Kacíř, který málem nevyvázl z Nepálu
Tady Stuart Allen Roosa (úplně vpravo) za kacíře nebyl. V roce 1971 se setkal v Paříži s Edgarem Mitchellem a Pavlem Popovičem.
Po zdařilé misi a úspěšné karanténě vyráželi obvykle astronauti na světové turné. Posádka Apolla 11 takto obrazila v průběhu osmatřiceti dní čtyřiadvacet zemí. Tradici byli věrní i účastníci mise Apollo 14. Jenže na její nepálské zastávce nezažil Stuart Allen Roosa, který prezentoval, jak mise vypadala z jeho pohledu z velitelského modulu, ovace.
Vesmírná vzpoura kosmonauta USA Billa Poguea a jeho posádky |
Nejprve je přitom v roce 1975 vítali až s bohabojnou úctou. Jenže pak to přišlo. Při přednášce v jedné z tamních škol se jej žáci zvědavě ptali, co vlastně na měsíčním povrchu je. A Roosa odpověděl popravdě: „Nic. Dokonce ani vítr. Nic tam není.“
To však žáky velmi popudilo. Nejen je, též jejich učitele: „Jak si to troufá říkat? Jaká opovážlivost! Je to snad provokace? Proč?“ Situace se vyhrocovala, hrozila násilím, Roosa musel vzdělávací instituci opustit ve spěchu.
Vysvětlením celého incidentu byla víra místních, že po smrti duchové jejich zemřelých odcházejí na Měsíc. Byla to důvěryhodná teorie, jenže jen do doby, kdy se na Měsíci začali producírovat kosmonauti. A přijeli o tom mluvit.
Místní doufali, věřili, že Roosa dodá svědectví o tom, že se tam nahoře setkal s něčím božským, nadpozemským. Jeho střízlivou pravdu přijali jako urážku. Byl kacířem, který se protivil víře. Roosa nakonec obvinil manažery NASA a vládní úředníky, že jej o nepálské věroučné anomálii předem neinformovali.
