Ostrov leží v tropickém pásu, asi tisíc kilometrů od západního pobřeží Mexika. Maličký atol ale není rájem z reklamy na dovolenou. Jeho skalnaté pobřeží je poseté zneklidňujícím počtem krabů a s hukotem se o ně rozbíjejí vysoké vlny oceánu, přízvisko Tichý zní na Clippertonu vyloženě ironicky. Od května do října ostrůvek bičují husté deště a trestá ho krutý vítr, který ohýbá těch pár palem, co rostou na úzkém pruhu úrodné půdy. Uprostřed atolu je totiž sladkovodní jezero, jehož malebnost kazí jen všudypřítomný zápach po čpavku.
Není se tedy čemu divit, že je dnes Clipperton neobydlený. Ještě před sto lety na něm ale lidé žili, dokonce o něj soupeřily hned čtyři země. Nejen pro jeho strategickou pozici, ale především pro bohaté zásoby guána, tedy bio hnojiva, jímž ostrov po věky zasypávají bezpočetná hejna mořských ptáků. Přetahovanou o kontrolu nad ostrovem sice vyhrálo Mexiko, to už ale ptačí trus začala nahrazovat syntetická hnojiva a kolonisté byli na Clippertonu doslova zapomenuti.
Nakonec skončili pod hrůzovládou maniaka, který se nerozpakoval znásilňovat a vraždit.
Až na konci světa
Ostrov je pojmenovaný po anglickém pirátovi, jako první se ho ale koncem šedesátých let devatenáctého století pokusili uchvátit Francouzi. Přes prstenec korálových útesů si netroufli k ostrovu přiblížit lodí a menší čluny nemohly překonat vlnobití, takže francouzský kapitán namísto vztyčení vlajky prohlášení o záboru území pouze zakřičel z moře. Američanům se o tři desítky let později podařilo nejen přistát, ale dokonce rozjet těžbu guána, to ale už začalo ztrácet na tržní hodnotě a nákladná těžba na odlehlém ostrově se nevyplácela. V roce 1897 se na Clippertonu vylodili Mexičané a poslední tři Američany vyhnali. Jen co odpluli, vylodili se Britové, kteří tam sice těžili až do roku 1910, ovšem také s nevalným ziskem.
Nakonec atol obsadila četa mexické armády v čele s faktickým guvernérem ostrova jménem Ramón Arnaud. Připlulo rovněž dvanáct manželek a také jeden civilista, jistý Victoriano Álvarez, který žil v odloučení od ostatních jako obsluha Mexičany zbudovaného majáku. A v průběhu prvních let se v kolonii narodilo několik dětí. Osadníci byli závislí na zásobování z pevniny – potom, co si malou zahradu vzalo moře, nabízel ostrov k obživě jen ptáky, jejich vejce a ryby. A jednou za čas kokosový ořech. Naneštěstí se domovina kolonistů v té době propadala do občanské války a lodi najednou prostě přestaly připlouvat.
Osadníci začali trpět podvýživou, bez zdroje vitaminu C a dalších živin začali být především dospělí muži nemocní a někteří dokonce zemřeli. Pochovali je co nejhlouběji do písku, aby na ně nemohli hladoví krabi. Přestože se jednotka scvrkla na čtyři muže, zdráhal se Arnaud ztracenou kolonii vzdát.
Měl sice k dispozici menší loď, ovšem palivo nestačilo ani na polovinu cesty do Acapulca. Až jednoho dne roku 1915 Arnaud kdesi na obzoru spatřil záchranu. Byl sice jediný, kdo siluetu lodi viděl, s ostatními muži se jí přesto vydal vstříc. Skončilo to rvačkou a tragédií. Na moři muži seznali, že Arnaud zřejmě podlehl iluzi, a vypukla rvačka. Na dohled od svých žen a dětí se na člunu začali prát, loďka se převrhla a všichni se utopili.
Přes noc králem
Jednou z přihlížejících byla i Alicia Rovira Arnaudová, manželka utonulého guvernéra, která porodila ještě téhož večera čtvrté dítě. Pohrobek se klubal na svět ve sklepě, kam se zbývající kolonisté schovali před hurikánem, který se už několik dnů blížil ze západního směru. Porod i z řetězu utržené živly sice všichni ve zdraví přežili, na světlo světa se ale museli prohrabat zpod trosek budovy. Stát nezůstal žádný dům, jen maják na druhé straně ostrova. To si skupina zoufalých žen a dětí uvědomila v okamžiku, kdy se před nimi zčistajasna zjevil jeho strážný Álvarez, kterého někteří z nich viděli vůbec poprvé.
Než se skupina vzpamatovala, posbíral všechny zbraně a až na jednu je naházel do laguny uprostřed ostrova. Prohlásil se králem Clippertonu. „Vy všichni jste odteď mými otroky,“ dodal. Ženy mu musely být po vůli, matku s dcerou, které se mu odmítly odevzdat, prostě zastřelil. S osadnicemi si pak dělal, co chtěl a kdy chtěl, pravidelně znásilňoval i třináctileté děvče.
V rámci možností mu nejtvrději vzdorovala Alicia, vdova po Arnaudovi. Přede všemi jí slíbil, že ji okamžitě zabije, když se na obzoru objeví loď. Těžko soudit, zda se Álvarez tak krutě choval za plné příčetnosti, nebo zda trpěl psychózou. Jako muž afrického původu měl v Mexiku velmi trpký život, přičemž izolace na majáku mohla jeho psychické problémy výrazně prohloubit.
Vražedná rvačka s kladivy
Hrůzovláda krále Álvareze trvala skoro dva roky, přesně do 17. července 1917. Onoho dne k tyranovi měla přijít Alicie. Vzala svého sedmiletého syna a dvacetiletou Tirzu Rendonovou, dřívější oběť Álvarezova znásilnění. Samozvaný král zrovna v dobrém rozmaru před chatrčí opékal ptáka a poslal dítě i Randonovou pryč. Ta však namísto toho vklouzla do chýše a vyběhla s kladivem v ruce, kterým na povel vdovy Arnaudové tyrana přetáhla přes hlavu. Álvarez ji odstrčil a zmocnil se jiného kladiva. Zatímco chlapec zoufale hledal Álvarezovu pušku, Rendonová se trefila přímo do mužova spánku. Álvarez se skácel a ráně pravděpodobně podlehl, Rendonová ale popadla nůž a do bezvládného těla zuřivě bodala, hlavně do obličeje.
Po vysvobození. Zleva v horní řadě stojí Tirsa Rendonová, Alicia Rovira Arnaudová, Altagracia Quirozová, Rosalía, s nimi je na snímku sedm dětí, které na ostrově vyrůstaly.
Ještě stáli nad zkrvavenou mrtvolou svého trýznitele, když malý Ramón ukázal do dálky. Na obzoru pomalu rostla silueta USS Yorktown, dělového člunu na lovu německých ponorek. V té době totiž kolovaly zvěsti, že Němci zřizují základny ve východním Pacifiku, a Clipperton byl vytipován jako místo, kde by se o to císařská marína mohla pokusit.
Ostrované vzápětí propadli zoufalství, když se člun po chvíli začal zase ztrácet z dohledu, dokonce uvažovali o hromadné sebevraždě. O pár dní později se však Američané k atolu vrátili a vyslali člun pro jeho bližší prozkoumání. Námořníci na něm našli čtyři zubožené ženy a sedm podvyživených a nemocných dětí. O Arnaudové se prý domnívali, že jí je přes čtyřicet let, přitom jí bylo devětadvacet.
Všichni přeživší byli evakuováni na Yorktown, zatímco krále Álvareze ponechali napospas krabům. Jejich příběh kolportovaly mexické noviny a později bylo na jeho motivy napsáno několik románů. Samotný ostrov byl v třicátých letech definitivně přiřknut Francii, v letech druhé světové války ale okupován Spojenými Státy. Začátkem šedesátých let na něm našli útočiště trosečníci rybářské lodi a udál se tam další masakr – americký ornitolog postřílel osmapadesát zdivočelých prasat, která na ostrov v době meziválečné přitáhli Francouzi. Živila se totiž vejci terejů, kterých tehdy zbývaly poslední stovky kusů. Dnes jich na atolu hnízdí opět přes sto tisíc.
Z přeživších kolonistů se na ostrov vrátil jen Ramón Arnaud mladší, v roce 1980 s oceánologem Jaqcuesem Cousteauem. Přes hrůzy, které tam prožil, byl prý sedmdesátiletý muž šťastný, že opět stanul na místě, kde se narodil.
