Passatella: šéf, lidský odpad a terapie s alkoholem
Passatellu zachytil na obrazu v roce 1831 Bartolomeo Pinelli.
Původní varianty této společensky-konzumační zábavy sahají až ke staré Římské říši. A je třeba hned dodat, že passatella je opravdu hodně zvláštní hra. Ani na moment se totiž nesnaží vypadat férově, ba přímo počítá s tím, že u ní nebude nouze o ostrá slova nebo nějakou tu ránu.
Můžete na ni pohlížet jako na užitečnou sociální terapii. Té se účastní minimálně čtyři popíjející hráči, jejich maximální počet není v zásadě omezen. Hráči si nejprve zvolí jednoho, který bude padrone. Nejvyšší šéf. Ten si vybere svého zástupce. A ostatní? Ti jsou v podstatě odpad. Zdálo by se, že každý si dál bude popíjet víno nebo pálenku za své peníze, ale není tomu tak. O tom, kolik a co bude který hráč pít, totiž rozhodne šéf. To on distribuuje pití, nebo to nechá na svém zástupci. Takže vaším draze zaplaceným drinkem si může prolévat hrdlo někdo po vašem boku. Což nepotěší.
Ochutnejte moc, nenechte se jí opít
Passatella je obvykle doprovodnou kulisou dalších her, obvykle s kartami nebo kostkami. A nemožnost pít své pití nebo naopak na příkaz šéfa dopíjet za celý stůl dává vedle probíhajícího hazardu pořádně zabrat psychice jednotlivce.
A o tom to je. To, jak se za jeden večer vypořádáte s absolutně podřízeným postavením, nebo jak s vámi zacloumá dočasně získaná moc. Ustojíte to se ctí? Budete se paktovat s ostatními proti jednomu, nebo takříkajíc polezete šéfovi do pozadí? S vypitými láhvemi atmosféra houstne, vyplouvají na povrch potlačené vzpomínky a neprominuté křivdy. Ráno se vzbudíte s pořádnou kocovinou a možná oteklou tváří od pořádné nakládačky. Ale pokud jste si večer dokázali zachovat důstojnost, jste pořád vítěz.
Bohužel, současné variace passatelly spíše připomínají hru na fackovacího panáka a z původního terapeutického stylu už ve hře mnoho nezbylo.
Jiuling: přípitek za správnou odpověď
Období dynastie Čou, jejíž moc a sláva dosáhla vrcholu kolem devátého století před naším letopočtem, je spojeno se vznikem jedné nepříliš extravagantní společenské hry. Jmenovala se jiuling a není přesné říct, že alkohol u ní nechyběl. Opojného lihu byl tehdy totiž velký nedostatek a ani movití si nemohli dovolit nestřídmě pít. Také to nepatřilo ke společenské etiketě. Střízlivost byla ctností, opilost nezodpovědným výstřelkem nehodným moudrých mužů.
Jiuling se původně zrodil z oslavných přípitků, pronášených na počest vzácného hosta. Tomu byl vzácný alkohol dopřán, zatímco přípitek pronášející hostitelé byli na suchu. Kde je tedy zábava, když pije jen jeden? To je právě to: jiuling fungoval jako hravé společenské opatření, které limitovalo spotřebu alkoholu i opilost hostů. Při „hře“ například hodí hostitel kostkou a účastníci večírku hádají nahlas číslo. A pít budou jen ti, kteří se trefí.
Jste básník nebo alkoholik?
Ještě lacinější varianty zahrnovaly „hádej, na jaké číslo myslím/kolik prstů za zády ukazuji“. A to si pište, že hostitelé podváděli, aby jim ze zásob moc neubylo. Této nám nejspíš rozpačitě znějící zábavě brzy začali holdovat básníci a literáti. Jenže pozor, jim nestačilo vyjádřit odhad číslovkou. Museli ji barvitě opisně popsat.
Například jako „bratři ve stejný den zrození“ pokud si tipovali dvojku, nebo „štěstí dokonalosti všech ročních období“, když měli na mysli číslo čtyři. Pokud měli žízeň, mohli se přít, že mysleli na bratry-trojčata, tedy číslo tři, nebo že extraktem štěstí ročních období je přechodové jaro a podzim, tedy že jejich odhad bylo číslo dva.
Jiuling byl také často spojen s luštěním hádanek nebo vytvářením idiomů. Konec dynastie Čou a následná „éra válčících království“ v osmém století znamenala konec ušlechtilé podoby této hry.
Kottabos: tak trochu jiné symposium
Kottabos na freesce z roku 475 před naším letopočtem. Piják-hráč je uprostřed, muži vpravo se věnují homosexuálním hrátkám.
Zdá se, že staří Řekové se museli nudit už hodně dlouho. Protože když v pátém století přijdou na hru zvanou kottabos, bude je ohromně bavit. Stala se ústředním bodem jejich symposií. Ne, pod slovem se neskrývaly vědecké konference, ale spíše rozvolněné večírky, plné rozvalování se po divanech, ujídání dobrot a popíjení litrů vína. Jistě u toho nechyběla nějaká ta filosofická rozprava, trocha poezie a krásných žen.
Ale alkohol tu hrál hlavní roli. Párty pro zvané by se neobešly bez mělkých, ale dostatečně širokých mís, řekněme umělecky vytvarovaných lavorů z keramiky. Jejich název dal právě celé hře jméno.
Dobré. Jen dokud to nemusíte uklízet
Několik z nich je naplněno vínem, máte je na dosah ruky. Lahodný mok z nich spíše nabíráte do velmi mělkých mističek, zvaných kylix. Je toho pokaždé tak na tři pořádné doušky. A co nedopijete? To obratně mrsknete doprostřed místnosti, ve které stojí další velký kottabos, naplněný vodou. Na jeho hladině plují další malé mističky a vy je máte správně mrštěným cákancem nedopitého vína naplnit a potopit.
Chce to trochu cvik a hlavně eleganci. Nebudete se přeci kvůli tomu zvedat z polštářů. Nejspíš proto by tato hra dneska neprošla. Po každé partii by musela nastoupit úklidová četa a stěny by bylo třeba znovu vymalovat.
Zachraňte královnu: když má panovnice problém, je třeba ho vypít
Večírek rozdováděných oxfordských studentů na kresbě Roberta Cruikshanka, rok 1825
Řevnivost mezi dvěma nejprestižnějšími britskými univerzitami Cambridge a Oxfordem nezná hranic. Vzájemné porovnávání a soupeření o prvenství tu nabývá dost kuriózních podob, včetně hádek o to, kdo vlastně přišel s hrou „Zachraňte královnu“ jako první. Dodnes těžko říct.
Na začátku přitom byla mince nejnižší nominální hodnoty, jedna penny. Tu má přece každý. Její líc také zdobila vyražená podobizna vážené královny. A pak je to snadné, stačí jen v nestřežený moment družné studentské veselice hodit minci do číše nepozorného souseda. Královna se topí! Nezbývá, než aby obdarovaný ideálně najednou vypil celý obsah a panovnici zachránil.
I Cambridge vystřízlivěla…
Zahrát si může každý, kdo má aspoň penny. I když to není zrovna cesta, jak zbohatnout. Nepříliš důmyslná, ale po pár skleničkách vypitých na ex jistě zábavná hra, se počínaje rokem 2010 stala na Cambridge ilegální. Opravdu, místní studenti práva a předsedové studentských odborů to pojali jako svůj velký případ. Problém byla hygiena, závazné předpisy univerzitní společenské místnosti a fakt, že nikdo by neměl být nucen ke konzumaci čehokoliv bez svého vědomého souhlasu. Hyperkorektní doba opileckým hrám nepřeje.
Tuho: hra, kde jsou zručné ženy vítány
Kdo se trefí? Hra tuho na obrazu z patnáctého století
Není pravdou, že by se pijáckých her v Asii neúčastnily ženy. V Koreji například patřili mezi absolutní a uznávané jedničky ve hře zvané tuho. I když s jejich popíjením to nebylo moc horké. Při této hře totiž pije ten, kdo prohrává. A vítězí jen hráč s bystrým okem a obratnou rukou.
O co šlo? Na vzdálenost 2,5 délky šípu (nebo celého luku) vhodit šíp do toulce nebo vázy. Zní to snadněji, než to ve skutečnosti bylo. Kdo se trefí, má bod. Kdo ne, má smůlu. A snad proto, aby neúspěch tolik nebolel, přichází od vítěze šálek naplněný alkoholickým nápojem. Vínem, ovocným kvasem nebo rýžovou pálenkou. Záleží na tom, co je zrovna k dispozici.
Laskavost především
Podobně vás druhý hráč počastuje i tehdy, když trefíte „vstup“ do vázy či toulce, ale šíp padne na zem a bodovaný zásah tedy neplatí. Ušlechtilé, že? Stačí tedy hrát chvilku špatně a jste úplně namol. Abyste však nevypadali jako opilci, nemůžete se do každé partie aktivně hrnout. Musíte nejprve pozvání ke hře dvakrát odmítnout. Teprve napotřetí je slušné nabídku k partičce tuho ze zdvořilosti k hostiteli přijmout.
Tuho však rozhodně není minulostí, hraje se dodnes.
Hra tu byla velmi populární ve 12. století, když v Číně vládla mocná dynastie Sung. Byla totiž vnímána jako součást importovaného Konfuciova filozofického učení, jehož součástí byla i důstojná tradiční zábava. Neobešla se bez ní žádná oficiální recepce nebo večírek šlechty.
