Lingchi: umění pomalého řezání
Mrazivý svist gilotiny a je hotovo? To by se v Číně neujalo. Pro zvláště opovrženíhodné činy, například ohrožení císařova života, tu měli připravenou specialitu. Pomalé odřezávání kusů kůže a masa z těla. Drastická praxe datuje svůj vznik do 9. století před naším letopočtem, oficiálně byla zakázána až v roce 1905. A za tu dobu se kati v umění pomalé smrti skutečně zdokonalili.
Ve 13. století, za časů dynastie Jüan, trvalo porcování, rozložené zhruba do jedné stovky odřezků, 15 až 20 minut. O století později, během dynastie Ming, se už méně než tři tisíce řezů považovalo za neprofesionální selhání popravčího. Ne nadarmo se tomuto úkonu říká lingchi, tedy prodlužovaná smrt. Proces trval celé hodiny a odsouzenec si ho „užíval“ při plném vědomí nebo částečně otupený opiem, než konečně vykrvácel.
Místo sekery pila
Rozřezávání živých odsouzenců pilou zní samo o sobě dost brutálně. I tak se tu dá najít pár podstatných rozdílů. Trpět totiž můžete sekundy i zatraceně dlouhé minuty. Šílený římský císař Caligula například nechával odsouzence půlit řezem přes břicho. V rámci tohoto popravčího extrému to zase není tak divoké, oběť to má rychle za sebou. Podobně pak u Peršanů, kteří půlili sedícího vězně od lebky.
Železná maska umlčela drbny. A čarodějky a rebelky |
S přibývajícími staletími se však mechanismus zdokonaloval. Švýcaři, Hunové i Číňané nezávisle na sobě přišli na to, že podélné rozřezávání visícího těla je mnohem napínavější. Oběť totiž kvůli vertikálnímu zavěšení hlavou dolů neztrácela vědomí. A vnímala tak opravdu každý moment. Zahraniční zdroje, jejichž hodnověrnost je poněkud spekulativní, pak přisuzují velkou vynalézavost našim husitům. Ti prý nejprve svým odsouzencům uřezali končetiny, které kauterizovaly plameny pochodní, než přistoupili k závěrečnému půlení.
Když si na vás došlápnou
Neplatíte daně? Pak si na vás nejspíš došlápnou úřady a soud. Není to žádná slast a můžete skončit za mřížemi. Ale proti tomu, co po staletí zažívali poddaní v dnešní Indii, to opravdu nic není. Je totiž čekalo gunga rao. Tedy nefalšované ušlapání slonem.
Pětitunový chobotnatec byl považován za důstojného vykonavatele podobných rozsudků, ale většinou tak nečinil s velkou oblibou. Zvířata musela být k tomuto úkonu speciálně cvičena, například na válečných zajatcích. Nečekejte však, že představení končí po prvním dupnutí. Jak zmiňuje francouzský cestovatel Francois Bernier, gunga rao spočívalo v postupném rozdrcení všech končetin spoutaného odsouzence, které byly postupně kladeny na kamenný podstavec. Teprve až slon rozšlapal ruce a nohy, přišla na řadu poslední rána. Tedy došlápnutí sloní nohy na hlavu.
Zavřeme ho do sudu
Procesy proti zvířatům: oslice byly souložnice, vepři vrazi Absurdní frašky, surrealistické proslovy obžaloby i obhajoby. Procesy se konaly se vší vážností, jenže na lavicích obžalovaných nebyli lidé, ale zvířata. Myši, kobylky, psi, vepři, slimáci. Středověké soudy totiž obžalovávaly a odsuzovaly i je. |
Že vám napájení provinilců mlékem a medem nepřijde jako trest? Řekové, kteří za touto praktikou zvanou skáphe stojí, to tak neviděli. Odsouzenec je totiž pevně uchycen tak, aby se nemohl pohnout. Například do dutého kmene stromu, sudu nebo mezi dvě malé lodice. Ven mu kouká jen hlava. Právě tou jsou do něj násilím vpraveny litry sladkého medu. A dál? O zbytek se už postará čas a dotěrný hmyz. Mravenci, mouchy, vosy. Ty všechny láká snadno dostupná pochoutka, která se nemůže pohnout.
Duté těleso, ve kterém je oběť umístěna, se po relativně krátkém čase plní výkaly. A také nejrůznějšími červy a larvami, které se zavrtávají do masa a prostupují odsouzencovým tělem. Otevřené rány a gangrenózní otlačeniny od pout tento proces jen urychlovaly. Pokud úřady chtěly odsouzencovo trápení prodloužit, byl krmen a napájen vodou. Neumřel žízní ani hlady, byl sežrán zevnitř.
