících na vikinskou dobu, propojení reálného světa a halucinačních vizí založil na severských bájích a mýtech. Brutální osudy svého hrdiny pak autor snímku Seveřan Robert Eggers opřel o starý příběh o Almethovi. Nebyl prvním, legenda je též u kořene Shakespearova Hamleta. |
Termín „druh“ pak pro potřeby jeho výzkumu označoval jeden konkrétní sepsaný epický příběh. S pomocí přírodovědných postupů pak Kestemont dohledával, v kolika exemplářích do současnosti přežil, odhaloval, kolik jiných takových druhů „vymřelo“.
Dalším termínem, vypůjčeným z biologie a ekologie, pak byla „vyrovnanost“ („evenness“). Ta udává relativní zastoupení jednotlivých druhů ve zvoleném vzorku. Ve filologické praxi se hodí pro porovnání toho, kolik knih nebo verzí příběhů o Ragnaru Lothbrokovi nebo Sigurdovi Drakobijci máme k dispozici z různých lokalit. I to je totiž užitečnou indicií pro posouzení, jak zdařile nebo neúspěšně se starým knihám v různých koutech Evropy vedlo.
„Velká část narativní literatury z evropského středověku se v průběhu věků ztratila kvůli fyzické degradaci a zničení rukopisu, a to včetně požárů knihoven,“ doplňuje Kestemont. „Nicméně jak jsme s kolegy demonstrovali, metody ekologie, používané pro odhad počtu druhů, lze použít i na údaje o diverzitě kulturních artefaktů.“
Pevnina je pro legendy horší než ostrov
Jaké jsou tedy výsledky? V Anglii se v průběhu časů podle badatelů ztratilo 93 procent středověkých rukopisů, uchovávajících na svých stránkách rytířské a hrdinské příběhy. S jejich pravděpodobným obsahem jsme povšechně seznámeni zhruba z 32 procent, díky jiným zdrojům, které o nich píší.
Do současnosti jsou nejlépe dochované příběhy pocházející z území Irska, z nichž se od středověku do dnešních dní udrželo 81 procent. Irové také dokázali „udržet na živu“ 19 procent svých středověkých rukopisů, což je nejlepší výsledek v Evropě.
Velmi dobře si stojí psaná kultura i na Islandu. Z období středověku se tu v originále uchoval jeden z šesti vyprodukovaných manuskriptů, do dnešních dní je znám obsah 77 procent regionálních dobrodružných příběhů, legend a zkazek. Úplně špatně si díky své masivní produkci nevedla ani německá literatura, známe 75 procent jejích příběhů, byť tedy ne v podobě knižního originálu. O poznání hůře si pak stojí rukopisy z Francie a Nizozemska, kde se uchovala znalost asi 35 procent epických příběhů minulosti.
„V podstatě se tím naplňuje analogie s ekologií populací, kterou jsme si pro naši studii vypůjčili,“ říká Daniel Sawyer, spoluautor studie. „Populace knih na izolovaných ostrovech se do současnosti udržely lépe a jsou dnes i druhově - příběhově pestřejší.“
Můžeme namítnout, že Anglie je přece také ostrovem, příběhy minulosti a středověké rukopisy tu přesto přežily jen v limitovaných fragmentech. Jak rozpor vysvětlit? „Dost možná můžeme hledat příčinu v rozpuštění klášterů a s nimi spojených knihoven, za něž byl odpovědný Jindřich VIII.,“ spekuluje Sawyer. „Druhé možné vysvětlení pak souvisí s dost omezenou prestiží anglického jazyka.“
Dnes je sice angličtina téměř univerzálním druhým jazykem v mnoha koutech světa, ale na počátku středověku, zvlášť po dobytí Anglie Normany, vévodila místní řeči francouzština. Ta se stala jazykem šlechty i učenců, tudíž hlavním jazykem kultury. Kultury, která necítila potřebu referovat o příbězích hrdinů z dávných staro-anglických časů a přidržovala se spíš „pevninské módy“.
Proto se nejspíš až šest z deseti původních rytířských a hrdinských příběhů v Anglii do dnešních časů nedochovalo. Island ani Irsko takovým „kulturním obrozením“ a jazykovou unifikací neprošli, proto se tam podařilo většinu děl i jejich obsahu uchovat.
S jistou nadsázkou si je můžeme představit jako izolované tropické ostrovy, kam nedorazila civilizace a s ní pily dřevorubců. Proto tam pořád žije historická kultura ve své rozmanitosti. Evropská pevnina je proti tomu z literárního hlediska vykáceným pralesem, který své původní druhové bohatství uchoval jen v několika málo rezervacích.
