Ray Gillon mluví osmnácti jazyky. Přesněji řečeno, plynně mluví jen osmi, zbylých deset ovládá konverzačně. Spusťte na něj portugalsky, thajsky, turecky, rusky, polsky, dánsky, holandsky, norsky, bulharsky či mandarínsky a "chytne se".
Co lidi vlastně baví na učení se dalších a dalších cizích řečí? ptá se článek agentury BBC. Gillonova láska k jazykům začala vlastně náhodou. Jako první se v jedenácti začal učit francouzštinu a latinu, později se pustil do francouzštiny i na škole a přibral si k ní ještě němčinu. Skutečné nadšení pro řeči u něj však vypuklo, až když začal pracovat na jihu Francie.
Skrze kolegy se totiž dostal do kontaktu s italštinou a propadl jí. "Nakoupil jsem si knihy a začal se ji učit. Na konci svého tříletého pobytu ve Francii jsem už uměl jak plynně francouzsky, tak italsky," říká.
Práce jej zavedla do dalších koutů světa, do své sbírky proto brzy přidal němčinu, španělštinu, polštinu, portugalštinu a švédštinu.
Půl tuctu jazyků podle svých slov používal ve své práci v posledních deseti letech každodenně a díky svému současnému pracovnímu místu – dohlíží na cizojazyčné verze hollywoodských filmů – je v dobré kondici stále.
"Mám obrovskou knihovnu zahraniční literatury, udržuji se tedy v kontaktu, kontroluji si gramatiku, čtu noviny, dívám se na satelitní televize," vysvětluje, jak o své znalosti pečuje. A pak je tu ještě jeho přítelkyně. Je ze Švédska a sama mluví šesti jazyky.
Podle lingvistického experta Michaela Erarda, autora knihy Babel No More: The Search for the World's Most Extraordinary Language Learners, není na světě takových hyperpolyglotů jako je Gillon mnoho. Hranicí je pro něj jedenáct jazyků. Lidí, kteří jich ovládají víc, je prý již jen pár.
Lidé, kteří jsou talentem na jazyky obdařeni, si podle něj často musejí vybrat mezi tím, zda se zaměří na menší počet jazyků, které však ovládnou dokonale, nebo zda jich "poberou" víc, ale soustředí se jen na jeden jejich aspekt, například na mluvenou řeč.
Dvaatřicetiletý Matt Withers, který mluví kromě angličtiny dalšími pěti jazyky, se polyglotem nestal díky svému povolání, ale proto, že jej jazyky, komunikace a poznávání světa zkrátka fascinuje.
"Když jsem žil v Německu, bydlel jsem v jednom domě se třemi Brazilci, po večerech jsem tedy chodil na kurzy portugalštiny, abych si s nimi mohl povídat. Učit se portugalsky prostřednictvím němčiny bylo zajímavé," směje se.
Poslední roky ale žil ve Walesu, proto se chopil velštiny.
Má za to, že když plynně ovládnete jednu řeč, usnadní vám to přístup k ostatním. "Mnoho Angličanů, kteří nemluví jiným než mateřským jazykem, nejsou schopni vysvětlit takové termíny jako je minulý čas průběhový a minulý čas. Učíte-li se pády a časy a tvorbu gramatiky, dostává se vám do rukou arzenál i pro další jazyky," myslí si.
Uznává ale, že tomu tak není vždy: "Velština není jako jiné hlavní evropské jazyky. Jde-li o to, jak je tvořena, je neuvěřitelně jiná."
Co tedy hyperpolyglotům umožňuje sbírat trofeje dalších a dalších cizích jazyků se zdánlivou neuvěřitelnou lehkostí? Podle Erarda je vysvětlení v tom, že se od jiných lidí liší "neurologickým hardwarem". Ten jejich je víc zaměřen na vnímání, zvuk a paměť, je velmi strukturovaný a sociabilní.
"Mají schopnost velmi snadno přecházet z jedné řeči do druhé, což předpokládá kognitivní schopnosti, které se často dědí," dodává.
Gillon sám netuší, v čem jeho nadání spočívá.
V případě některých jazyků, například germánských či slovanských, je prý snadnější poddat se jejich tempu a stanou se intuitivnější. Souhlasí s tím, že od třetího či čtvrtého jazyka je snadnější učit se slovíčka a chápat gramatiku.
"Etymologie je pro mě sportem. Baví mě hledat původ slov a sledovat, jaká invaze je za to, že se to či ono slovo dostalo do našeho slovníku, zodpovědná. Věnuji se tomu kvůli práci a bude mě to lákat do konce života."
Vysvětlení, proč to u něj funguje tak snadno, ale nemá. "Kdybych ho měl, plnil bych ho do lahví a prodával."
