Společně s ním běžel i Zdeněk Štěpánek a jako doprovod si vybrali dvoučlenný tým. "V první fázi jsme počítali s variantou "na lehko", jen dva běžci, bez zajištění, na vlastní pěst. Postupně jsme si ale začali uvědomovat úskalí této varianty a vyrazili jsme ve čtyřech s jedním podpůrným autem."
Před sebou měli přes 800 kilometrů, na které si stanovili deset dnů. Trénink spojili s přípravou na závodní sezonu v adventure racingu, survivalu a rogainingu, často běhali čtyři až pět hodin. V posledním přípravném týdnu naběhali téměř 300 km.
Pro svůj odvážný plán si zvolili cestu Camino Norte (Severní cestu), které se také někdy říká Ruta de la Costa (Cesta po pobřeží). V neděli 15. listopadu, v půl osmé ráno vystartovali z mostu Svatého Jakuba ve městě Irún, který spojuje Španělsko s Francií a hned na začátku je čekalo nemilé překvapení.
"První den nás popravdě hodně dostal, naběhali jsme přes dva tisíce metrů převýšení. Stezka vedla příkrým svahem, džunglí s trny i otevřenými pasážemi, kde se do nás opíral mořský protivítr. Etapu jsme zakončili u kostela Ermita de Cenarroza, kde nás uvítal mnich společně s dalšími poutníky. Náš nápad běžet Camino de Santiago se mu příliš nezdál a měl pro nás jediné slovo: turistas."
Další průběh trasy můžete sledovat z deníků obou běžců.
2. den
Čím dál víc se projevuje nejednotnost značení cesty a vzdáleností v mapách a ve skutečnosti. Profil opět "nezklamal" a tak jedna z těchto části (o délce asi 30 km), která má být převážně z kopce, v sobě ukrývá přes 800 metrů převýšení, slabé značení, prodírání se ostružinami a cestu přes malou řeku. Jednou téměř probíháme kravínem, všude kolem jsou ohrady s krávami.
Zastavujeme v Ontónu, kde ale byla albergue (ubytovna pro poutníky) zrušena a přístřešek nám poskytuje jen veranda u kostela.
3. den
Dle průvodce to bude dnes jen za 60 km ale končíme až na 78 km, kousek před Santanderem ve vesnici Güemes. Dnes, stejně jako další dny, dobíháme potmě a nestíháme tak provádět všechny procedury, které jsme si před startem předsevzali - pořádně regenerovat, protahovat se, psát články.
4. den
Asi po hodině nás vítá zátoka u města Santander. Cestu si musíme klestit přes kruhové objezdy, křižovatky a hustou dopravu. Hodně silniční etapa končí v klášteře v Cobreces, kde nás večer do komnaty uvede mnich zahalený od hlavy až k patě. Díky mokrým botám se objevují první puchýře.
5. den
Konečně jsme opustili Kantábrii a vkročili jsme do provincie Astúrie. Dnešní etapa byla opět dost silniční, začínají nám těžknout nohy. Končíme za městem Ribadesella, do Santiaga zbývá 410 km. První polovinu máme za sebou.
Při běhu Španělskem jsme postupně proběhli několik provincií (Baskicko, Kantábrii, Astúrii, Galícii), vypadalo to, že každá z nich si žije vlastním životem. Španělsko je celkově dost decentralizovaný stát, provincie si mnohé řídí po svém. Mají vlastní policii, staví vlastní silnice a určují si mýta na dálnicích.
Dokonce mluví i svým vlastním jazykem (španělsky se domluvíte, ale nápisy jsou většinou v místní variantě). Příkladem je "kvadrofonní město" Gijón, které místní nenapíší jinak než Xixón. Správná výslovnost je pak Chichón resp. Šišón.
Jinak to při našem běhu vypadalo, jako kdyby bylo půl Španělska na prodej, nápisy SE VENDE byly k vidění opravdu často.
6. den
Etapa se alespoň z části vrátila mimo asfalt. Puchýře ustoupily, ale u Zdenka se objevil problém s úponem předního holenního svalu. Dnešní etapa byla již pátou přes 75 km.
7.den
Pomalu můžeme Camino de Santiago přejmenovat na Camino de Asfalt. Dnes máme za sebou asi nejnepříjemnější etapu. Celá etapa vedla po asfaltu po hlavní silnici, běh nám "zpříjemnil" protivítr a déšť. Naše motivace opadá. Prvotní zábava se vytratila a zůstává jen tvrdý boj.
8.den
V půli dne jsme v městečku Ribadoa kde definitivně opouštíme pobřeží a míříme do vnitrozemí. Večer dorážíme do Mondaňeda a do cíle nám zbývá jen 150 km.
Překvapuje nás, jak moc se Španělé věnují sportu. Ve městech potkáváme velké množství běžců, na silnicích nás míjejí doslova davy silničních cyklistů. Dlouho jsme si říkali, kam se poděl fotbal, nikde jsme neviděli si nikoho kopat ani se dívat na fotbal. Ale nakonec jsme s několika místními shlédli zápas třetí ligy. Když rozhodčí neuznal gól, Španělé si málem rozdupali kuchyňku.
9. den
Myšlenku spojit dva dny do sebe jsme zavrhli, místo toho jsme si na dnes naplánovali pořádnou porci – 90 km poměrně zvlněného profilu. Z prvních 30 km se stal maraton, převážně mírně do kopce s jednou velmi větrnou pasáží. Za tmy jsme dorazili do Sobraya a posledních pár kilometrů jsme oba šli doslova na vůli. Nateklé holenní svaly bolí při každém došlapu.
10. den v cíli
Je šest hodin ráno a před námi je posledních 60 km. Svaly bolí, jídlo se opožďuje, ale konečně je před námi Monte do Gozo, poslední kopec a SANTIAGO! Pár kruhových objezdů, poslední kilometry a společně s týmem jdeme ke katedrále. Mísí se v nás pocity radosti a úlevy ale u katedrály toho moc nenamluvíme.
Velmi rychle se o slovo začnou hlásit naše těla. Je nám zima, adrenalin, který nás při běhu udržoval v provozu, rychle opadl a tak se naplno projevuje bolest holenního svalu. Přidává se lehké zklamání z toho, že v Santiagu není jediné volné albergue, protože to hlavní pro 500 poutníků je do března zavřené. Ale jsme tady.
Jedeme domů
Sedíme v autě na německé dálnici a cestujeme domů. Máme oteklé nohy jak bačkory staré paní a za zvuku soundtracku z Pulp Fiction se postupně pokoušíme vrátit do reality. Jde to těžko, v předchozích dvou týdnech pro nás neexistovalo prakticky nic než náš běh do Santiaga.
Nic z toho ale nemůže přebít pocit, že všechno je za námi a že se druhý den probudím a nic nemusím. Nikam nevstávám, neběžím. Přemýšlím, co jsem vlastně dělával, když jsem neběžel do Santiaga, a přijde mi to strašně dávno. Tak dávno, že za tu dobu snad už konečně skončila v ČR Superstar. Nemáme žádné zprávy z domova, víme jen, že v Liberci roztrhali lvi bílého tygra.
