Žil před devíti tisíci lety, přesto vypadal docela jako my. Vědci...

Žil před devíti tisíci lety, přesto vypadal docela jako my. Vědci zrekonstruovali hlavu muže z Jericha. | foto: Archaeological Institute of America, Cicero Moraes, Thiago Beaini, & Moacir Santos

Žil v biblickém Jerichu. Technologie teď dala muži tvář

  • 1
Byla jednou ze slavné skupiny sedmi lebek z Jericha, které byly obaleny sádrou a v očních důlcích měly vsazené mušle. Jak vypadal její nositel, ztvárnil 3D model před sedmi lety. Teď mu pomohly nejnovější technologie a rekonstrukce tváře muže, který žil před devíti tisíci let, je podle serveru Ancient Origins jednou z nejpřesnějších na světě.

Jericho patřilo k vůbec nejstarším osídlením světa. Objevuje se v Knize Jozue, šesté knize biblického kánonu Starého zákona, kde se líčí, že bylo prvním městem, které dobývali – a díky zázraku úspěšně – Izraelité. Nachází se na západním břehu Jordánu, název pravděpodobně dostalo z hebrejského výrazu pro měsíc.

Krásnější tvář jsem nerekonstruoval, říká o středověké ženě expert

Krásná, souměrná tvář středověké ženy svědčí podle antropologa a forenzního...

Její život i jméno je stále hádankou zahalenou tajemstvím. Její krásný, souměrně řezaný obličej se však i po sedmi stovkách let vyjevil. Podle forenzního umělce, který tvář neznámé středověké ženy rekonstruoval, vypovídá jeho symetrie i o jejím dětství, spokojeném, zdravém, blahobytném.

Sedm lebek obalených v sádře, která jim měla dát imitaci tváře, se skořápkami a s mušlemi vsazenými do očních důlků, aby představovaly oči, odkryla při průzkumech britská archeoložka Kathleen Kenyonová v roce 1953. Primitivní úprava s pomocí sádry a mušlí byla podle Cícera Moraese, který nakonec jednu z lebek rekonstruoval, první obličejovou rekonstrukcí na světě, píše server Live Science.

Další rekonstrukci lebce dopřál moderní svět. S pomocí mikropočítačové tomografie se do ní pustilo Britské muzeum, díky ní nahlédlo již v roce 2009 pod sádru, dovnitř lebky. Zjistilo, že muž zemřel po čtyřicítce, vážně ho trápily zubní kazy, utrpěl zlomeninu nosu, která však byla dlouho před úmrtím vyléčená, popisovalo muzem. O sedm let později dostala lebka spodní čelist, a pak sval po svalu, vrstvu po vrstvě též zase tvář.

Nový tým pod vedením Moraese využil odlišný digitální postup, podle nějž nabízí „větší strukturální, anatomickou a statistickou soudržnost“. Zvláštností lebky je podle Moraese fakt, že je větší než průměrná. Kromě toho se zdá, že byla během dětství a dospívání záměrně deformovaná pevným ovázáním, proto je kratší a širší, uvádí studie vydaná v magazínu OrtogOnline. Důvod oné praktiky však vědci neznají.

Server Ancient Origins připomíná, že neolitická společenství v Levantě, dnešní Palestině a Izraeli, prováděli s ostatky zemřelých důmyslné úpravy. Pochovávali je přímo pod svými domy, někdy jim odnímali lebky, aby z nich vytvářeli sádrové napodobeniny hlav, s nosy, čelistmi, tvářemi, obočím. Natírali je speciální barvou připomínající lidskou pokožku, malovali jim vlasy a vousy, oči představovaly mušličky. Cílem bylo, aby výsledek vypadal jako „živá“ hlava blízkého.