Co vás přivedlo k pěstounské péči?
Veronika: Když byl nejmladšímu synovi jeden rok, zatoužila jsem po dalším dítěti, ale zdravotní stav mi to neumožňoval. Manželovi jsem navrhla pěstounskou péči a on souhlasil. Probrali jsme to samozřejmě i se staršími dětmi, okamžitě byly pro.
Petr: Když za mnou manželka přišla, že by chtěla dítě do pěstounské péče, řekl jsem si, proč to nezkusit. Rádi trávíme čas s dětmi a líbila se mi myšlenka pomoci nějakému dítěti vyrůstat v rodině a ne v ústavu.
Co následovalo?
Veronika: Jeli jsme na odbor sociální věcí a zdravotnictví do Rumburka, kde nám pracovnice vysvětlily, co pěstounství obnáší, podmínky a co nás čeká. Domů jsme dostali k vyplnění řadu dokumentů. Následoval tzv. proces odborného posouzení, pohovor s psycholožkou a přípravka, což je vzdělávací kurz. Než jsme byli krajským úřadem zařazeni do evidence pěstounů, trvalo to rok. Protože ale nejmladšímu synovi byly teprve dva roky, říkali nám, že budeme čekat do jeho tří let. Když mu byly tři roky a pořád nic, nastoupila jsem do zaměstnání.
Po dvou měsících přišel telefonát od paní z krajského úřadu, že pro nás mají devítitýdenní holčičku. S holčičkou jsme se jeli seznámit do Klokánku v Teplicích. Manžela napadlo, že vezmeme vajíčko do auta a dětské oblečení, co kdyby náhodou. V Klokánku jsme se dozvěděli, že s dětmi odjíždějí na prázdninový pobyt a že by tam malá musela zůstat, jestli bychom si ji už tedy nevzali. Za hodinu a půl jela s námi domů, bylo to v červenci 2014.
Mohli jste si vybrat, jaké dítě dostanete?
Veronika: Jestli myslíte, že nám předložili fotky a podle toho jsme si vybrali, tak takto to nefunguje. Dítě vám přidělí krajský úřad. Během přípravy uvádíte své představy o přijímaném dítěti – například pohlaví, věk, jaké zdravotní omezení u dítěte jste schopni zvládnout, národnost a podobně. Čím víc požadavků uvedete, tím víc jste ale limitováni. Když řeknete, že chcete třeba bílé dítě s blonďatými vlásky, naprosto zdravé, budete čekat nejdéle. O tom to ale přece není. Když čekáte vlastní dítě, také si nemůžete určit, jak přesně bude vypadat, aby nemělo brýle a tak podobně. Když je vám pak nabídnuto konkrétní dítě, můžete ho odmítnout, může se stát, že si třeba během seznamování nesednete. Nám se to naštěstí nestalo. První jsme si přáli holčičku, u druhého dítěte nám to bylo jedno, dostali jsme zase holčičku. U třetího si přál muž chlapa do rodiny.
Víte, z jakých rodin děti pocházejí?
Veronika: Ano, každé dítě má spis a pěstouni jsou s anamnézou seznámeni. Také vám řeknou informace o jeho biologických rodičích.
Jak reagovalo vaše okolí?
Veronika: Už při podání žádosti o pěstounskou péči jsme slýchávali, že jsme blázni…, vždyť je to cizí dítě…, můžete mít problémy s biologickými rodiči…, nejsou to vaše geny… V momentě, kdy jsme si první holčičku přivezli domů, bylo to pryč, okamžitě si všechny získala. Moje rodina, manželova rodina, blízcí přátelé přijali všechny pěstounské děti naprosto skvěle, jako by to byly naše vlastní děti.
Petr: Nebo také slyšíte, to musíte mít za děti hodně peněz na dávkách. Když nám to někde řekne, odpovídáme: Jasně, tak když je to tak finančně výhodné, tak do toho jdi. Na to ani jinak odpovědět nejde.
A jaké je finanční ohodnocení?
Veronika: Liší se to, jestli jste krátkodobý, tedy profesionální pěstoun, ti mají za jedno dítě dvacet tisíc korun hrubého, nebo dlouhodobý pěstoun (od příštího roku se výše ohodnocení mění – pozn. red.). Já měla u první holčičky osm tisíc hrubého. Příspěvek se počítá podle počtu dětí v pěstounské péči, zohledňuje se zdravotní stav. Nyní mám 30 tisíc korun hrubého. Asi bychom s tím vystačili, ale nemohli bychom dětem dopřát věci, které považujeme za standardní – nové oblečení, boty, kvalitní jídlo, výlety.
Petr: Chodím do práce, abychom jim to mohli dopřát.
A co vaše starší děti? Když jste do pěstounství šli, měla jste už dvě starší děti z předchozího vztahu a dvě malé děti s manželem? Jak ony přijaly nápad, že budou mít další sourozence?
Veronika: Od začátku jsme s nimi mluvili otevřeně. Byly nadšené. Když nastal den D a pěstounské děti jsme přivezli domů, tak je všechny přijaly jako vlastní sourozence. Starší děti se samy zapojily do péče o miminka. Samozřejmě se mezi sebou někdy pohádají, jsou to běžné sourozenecké rozepře.
Petr: I pro ty nejstarší je to obrovská zkušenost a do budoucna jim to hrozně dá. Ukažte mi dvacetiletého kluka nebo holku, kteří by se uměli postarat o mimino.
Jaká byla cesta od prvního pěstounského dítěte ke druhému a pak i ke třetímu?
Veronika: Já vlastně vůbec nevím, vyplynulo to přirozeně. Druhou holčičku jsme si přivezli z kojeneckého ústavu v květnu 2018 v šesti měsících, chlapečka z porodnice v listopadu 2020. S manželem jsme nastaveni pro rodinu. Když jsou třeba všichni ve škole, školce nebo je hlídá babička, tak si to samozřejmě užíváme, ale současně nám přijde, že je tu hrozné ticho a stýská se nám.
Byly začátky těžké?
Veronika: Na úplném začátku jsem měla pochybnosti, jestli budu přijaté děti milovat stejně jako vlastní. Jakmile jsme si je ale vzali, dýcháme pro ně. Člověku, který si tím neprošel, nevysvětlíte, že je milujete jako vlastní.
Znali jste se předtím s jinými pěstouny?
Veronika: Ne. Tady ve městě jsme byli úplně první. Před lety ani nebylo tolik povědomí o pěstounské péči. Řekla bych, že se to ale hodně zlepšilo, pomáhají i různé informační kampaně. Měli jsme velké štěstí na pracovníky z krajského úřadu, psychology a další lidi, kteří se kolem pěstounské péče pohybují.
Fungují nějaké poradny?
Veronika: Ano. V Ústeckém kraji funguje několik doprovodných organizací. My spolupracujeme s organizací Náhradní rodiny Ústeckého kraje. Pořádá pravidelná školení pro pěstouny na různá témata. Bohužel kvůli covidu jsme se mohli loni setkávat jen v online prostředí, což není to pravé. Je důležité se potkávat s ostatními pěstouny a sdílet, co zažívají. Z toho načerpáte nejvíc zkušeností.
Probíhají kontroly, kdy se sleduje, v jakém prostředí a jak jsou děti vychovány?
Veronika: Ano. Jedenkrát za dva měsíce k nám přijíždí skvělá paní ze sociálního odboru. Není to nic stresujícího, popovídá si s námi, s dětmi. Za tu dobu ji bereme spíš jako rodinnou známou.
Pěstounská péčeJe jednou z forem náhradní rodinné péče. Do pěstounské péče jsou svěřovány děti, které nemohou z různých důvodů vyrůstat ve své biologické rodině. Do pěstounské péče jsou děti svěřovány soudem. V Česku probíhá pěstounská péče dvěma formami – jako dlouhodobá pěstounská péče a pěstounská péče na přechodnou dobu (tzv. profesionální pěstounská péče). Ústecký kraj na podzim spustil kampaň k hledání nových pěstounů. Cílem je zvýšit počet žádostí o pěstounskou péči. V roce 2020 u dlouhodobé pěstounské péče se jednalo pouze o 12 žádostí. U přechodné to bylo jen 7 žádostí. Každoročně je přitom do evidence náhradní rodinné péče nahlášeno okolo 200 dětí. |
Vychováváte celkem sedm dětí. Jak vypadá váš běžný den?
Petr: Jako na houpačce. Klid střídá chaos a naopak. Všichni ale fungujeme dohromady.
Veronika: Bydlí s námi šest dětí, nejstarší syn pracuje v zahraničí. Nejstarší dcera už také pracuje, ostatní děti chodí do školy či školky. S nejmladším chlapečkem jsem doma. Máme nastavená pravidla, která musí každý dodržovat, k přiměřenosti věku se děti zapojují do chodu domácnosti, a tím se učí samostatnosti. Samozřejmě mívám dny, kdy bych nejraději odjela na pustý ostrov, abych si odpočinula, ale to má každý rodič. A bylo by to stejné, kdybychom měli jen čtyři vlastní děti. Jakmile máte dvě děti, tak už je jedno, jestli máte třetí, čtvrté, páté. Vařit, uklízet, prát musíte pořád…
Jak vás děti oslovují, mami a tati?
Veronika: Ano, jakmile začaly mluvit, říkají nám mami a tati.
Petr: Přirozeně to převzaly od starších dětí.
Vědí, že jsou v pěstounské péči?
Veronika: Ano. Od určitého věku si o tom povídáme formou pohádek. První holčička je extrémně chytrá, takže když ve svých dvou letech viděla těhotnou paní, ptala se, jestli byla také v bříšku. Vysvětlili jsme jí, že ne, a ví, kdo jsou její biologičtí rodiče. O mně říká, že jsem máma od srdce. Druhé holčičce jsou čtyři roky. Nedávno jsme v televizi sledovali pořad o kojeneckém ústavu, vyprávěla jsem jí, že jsme si ji z takového domečku přivezli. Přešla to bez otázek, až se o tom bude chtít bavit víc, nebudeme jí nic tajit. Chlapečkovi je teprve jeden rok, za čas to řekneme i jemu.
Petr: Pokud bychom jim to neřekli my, dozvěděly by se to od ostatních dětí ve školce, nejpozději ve škole. Chceme, aby to věděly nejprve od nás a mohli jsme jim vše vysvětlit.
Veronika: Spolužáci to ani nemusejí myslet nijak zle, ledacos ale zaslechnou od svých rodičů a pak pěstounskému dítěti řeknou „to není tvoje máma, ty máš jinou“. Je to pak mrzí.
Dá se vůbec připravit na to, že děti se mohou vrátit k biologickým rodičům?
Veronika: To se může stát, občas se do biologických rodin vracejí. Jako pěstouni s tím musíme v hloubi duše počítat. Doufám, že nám se to nestane, nedala bych to.
Co byl dosud pro vás nejtěžší moment?
Veronika: Nejstarší pěstounská holčička se hádala se starší sestrou, vstoupila jsem jim do toho a ona mi řekla „proč to řešíš, vy nejste moje rodina“. Strašně to zabolelo, ale snad jsem zareagovala správně a odpověděla: „Ano, neporodila jsem tě, ale miluju tě jako vlastní, ať se děje cokoliv.“ V tu chvíli jsme začaly obě plakat a dlouho jsme se objímaly.
Politici schválili zrušení kojeneckých ústavů do konce roku 2024. Co na to říkáte?
Veronika: Rozhodně jsem pro, ale obávám se, že systém na to není připravený. Ne vždy je možné dítě v biologické rodině i přes podporu zvenčí udržet. Na druhou stranu chybí dostatečný počet jak dlouhodobých, tak přechodných pěstounů.
Vzali byste si do pěstounské péče ještě další dítě?
Veronika: Přiznám se, že nejmladšímu je jeden rok a já uvažuji, že bych ještě do jednoho ráda šla. (směje se)
