Že něco nebude v pořádku, si jako první všimli sousedi. Philip Peters sice nepatřil k nejmladším, bylo mu třiasedmdesát let, ale byl to pořád velmi čiperný důchodce. Jeho každodenní ranní rutina spočívala v procházce do obchodu, následného vyzvednutí tabáku v trafice a novin ve schránce před domem. Neměnil ji bez ohledu na počasí. Podle přibouchnutí venkovních dveří na verandě jeho obydlí a vrznutí plechové branky, když vyrážel na svou obchůzku, jste si mohli klidně ráno seřizovat hodiny. Tak přesný byl.
Za okny po dlouhých hodinách vyčkávání skutečně spatřili pohybující se stín, obrys osoby. Vyběhli za ní. Měli štěstí, duch se nedokázal rozplynout. Tedy skoro.
