Obvykle to trvá jen chvilku, ale po ten krátký moment se nemůžeme zbavit intenzivního pocitu, že zrovna prožíváme něco, co už tady jednou bylo. Věta, kterou jsme právě slyšeli, událost, které jsme svědkem, nám přijde až podezřele důvěrně známá. Jako bychom ji už zažili. Pro tento psychologický jev existuje přiléhavý termín. Déjà vu.
Francouzsky to znamená „už viděno“. Z psychologických výkladových slovníků vyčteme, že charakterizuje vnitřní pocit při situaci, kterou zažíváme poprvé, ale neopodstatněně nám přijde opakovaná.
Odkud se však ona krátkodobá porucha paměti bere? Posledních padesát let psychologického výzkumu tohoto fenoménu zatím přinášelo jen nepřesvědčivé teorie. Až nyní to nejspíš změnila studie, kterou realizovali neuropsychologové z univerzity v Grenoblu. Na základě experimentů tvrdí, že déjà vu není ani tak poruchou jako spíše kontrolním mechanismem lidské paměti.
„Tento jev vzniká, když se část mozku, která detekuje známost jevů, desynchronizuje s realitou,“ vysvětluje Christopher Moulin, profesor kognitivní neuropsychologie. „Déjà vu je signál, který vás na tuto v mozku probíhající podivnost upozorní. Je to pohotový druh ‚kontroly faktů‘ pro paměťový systém.“
K tomuto poznání se však badatelé z Moulinova týmu dobrali z trochu jiné strany. Výzkumem ještě o něco méně rozšířeného fenoménu paměti. Zkratu, kterému se říká jamais vu. „Nikdy viděno“.
To je pro mě novinka
Je to krátkodobá ztráta asociativní síly, nasycení paměti. Můžeme ji chápat jako opak déjà vu.
Je to prožitek situace, která je nám zcela zřejmě známá, ale z nějakého důvodu na nás krátkodobě působí naprosto cize. Jako když se usadíte za volant svého auta, které řídíte třeba i několikrát za den, a zjistíte, že barva aromatizéru v kabině má modrou barvu. Samozřejmě, že to víte. Sami jste ji tam dávali a několikrát za den ji vidíte. Ale pro chvíli jamais vu vám ten poznatek přijde zcela nový, neznámý a nedůvěrný.
Jamais vu mohou prožít hudebníci, kteří po tisící přehrávají svůj hudební part. Ale rázem utonou v určité pasáži hudby. Jako by na chvíli přestali rozumět notám. Stejně tak se můžete na chvíli přestat orientovat ve známém prostředí, zabloudit cestou do koupelny ve vlastním domě. Protože to všechno najednou vidíte novýma očima.
„Svým způsobem je jamais vu ještě o něco strašidelnější zážitek než déjà vu,“ říká psycholog Akira O’Connor, jeden ze spoluautorů studie. On sám si jím přitom prošel. „Při jízdě po dálnici jsem najednou jako by zapomněl, jak se to má s pedály, kterou nohou jaké ovládat. Musel jsem zajet ke krajnici a znovu resetovat to naprosto zautomatizované spojka-brzda-plyn.“
Jako o něco humornější příklad uvádí kolegu kuchaře spisovatele, který v rámci krátkého výpadku paměti zapomněl, co vlastně znamená slůvko apetit. I když ho, ten den snad už posté, napsal. „Najednou jsem přemýšlel a díval se na to slovo, jestli je napsané správně a co vlastně znamená.“
A právě tato situace s výpadkem často opakovaného slova vedla výzkumníky z Moulinova týmu k metodě, jakou by se jamais vu dalo cíleně indukovat v rámci laboratorního experimentu.
Přesycení opakováním
„Pokud někoho poprosíte, aby něco opakoval stále dokola, často to pro něj začne být po chvilce nesmyslné a matoucí,“ vysvětluje Moulin. „A to byl základní plán našich experimentů s jamais vu.“
Moulin spolu s kolegy nechali v rámci pokusu čtyřiadevadesát vysokoškoláků ručně opisovat jedno a totéž slovo. Přesněji řečeno, vyzkoušeli to postupně s dvanácti různými slovy. Od těch hodně obvyklých, jako door (dveře), až po méně běžná, jako staroanglické slůvko sward (meč).
„Požádali jsme účastníky, aby slovo psali co nejrychleji, stále za sebou. A řekli jsme jim, že mohou přestat z několika důvodů. Včetně toho, že se cítí zvláštně, nudí se anebo je bolí ruka,“ popisuje Moulin.
Jak se ukázalo, nejčastěji volená možnost, důvod proč přestat, bylo to, že se začali cítit divně. Přibližně 70 procent všech respondentů se alespoň jednou zastavilo kvůli pocitu, který je definován jako jamais vu.
V průměru k tomu došlo po jedné minutě, která odpovídala asi třiatřiceti opakováním jinak známých běžnějších slov.
Vážně to chcete dělat takhle?
Onen prožitek popisovali respondenti různě. „Když jsem se podíval na opakované slovo na předchozím řádku, přišlo mi, že čím víc ho sleduji, tím méně mi dává smysl,“ říkal jeden z účastníků experimentu. Další zmiňoval pocit, že slovo po tolika repeticích vůbec není napsané správně. Nebo: „Přišlo mi, jako kdyby to ani nebylo skutečné slovo a jen mi někdo namluvil, že to slovo je.“
Podstatné pro výzkum Christophera Moulina bylo to, že jamais vu se projevilo tehdy, kdy se nějaký úkon nebo úkol stal příliš automatickým. Plynulým, opakovaným. Tehdy mozek vyslal signál onoho jamais vu.
„Pomáhá nám vytrhnout se z aktuálního zpracování řešeného momentu a tím, že nám k němu přidává rozměr nereálnosti a pocit neznámosti, si vlastně žádá potvrzení, zda je nutné v podobném duchu dál pokračovat,“ vysvětluje Moulin.
Mozek se vás vlastně skrze jamais vu táže, jestli to, co děláte, skutečně děláte cíleně a jestli to opravdu děláte dobře. Při přepisování známého slova jste se sice třicetkrát za sebou nezmýlili, ale mozek pak vznáší požadavek na novou kontrolu zadání, aby mohl pokračovat v opakované práci bez chyb dál.
„Je to vlastně logické, nějaký takový kontrolní mechanismus musí v nastavení mozku být,“ dodává Moulin. „Naše kognitivní systémy musí zůstat flexibilní, což nám umožní nasměrovat pozornost tam, kam je potřeba, a neztrácet se příliš dlouho v opakujících se úkolech.“
A déjà vu? V podstatě to samé, jen naruby. Je to kontrolní mechanismus, který vám pro jistotu ještě jednou přehraje „záznam zadání úkolu“ a přiměje vás projít si v podvědomí znovu celou situaci.
U déjà vu se vás mozek opatrně ptá, zda k řešení nové situace přistoupíte podle zažitého návodu. A skrze jamais vu se vás mozek táže, zda chcete v repetitivně vykonávaném úkonu i nadále postupovat stejně.
Ze satirického ocenění ve formě Ig Nobelovy ceny si Moulin a jeho kolegové nic nedělají. Chápou, že poznání kontrolních kognitivních mechanismů mozku stojí na samém počátku. Jejich výzkum má však potenciál, například při porozumění obsedantně kompulzivním poruchám. A pokud ve svém badatelském kurzu setrvají, možná se jednou dočkají i skutečné Nobelovy ceny.
