Don Vito Casfioferro (1862-1942/3): legenda o galantním mafiánovi
Mafiánské struktury na Sicílii vznikly v devatenáctém století, souvisely s přechodem od feudalismu ke kapitalismu, korupcí, nevymahatelností práva. Don Vito Cascioferro byl jejich velkou postavou.
Vito Casfioferro se narodil se v roce 1862 a do struktur Cosa Nostry zaplul v osmdesátých letech devatenáctého století. Vybírání výpalného výtečně maskovalo jeho povolání výběrčího daní. Měl však i jiné než kriminální aktivity, v devadesátých letech se přidal k radikálně demokratickému hnutí Fasci Siciliani a musel se kvůli tomu rok skrývat před represí v Tunisku. Po dalším sicilském intermezzu musel kvůli únosu šlechtičny v roce 1900 opět mimo Itálii. Čtyřletý pobyt v USA prožil, jak jinak, v řadách tamní mafie.
Po návratu se v Sicílii dostal na vrchol své kriminální, politické, finanční i politické moci. Žil v luxusu, chodil do divadel, kaváren a heren pro elitu. „Byl štědré povahy, nikdy neodmítl žádnou žádost o pomoc, rozděloval milionové půjčky i dary, byl největším filantropem. Osobně napravoval špatnosti,“ psal o něm novinář Luigi Barzini. „Na jeho cestách ho u vesnic čekali starostové ve svých nejlepších šatech, líbali mu ruce, vzdávali mu pocty, jako by byl král.“ Stal se legendou a právě legenda o něm dala vzniknout obrazu štědrého, uznalého mafiána.
Jeho dráha skončila v roce 1926 v rámci konkurenčního boje mezi fašisty a mafiánskými strukturami. „Doba se změnila,“ odpověděl mu na jeho žádost o ochranu představitel tamní politiky. Dostal doživotní trest. Zemřel v roce 1942 nebo 1943.
Don Calo (1877-1954): „Nejsem ničím významný“
Don Calo byl mafiánem starého ražení. A pečlivě budovaného skromného vzhledu a chování. Svou mocí se nechlubil.
Vždy nedbale, nanejvýš skromně oblečený, často jen v košili, kalhoty na šle. Za tlustými brýlemi polozavřené oči, jako by pořád podřimoval, neustále otevřená ústa, pomalá mluva v holých větách, vzezření a vystupování intelektem neobdařeného venkovana.
Však také tvrdil: „Já nejsem nikým. Je to zvláštní. Lidé si myslí, že nemluvím moc ze skromnosti. Ne. Já moc nemluvím proto, že toho moc nevím. Žiju na vesnici. Jen zřídka vyjedu do Palerma, znám jen pár lidí.“
Natvrdlý Don Calo, vlastním jménem Calogero Vizzini, však rozhodně „nebyl nikým“. Klamal tělem. V devadesátých letech devatenáctého století založil mafii v oblasti vesnice Villalba, po první světové válce se účastnil jednání na nejvyšší úrovni v Londýně a Římě jako zástupce konsorcia sirných dolů, zbohatl na přerozdělování půdy. Stát se poslancem však odmítl, větší moc mu dávala pozice v pozadí. Večeřel s Mussolinim a podporoval jeho pochod na Řím, fašistický režim se mu však neodvděčil, mafiánskou moc na Sicílii chtěl jako konkurenci zničit.
Po druhé světové válce to bylo mnohem lepší, Don Calo se stal z vůle spojenců starostou. A rovněž všemocným králem černého trhu v jižní Itálii, ve své oblasti též ovládal banky, církev, latifundie. Nejprve podporoval sicilské separatisty, později se přiklonil ke křesťanským demokratům. Násilím potlačoval odbory, rolnická družstva, socialistické organizace. Vydíral, vraždil, pomáhal, chránil, obdarovával, zavazoval si.
„Až zemřu, zemře mafie,“ odtušil jednou novináři Don Calo, představitel starosvětského, semi-feudálního modelu mafie jako zločinného, ale uznávaného zprostředkovatele uvnitř sicilské společnosti. Tušil že starý svět odchází.
Zi Peppi Jencu (1893-1976): „Nedokážu říci ne“
Genco Russo na pohřbu svého přítele Dona Cala Vizziniho
Do světa staré mafie však patřil i Genco Russo, známý jako Zi Peppi Jencu, hrubián, nevzdělanec, který i jako vlivný byznysmen a politik od křesťanských demokratů plival na podlahu a bydlel v domě, kde se muselo chodit na záchod k díře na dvoře.
Nebyl však jen vulgární a neomalený, byl též mazaný, úskočný. Samozřejmě násilnický a bezskrupulózní, právě to mu vyneslo už ve dvacátých letech minulého století mafiánskou moc. Naplno však začal zářit po druhé světové válce. I on se stal díky spojencům starostou. S pomocí církve ovládal banky, policii, organizoval rolnická družstva, jeho organizace byla zprostředkovatelkou mezi zemědělci, vlastníky půdy a státem.
K nelibosti ostatních mafiánských šarží čněly jeho fotky v novinách, dával rozhovory na všechny strany. Podporoval v nich obraz mafiána jako muže cti: „Je to v mé povaze. Nemám postranní úmysly. Mohu-li prokázat laskavost, ať komukoli, udělám to, takový už jsem… Nikomu nedokážu říci ‚ne‘.“
Podporoval monarchisty a separatisty, i on však doputoval ke křesťanským demokratům, scházel se s poslanci i ministry, měl skvostné politické konexe. Po dva roky byl za křesťanskou stranu městským radním. Musel však odstoupit kvůli obviněním, která na něj snesl jeho milovaný tisk, a na konci šedesátých let jej soud dokonce poslal na pět let do vězení. Nepomohla ani petice, kterou na jeho obranu podepsali politici, kněží, bankéři, lékaři, právníci i byznysmeni.
To předznamenalo jeho pád. Typický představitel veřejné postavy, která „byla schopna zmocnit se a plnit funkci velitele, ochránce, mediátora a rádce“, jak o něm napsala komise pro boj s mafií, zemřel v roce 1976.
Gaetano Badalmenti (1923-2004): boss, který šel ke dnu
Byznys Gaetana Badalmentiho překročil oceán.
Nová mafiánská generace se od tradiční role společenského zprostředkovatele uvnitř sicilské korupce a zaostalosti oprostila. Gaetano Badalmenti jako by onen přechod ztělesňoval. Začal jako násilník, pokračoval jako farmář, úplatkář a byznysmen ve stavebnictví. Pak přišel zlom, zaměřil se na nové sektory mafiánského podnikání, pašování cigaret a heroinu.
V roce 1975 se pak posune na novou úroveň. Stane se jedním z architektů a pilířů obří operace, která do roku 1984 dodá přes Itálii ze Středního východu do Spojených států heroin za 1,56 miliardy dolarů, aby tam byl distribuován v pizzeriích. Měl vazby na křesťanskodemokratického premiéra Giulia Andreottiho a byl jedním ze tří mafiánů, kteří oživili Komisi sicilské mafie a jmenovali jejích deset členů. V roce 1978 stál za vraždou protimafiánského socialistického aktivisty Peppina Impastata.
Na konci téhož roku však doplatil na tenze a sváry uvnitř sicilské mafie, ze svého trůnu spadl. Dokonce musel opustit Itálii. V roce 1987 byl však ve Spojených státech po dva roky trvajícím procesu ohledně pizza-heroinové operace odsouzen na 45 let ve vězení. Zemřel v roce 2004, dva roky předtím jej ještě stihla italská justice odsoudit k doživotnímu vězení za Impastatovu vraždu.
Luciano Leggio (1925-1993): v mafii jsou spojenectví dočasná
Luciano Leggio byl jedním z bossů, kteří doplatili na vzájemnou válku.
V osmnácti letech šel do vězení za krádež kukuřice. Když po šesti měsících vyšel, zabil muže, který jej udal. Dva roky nato jako nájemný vrah vstoupil Luciano Leggio do služeb mafiánského klanu Corleone Michele Navarry. Sloužil mu přesně jedenáct let. V roce 1956 svého někdejšího chlebodárce zabil a během následujících pěti let povraždil na padesát členů Navarrovy frakce.
Násilný, vznětlivý, nevzdělaný, avšak rád vystupující jako intelektuál, tak Leggia popisují svědci. A rovněž muž dávající rád na odiv peníze, vždy v drahých oblecích, v černých brýlích, s cigaretou v ústech. Muž, který měl díky násilí, heroinu a únosům moc.
Neužíval si ji však v klidu. V roce 1964 putoval do vazby, odkud vyšel až poté, co soud v roce 1969 rozhodl, že Navarrovou vraždou není vinen. V procesu plném zastrašování, zamlčování důkazů a odvolávání svědeckých výpovědí byl osvobozen. Po přezkumném řízení byl rok nato odsouzen k doživotnímu žaláři, trvalo však další čtyři roky, než jej policie dopadla. Jeho jmění jej v oné době dělalo multimilionářem.
Ani poté však vedení mafie nepustil z rukou, dál se jejího řízení účastnil zpoza mříží. Zemřel v roce 1993.
Toto Riina (1930-2017): muž války a teroru
Toto Riina u soudu
Právě Salvatore Riina vedl corleonskou mafii v tažení proti palermským klanům po Leggiově uvěznění. Nebyl mužem diplomacie a nepěstoval alespoň naoko přátelské vztahy se státem. Vraždil úředníky, policisty, soudce, žalobce. Trefoval tím dva terče najednou. Zbavoval se mužů státu, kteří po jeho klanu šli, zároveň však stát nutil, aby pod tlakem veřejného mínění zakročoval paradoxně proti jeho mafiánským rivalům, kteří jeho agresi nevyznávali. Zatímco jeho klan totiž fungoval konspirativně a žil v ilegalitě, konkurenční šéfové mafie se dávali ve svých komunitách jako autority vidět.
V roce 1983 se tak Riina stal sicilským šéfem šéfů. Zavedl teror proti odnožím mafie, které se zdráhaly poslouchat, proti státu i proti obyčejným lidem. Jím organizovaný Vánoční masakr v roce 1984 zabil ve vlaku číslo 904 17 lidí a 267 zranil. V roce 1992 zavraždil vyšetřovatele Giovanniho Falconeho, jeho ženu a tři policisty, následně při jiném útoku prokurátora Paola Borseliniho a pět policistů.
Zatčen byl až v roce 1993, po třiadvaceti letech skrývání se, ani to však hned teror nezastavilo, následovala řada útoků na turistická centra. Úřady zkonfiskovaly jeho jmění ve výši přes 125 milionů dolarů. Za stovky vražd dostal několik trestů doživotních vězení. Jeho příbuzní v mafiánském podnikání pokračují.
Bernardo Provenzano (1933-2016): muž „nové mafie“
Bernardo Provenzano byl mafián s vizí. Vlevo na staré fotce, kterou policie měla k dispozici, uprostřed na počítačovém odhadu, jak by mohl vypadat po několika desetiletích, vpravo při svém zatčení.
I on patřil ke corleonské mafii, na rozdíl od Riinových teroristických metod měl radikálně odlišnou vizi. Vizi spořádané mafie.
Samozřejmě, i on začal násilnickou periodou, účastnil se masakrů, brzy se však soustředil na finanční část věci, obchodování s heroinem, uzavírání smluv, stvrzování aliancí, operoval v pozadí. Po uvěznění Riiny dostal šanci vtisknout směr celé sicilské mafii. Upouštěl od vražd představitelů státu, které jen kazily byznys, svými arbitrážemi uklidňoval vztahy mezi mafiánskými klany. Zaváděl pružnější, méně centralizované struktury, se státem chtěl koexistovat, ne bojovat, systematicky pronikal ke státním financím, před vzteklou agresí preferoval trpělivost, před rozmíškami dával přednost stabilitě a postupnému růstu. Své příkazy, vzkazy a poselství doplňoval citacemi z Bible.
Jeho kariéra je neuvěřitelná. Před policií se skrýval celých 43 let. Podřízeným vydával rozkazy na psaných kartičkách, každé dvě tři noci měnil bydliště. Poslední fotografie, kterou policie měla v rukou, byla z roku 1959. K dispozici měla jen počítačem načrtnutou podobu jeho „zestárlé“ tváře.
Dopadla jej v roce 2006. Provenzano potvrdil svou identitu, o moc víc však neřekl. Policie to nepotřebovala, v předchozích soudech byl mnohokrát odsouzen v nepřítomnosti. Zemřel v roce 2016.
Matteo Denaro (1962): současný capo di tutti capi
Matteo Denaro na poslední fotce, kterou policie má (vlevo), a na počítačové projekci, jak může vypadat v pokročilejším věku.
Podle magazínu Forbes patří mezi desítku nejhledanějších mužů na útěku na světě, podle italských médií je aktuálním nezpochybňovaným šéfem šéfů, „capo di tutti capi“. Pochází z mafiánské rodiny, v necelých čtyřiceti již šéfoval devíti stovkám mafiánů a dvaceti rodinám v provincii Trapani. Na svou velkou šanci však musel čekat až do zatčení Bernarda Provenzana v roce 2006 a svého rivala v nástupnictví Salvatora Lo Piccola o dva roky později.
Denarův vliv, moc a jmění přinejmenším bylo gigantické. V roce 2008 policie zabavila 700 milionů eur, patřily majiteli největší sicilské sítě supermarketů Giuseppu Grigolovi, podle policejních indicií však celá firma fungovala jako pračka na peníze a stál za ní právě Denaro. Taktéž to má být se jměním a movitým i nemovitým majetkem za 550 milionů eur sicilského stavebního magnáta Rosaria Cascia. A s 200 miliony eur dalšího stavitele Frencesca Pecory. A s 1,5 miliardy eur byznysmena Vita Nicastriho, i ten měl pracovat pro Denara, a s 20 miliony eur firmy obchodující s olivovým olejem.
„Smyčka se utahuje,“ prohlásila policie již v roce 2010 s tím, že její strategií je „vysušit vodu, v níž Denaro plave“. Odstřihnout jej od peněz.
Dodnes však playboye, který rád rychlá auta, ženy, drahé obleky a počítačové hry, nechytila.
