K jezeru kráčí starý šaman. O berlích si razí cestu proti větru. Pomocníci mu přinášejí posvátné prkno a plachtu. Šaman odhazuje berle a vchází do vody.
Zvedne plachtu, pod kterou vklouzne vítr. Zadní nohou si srovná prkno, přizvedne oplachtění a nechá se vytáhnout nahoru. Prkno se rozjede, šaman odpadne po větru a prkno se rozletí po hladině. Nohy do poutek a tělo do trapézu. Dokonalý skluz a díkůvzdání bohu větru…
Tak nějak by mohl znít zápis v knize starých surfařských bájí a pověstí. Žádná taková ale neexistuje – a tahle scéna se odehrála u nás, na Nechranické přehradě. A oním šamanem je surfařská legenda Jaroslav Beneš.
Nenápadný, středně vysoký šlachovitý chlapík v kšiltovce, s ošlehanou a opálenou tváří a pevným stiskem ruky. Hádal bych mu jen něco přes sedmdesát.
S windsurfingem se potkal před šestadvaceti lety. "Do té doby jsme s manželkou dělali kanoistiku, ale chtěl jsem zkusit něco jiného," vypráví.
"Někdo přivezl z Rakouska prkno, tak jsem to okukoval, nechali mě se na něm svézt, bylo to nezvyklé, ale za pár hodin už jsem se na něm udržel. Zalíbilo se mi to, byla kolem toho dobrá parta. Začínali jsme na tehdejších dlouhých prknech s kačenou."
Rozjezdil se, zkoušel různé revíry, aby došel k závěru, že Nechranice jsou opravdu nejvhodnější.
"Pomalu jsem zapomněl na kanoistiku, prodal jsem loď a koupil si windsurfing. Teď už je to pětadvacet let, co sem jezdíme. Máme tady karavan a trávíme tu podstatnou část léta."
Postupně se vypracoval, zvládl jízdu ve větru o síle 5-6 m/s, pak v 10 m/s, naučil se vodní start.
Z Nechranic do světa
Následovaly výjezdy do tehdejší NDR, kde se smělo surfovat jen v uzavřených zátokách. Na volném moři hlídkovaly rychlé "endéerácké" nebo ruské čluny: v oné šílené době se totiž dvěma východoněmeckým surfařům podařilo ujet do Dánska. (Dostali se tak na svobodu i na titulní stranu západoněmeckého časopisu Surf.)
"Jezdili jsme do Greifswaldské zátoky, tam hlídali Rusové. Když jsme již takřka vyjížděli na otevřené moře, přijela rychlá loď s jasným pokynem: Davaj nazad! Vln jsme si tedy moc neužili," lituje Jaroslav Beneš.
Následovaly výjezdy do Polska a Chorvatska a postupná výměna vercajku za modernější. "Vzpomínám, jak mi prodavačka v Praze v Pragoimpu rozmlouvala nákup jugoslávského prkna Condor s tím, že je to spíše pro ty mladší," popisuje Jaroslav Beneš s úsměvem.
Odpověděl prý, že to zkusí. "No, jak myslíte. Ale já vás varovala," odvětila výhrůžně.
Voda konzervuje
"Nesmím se fyzicky namáhat, mám potíže s kolenem a kyčlemi, já ale windsurfing nepovažuju za fyzickou námahu, pokud se nejezdí vyloženě v extrémních podmínkách," přenáší se Jaroslav Beneš do současnosti. "Je to příjemný sport, žádná dřina."
To je pravda – windsurfing je jeden z mála sportů, v nichž hraje prim technika a správné používání vhodného vybavení. Na prkně se stírají věkové rozdíly. Fyzická síla není až tak důležitá. Ten správný skluz, při němž se vyplavuje adrenalin, má základ v dobré technice.
"Voda konzervuje," tvrdí surfaři. A dělají vše pro to, aby to dosvědčili.
Na březích jsem viděl neskutečné postavičky. Různě pohmožděné, nastydlé nebo nemocné surfaře s končetinami omotanými lepicí páskou a požírající nejrůznější léky… ve vodě se ale všichni jako zázrakem zmátožili.
Jaroslav Beneš nad nimi všemi ční jako skutečný šaman.
"Chtěl bych to letos ještě zkusit," uvažuje nahlas Jaroslav Beneš. "Voda nadlehčuje. Musím jen jít, holt, do slabšího větru. Sedět tady se mi moc nechce, to je otrava. Uvidíme."
