O tom, že Mezopotámie pivo znala, víme ze starých kreseb a z písemných odkazů. O nápoji mluví například Epos o Gilgamešovi, která vznikl zhruba
2 500 let před naším letopočtem. Divokého muže Enkidu v něm přiměje opustit lesy a vstoupit do civilizace právě to, že okusí kromě chleba též pivo. Sumérský Hymnus k Ninkasi z období asi 1 800 let před naším letopočtem je poté rovnou věnován patronce piva.
Máme i velmi starý fyzický doklad existence piva z ječmene. Přinesla ho laboratoř Patricka McGoverna z University of Pennsylvania, když nalezla stopu vedlejšího produktu z jeho výroby na džbánku z íránského archeologického naleziště z období mezi 3 400 až 3 000 let před naším letopočtem.
Aktuální studie vedená Claudií Glatzovou a Elsou Perruchiniovou však přinesla mnohem a přesvědčivější důkaz. Výzkumníci se k němu dostali originálním přístupem. Našli zbytky piva ve džbánech a pohárech. To se v případě tak starodávné historie nikdy nepovedlo.
Laboratoř na místě a nová technologie
Jejich práce vychází z výzkumu ohledně expanze Babylónské říše do oblasti řeky Dijála v Iráku. Archeologové ze zkoumání vytěžili řadu nádob a autorky studie publikované v magazínu Journal of Archaeological Science si položily zvídavou otázku: co v oněch nádobách bylo? Co z nich lidé pili a jedli?
Jenže když se do zkoumání nalezených předmětů pustily postaru v laboratoři, výsledky byly příliš matoucí, než aby se daly použít. To proto, že artefakty prošly mnoha rukama, které je kontaminovaly moderními látkami, například ze slunečních krémů.
Proto se Glatzová a Perruchiniová rozhodly přivézt laboratoř k nalezištím, aby se mohly nalezené nádoby zkoumat bezprostředně. A kromě toho použily novou techniku, která se dosud v archeologii neaplikovala, plynovou chromatografii. Ta se, jak připomíná server The Drink Business, používá například pro detekci látky zvané trichloroanisol ve víně.
Autorky studie se onou metodou rozhodly prověřit nalezené archeologické kořisti úmyslně. Pomohla jim oddělit samotné původní zbytky obsahu hliněných nádob od okolní půdy i případných moderních nečistot. Mohly se tak zaměřit „pouze na archeologicky významné složky“. Ty poté porovnaly se vzorky moderního piva – a zjistily, že se shodují.
Nástup individuálního popíjení
Jejich zjištění vypovídá i o přeměně kulturních tradic pití. Kresby ze třetího tisíciletí před naším letopočtem totiž zachycují velké společné nádoby, z nichž upíjejí členové komunity slaměnými brčky.
Výzkum Glatzové a Perruchiniové, který odhalil zbytky piva v číších a džbáncích, naznačuje, že již o tisíc let později společnost přešla na individuální pití piva.
„Máme před sebou explozi velmi odlišných pohárů pro pití,“ cituje Glatzovou server The Smithsonian.com. A slovo dává i archeoložce Mare Horowitzové ze State University of New York, podle níž nálezy malých číších na pivo svědčí o společenském procesu i o tom, že nádoby byly známkou sociálního statusu a moci.
Glatzová dodává, že v Mezopotámii bylo pivo důležitou potravou. Sladování prospívalo trvanlivosti a fermentace zvyšovala nutriční hodnotu. Ani tak však pivo nevydrželo příliš dlouho. „Mezopotámci pili pivo nepřetržitě,“ dodává Glatzová. Pil ho každý, ale rovněž mělo společenský význam v rituálních praktikách. Mezopotámskou identitu definovalo v mnoha ohledech.
Nyní se Perruchiniová a Glatzová pokoušejí starodávné pivo zrekonstruovat. Vycházejí jednak z receptury, kterou nám nechal Hymnus o Ninkasi, jednak z vlastní analýzy vzorků. Hledají ingredience, které jim jsou podobné. Zatím bez úspěchu. Všechna dosavadní „piva“, která vytvořily, páchla tak příšerně, že si je nedovolily ani ochutnat.
Úspěch jejich výzkumné metody však popřít nelze. „Byly schopné změnit ony džbány na zlatý informační důl. Zdá se, že se jim povedlo něco, o čem jsme všichni snili,“ oceňuje archeoložka Horowitzová.
Augusta McMahonová z University of Cambridge navíc přiznává, že mnozí archeologové nejsou vždy opatrní při zacházení s nalezenými předměty. Právě proto by práce Glatzové a Perruchiniové mohla více pootevřít dveře do zkoumání historie.
