Místo cestovního pojištění na Měsíc šmelina
Armstrongův podpis. Byl vlastně nástrojem jeho cestovního pojištění na Měsíc.
Jak ocenit rizika, určit výši pojištění cesty na Měsíc? Finanční instituce váhaly, jejich tabulkám ona kolonka scházela, posádka Apolla 11 tak byla ve vakuu. Před svou misí neměla vyřešenou přízemně materiální, ale důležitou věc.
Nakonec se těsně před odletem Neil Armstrong a jeho kolegové prostě podepsali na několik obálek, kartiček, listů a fotografií formátu pohlednic. Proč? V případě jejich skonu by se ony předměty staly velmi cennými. A výtěžek z jejich prodeje by se vyplatil pozůstalým, jak netypická pojistka.
Smysl to dávalo přesně do 24. července 1969, kdy přistáli na hladině Tichého oceánu. V pořádku, živí, zdraví. Jejich podpisy na oněch artefaktech pořád byly, jenže kosmonauti s nimi nemohli disponovat. Patřily NASA. Brzy však vyrazily na aukce. A Neil Armstrong se cítil být vlastně oloupený, jeho autogram se na dražbách ostatně prodával za tři tisíce dolarů. Navíc zjistil, že si chce přilepšit kdekdo, například jeho holič si odkládal a schraňoval jeho vlasy, aby je tajně prodával. Armstrong v tom nebyl sám, trpěli tím i další „vesmířané“.
Až v roce 1998 byl, na popud dalšího zasloužilého kosmonauta Johna Glenna, přijat zákon, který zneužívání osobností kosmonautů trestá. Profitovat z artefaktů, které jsou s nimi spojené, můžete, ale až po jejich smrti.
Vesmírná šaráda s karanténou
Poté, co se mise Apolla 11 v červenci 1969 zapsala do historie a člověk stanul na Měsíci, se NASA světu právem chlubila. Nepopiratelný úspěch měl ovšem jeden háček. Co kdyby astronauti zavlekli na Zemi nějaký nebezpečný měsíční virus, zhoubný mikroorganismus?
Tyto starosti trápily spíš americké vládní úředníky než experty z NASA. Ale vládní funkcionáři rozhodovali o financování vesmírného programu. Takže NASA po přistání Apolla 11 připravila i „dokonalý“ karanténní protokol. Izolováni byli kosmonauti, přístroje a veškeré vzorky, které přišly do styku s povrchem Měsíce. V čem byl háček?
V tom, že karanténní Lunární přijímací laboratoř vůbec nefungovala. Jak popisuje Dagomar Degroot, historik životního prostředí z Georgetownské univerzity, systém byl vyloženě „na oko“, ale v případě skutečné hrozby by pro ochranu naší domovské planety mnoho neudělal. Nešlo jen o to, že rukavicové boxy a sterilizační autoklávy praskaly a vytékaly, že kosmonauti sice byli v karanténě, ale dlouhé týdny po jejich návratu bylo měsíčnímu materiálu vystaveno čtyřiadvacet pracovníků vesmírné agentury.
Pozdravy astronautů prezidentu Nixonovi zpoza karanténní tlakové kóje byly divadlem pro uklidnění veřejnosti.
Kacíř, který málem nevyvázl z Nepálu
Tady Stuart Allen Roosa (úplně vpravo) za kacíře nebyl. V roce 1971 se setkal v Paříži s Edgarem Mitchellem a Pavlem Popovičem.
Po zdařilé misi a úspěšné karanténě vyráželi obvykle astronauti na světové turné. Posádka Apolla 11 takto obrazila v průběhu osmatřiceti dní čtyřiadvacet zemí. Tradici byli věrní i účastníci mise Apollo 14. Jenže na její nepálské zastávce nezažil Stuart Allen Roosa, který prezentoval, jak mise vypadala z jeho pohledu z velitelského modulu, ovace.
Vesmírná vzpoura kosmonauta USA Billa Poguea a jeho posádky |
Nejprve je přitom v roce 1975 vítali až s bohabojnou úctou. Jenže pak to přišlo. Při přednášce v jedné z tamních škol se jej žáci zvědavě ptali, co vlastně na měsíčním povrchu je. A Roosa odpověděl popravdě: „Nic. Dokonce ani vítr. Nic tam není.“
To však žáky velmi popudilo. Nejen je, též jejich učitele: „Jak si to troufá říkat? Jaká opovážlivost! Je to snad provokace? Proč?“ Situace se vyhrocovala, hrozila násilím, Roosa musel vzdělávací instituci opustit ve spěchu.
Vysvětlením celého incidentu byla víra místních, že po smrti duchové jejich zemřelých odcházejí na Měsíc. Byla to důvěryhodná teorie, jenže jen do doby, kdy se na Měsíci začali producírovat kosmonauti. A přijeli o tom mluvit.
Místní doufali, věřili, že Roosa dodá svědectví o tom, že se tam nahoře setkal s něčím božským, nadpozemským. Jeho střízlivou pravdu přijali jako urážku. Byl kacířem, který se protivil víře. Roosa nakonec obvinil manažery NASA a vládní úředníky, že jej o nepálské věroučné anomálii předem neinformovali.
Sobi se ve vesmíru jíst nebudou
Arne Christer Fuglesang trpěl od NASA jisté ústrky.
Švédský astronaut Arne Christer Fuglesang se může pochlubit tím, že již pětkrát vystoupil do otevřeného vesmíru. To je rekord, kterého zatím žádný jiný neamerický a neruský kosmonaut nedosáhl.
Jeho renomé mu však u Američanů z NASA nepomohlo. Dívali se na něj úkosem, jako na celebritu z Evropy. A když se v prosinci roku 2006 připravovaly poslední plány mise STS-116, dali to najevo.
Fuglesang si mohl stejně jako všichni členové posádky raketoplánu Discovery vybrat, co se bude tam nahoře během dvanácti dní podávat k jídlu. Jenže zatímco si ostatní astronauti mohli sestavovat menu bez omezení, jeho jídelníček necitlivě seškrtali. Neprošel krevetový koktejl, jogurt s borůvkami, kvůli nadýmavosti ani fazole s houbami. Nejvíc jej však zasáhlo to, že mu zabránili vzít si do vesmíru sušené sobí maso. Protože sobí maso je ve Švédsku tradiční vánoční pochoutkou, a let startoval v předvánočním čase.
Jenže Američané o něčem takovém nechtěli ani slyšet. Proč? Nechtěli veřejnost vystavit faktu, že se v mezihvězdném prostoru bude pojídat zvíře ze spřežení Santa Clause. Zasloužilý Fuglesang to musel strpět, byť mu odůvodnění přišlo směšné. Zvlášť proto, že mu jako alternativu nabídli sušené maso losí.
