Nevěru máme v genech, tvrdí některé studie

Nevěru máme v genech, tvrdí některé studie | foto: Profimedia.cz

Partnerská věrnost je proti přírodě. Monogamii nám vnutila kultura

  • 308
Najít si partnerku, zplodit s ní děti a žít tak spokojeně až do smrti. Tahle idylka je však dost možná jen náš kulturní konstrukt. Četné výzkumy totiž ukazují, že monogamie není lidem pravděpodobně vůbec vlastní a nepředstavuje přirozené uspořádání mezilidských vztahů. V živočišné říši je navíc zcela výjimečná.

Nevěrná zvířata

Z přibližně čtyř tisíc savců, kteří byli doposud popsáni, by se dal počet monogamních druhů spočítat na prstech. Na velmi stručném seznamu těch, kteří dobrovolně volí partnerskou věrnost, jsou například bobři, vydry, některé druhy netopýrů, lišek a lichokopytníků nebo někteří primáti, jako například giboni.

S vynálezem DNA profilů navíc vzalo za své i tvrzení, že ptáci jsou mnohem "věrnější" než savci. Ještě v 60. letech uváděl známý ornitolog David Lack, že z téměř deseti tisíc známých ptačích druhů je jich dvaadevadesát procent monogamních.

Když totiž vědci chytali migrující ptáky a zkoumali obsah kloaky samic, zjistili, že čtvrtina z nich obsahovala sperma ještě dřív, než ptáci vůbec doletěli na místo, kde se tradičně rozmnožují.

Ve světle nových důkazů tak nyní odborníci tvrdí, že otcem deseti až čtyřiceti procent ptačích potomků je jiný samec než "partner" matky. Potvrdilo se to dokonce i u takových druhů, jako jsou vlaštovky nebo divoké husy, které jsou tradičně považovány za vysoce monogamní.

A biologové snášejí celou řadu důkazů, že člověk na tom z tohoto hlediska není o nic lépe. Monogamie se jeví jen jako partnerské uspořádání, které nám vnutila kultura.

Otázka majetku

Etnografický atlas George P. Murdocka popisuje 1231 společností a uvádí, že 186 z nich bylo monogamních, 453 připouštělo příležitostnou polygamii, 588 vykazovalo polygynní znaky a 4 byly polyandrické. K podobným závěrům dospěly i ostatní antropologické studie, podle nichž se polygamie týká osmdesáti až sedmaosmdesáti procent lidských společenství. Monogamní manželství je ze statistického hlediska tedy spíše výjimkou.

V zájmu objektivity je však třeba také uvést závěry, k nimž dospěl antropolog White. Zkoumal rozložení manželů a manželek ve společnostech, které připouštěly polygamii. Zjistil, že přibližně osmdesát procent těchto manželství zahrnuje stejně jen jednoho muže a jednu ženu.

Jenže jeho vědečtí kolegové tento fakt vysvětlují jednoduše tím, že jen málokterý muž disponuje dostatečnými materiálními prostředky, aby mohl zajistit více manželek. Materiální zabezpečení totiž hraje ve vztazích mnohem důležitější roli, než jsou romantické představy západní kultury vůbec ochotné připustit. Je například prokázáno, že i v přísně monogamních společnostech mají muži s vyšším statusem a větším majetkem mnohem víc mimomanželských vztahů.

Koncept romantické lásky je historicky velmi mladým fenoménem

Řada společenstev podmiňuje polygynii schopností muže všechny své manželky materiálně zajistit. Ostatně i v historii mělo manželství spíše pomáhat zajištění majetku a zajištění rodičovské investice. Koncept romantické lásky je velmi mladou a poměrně vzácnou vymožeností, která je navíc omezená v podstatě jen na západní kulturu.

Nevěru máme v genech

Důkazy pro to, že jsme přirozeně polygamním druhem, přinášejí vědci především z oblasti biologie. Větší sklon k polygamii, potažmo promiskuitě, mají podle nich především muži. Muž není z biologického hlediska limitován tím, že by byl nucen prodělat těhotenství, porodit a následně se o dítě starat (například kojit). Při rozsévání svého genetického kódu potom může jednat mnohem lehkovážněji a "umístit" své spermie na co nejvíc míst. Ostatně, v porovnání s ženami mají muži k dispozici několikanásobně víc pohlavních buněk.

Do historie psychologie se zapsal výzkum, v němž dobrovolníci mužského i ženského pohlaví oslovovali příslušníky opačného pohlaví. V rozhovoru je potom nejprve pozvali na nezávaznou schůzku, poté k sobě do bytu a nakonec se zeptali, zda by se s nimi oslovený člověk nevyspal. Zatímco přímočarou nabídku k sexu nerespektovala ani jedna žena, tři čtvrtiny mužů s nadšením souhlasily.

Velmi citovaným je v této souvislosti i výzkum Wrighta z roku 1995. Týká se velikosti varlat, která jsou u promiskuitních živočichů větší. Klasickým příkladem je porovnání gorily a šimpanze. Gorilí samec má vlastní harém samic a se svými soky nemusí bojovat prostřednictvím spermií (u svých samic má zajištěnou reprodukční exkluzivitu), ale svaly. Oproti tomu šimpanz má varlata mnohem větší než samec gorily, protože samičky šimpanzů se mohou v době říje pářit až se čtyřiceti samci.

Z hlediska velikosti varlat se nachází člověk přibližně uprostřed mezi gorilou a šimpanzem. Nicméně z genetického hlediska je nám nejbližší šimpanz - naše genetická výbava se odlišuje jen v 1,2 procenta.

Ale ani ženy na tom nejsou s věrností o moc lépe. V genech mají zakódovanou snahu zajistit svým potomkům co nejlepší podmínky. Výzkumy ukázaly, že četnost mimomanželských styků u nich stoupá v období ovulace. Je to údajně způsobeno podvědomou snahou ženy zajistit si ochranu pro své dítě u co největšího počtu "samců".

Americký psycholog David P. Barash, který v roce 2001 vydal knihu Mýtus monogamie, vysvětluje, že žena si v první řadě nemůže být jistá tím, že je její partner plodný. Úspěšnost oplodnění si tedy "jistí" více muži.

V neposlední řadě je kopulace s více samci výhodná i proto, aby si každý ze sexuálních partnerů mohl myslet, že je dítě jeho. Tak se zvyšuje počet samců, kteří budou samici s mládětem chránit.

Tendenci žen k mimomanželským stykům potvrzuje i britský výzkum, který cituje sexuolog Petr Weiss a jehož autoři zjistili, že u mužů je množství produkovaných spermií nepřímo závislé na čase společně stráveném s partnerkou.

Pokud vaše manželka odjede na dovolenou, vy po dobu její nepřítomnosti vyprodukujete více spermií, než kdyby stejnou dobu byla doma, ale odmítla s vámi spát. Autoři výzkumu to vysvětlují tím, že se vaše spermie připravují na soupeření se spermiemi cizích mužů, s nimiž mohla mít žena po dobu své nepřítomnosti styk. Jde o evoluční mechanismus, který by se nevyvinul, kdyby pro nás byla monogamie přirozeným stavem.

Monogamie – manželství jednoho muže s jednou ženou
Polygamie – manželství více než dvou partnerů
Polygynie – manželství jednoho muže s více ženami
Polyandrie – manželství jedné ženy s více muži