„Většinu vystavených předmětů nám zapůjčilo liberecké a ústecké muzeum, řadu z nich ale poskytli i soukromí sběratelé,“ říká kurátorka výstavy Daniela Linková. Dodává ale, že výstava je stále otevřena novým exponátům.
„Pokud si návštěvníci výstavy vzpomenou, že doma mají předválečné plavky nebo třeba snímky plováren, vystavíme je v nové vitríně. Chybějí nám hlavně poválečné fotografie,“ říká kurátorka.
Zajímavým zdrojem informací o poměrech dané doby jsou návštěvnické řády plováren. „Kdo plavčímu není dosud znám jako dobrý plavec, jest povinen před ním znalost v plování prokázati,“ stojí například v nařízení z roudnické plovárny z roku 1916.
Upozorňuje také, že „společné koupání osob různého pohlaví v jedné a téže uzavřené lázni se zakazuje“ nebo že „v plovacím obleku vystupovati z plovárny na břehy a choditi po nich jest přísně zakázáno“.
Chov drůbeže, hus, kachen a koz v blízkosti lázní se zapovídá
„Zatímco v řádu z roku 1916 se ještě společné koupání mužů a žen v bazénu zapovídá, v řádech z dvacátých let už takové nařízení chybí,“ poukazuje kurátorka na prvorepublikové uvolnění mravů.
Z řádů je dále patrné, že provozovatele tehdejších plováren trápily stejně jako dnes problémy s nepořádkem, krádežemi, nezbednými dětmi nebo neplatiči.
„Zajímavostí je pak nařízení v libochovickém služebním řádu pro dozorce a plavčíka z roku 1928, které jim přísně zapovídá chov drůbeže, hus, kachen a koz v blízkosti městských lázní. Evidentně tam někdo zvířata choval, když muselo město přistoupit k zákazu,“ usmívá se Linková.
Výstava o historii koupání na severu Čech je v litoměřickém muzeu přístupná až do 22. listopadu.
