„Na souš mě přivedlo až mateřství,“ říká 42letá žena, která s mexickým manželem „zakotvila“ v Hrobě na Teplicku.
Jak se absolventka teplické konzervatoře a studentka hudební výchovy na ústecké univerzitě ocitne na zaoceánském parníku?
Kamarád z kapely přišel s tím, že se zúčastníme konkurzu na lodní hudební skupinu. Jenže na lodi nepotřebovali celou kapelu, tu už měli. Chtěli jen pianistu. Takže já vyrazila do Kalifornie, zatímco mí spoluhráči zůstali na břehu.
Pavla VasserbauerováHudební zkušenosti v současnosti předává publiku i v klubech po celém Česku prostřednictvím svých dvou kapel. Nejprve založila Wasserband, ale protože jeho členové hrají na lodích, scházejí se sporadicky. Druhá kapela je Banda de Contenedor neboli Skupina z popelnice. Její bubeník totiž hraje na různé recyklované materiály a zní to jako polní kuchyně. Skupina míchá hlavně jazz a latinu. |
A vy jste měla spoluhráče nové. Zapadla jste snadno?
Vůbec. Sice jsme si rozuměli jazykově, kapelu tvořili Ukrajinci, Rusové a Slovák. Hudebně jsem se ale jako vystudovaná konzervatoristka nechytala, uměla jsem sice noty, ale neuměla jsem improvizovat. A protože se na lodi hrála americká klasika, improvizace se očekávala. Připomínali mi, že jsem nahradila nejlepšího pianistu z Petrohradu - který ale chlastal. Bylo to drsné, chtěli mě vykopnout, ale nakonec jsem to ustála.
Jak jste přijala lodní režim?
Naštěstí nešlo o loď, která by plula přes oceán. Brázdili jsme kalifornské pobřeží a každý večer jsme kotvili v jiném městě. První měsíc byl ale přesto jedním z nejnáročnějších v mém životě. Zjistila jsem, že kromě hudby se nechytám ani v angličtině, navíc se každý den konal záchranářský dril. Každý člen posádky má totiž své úkoly pro případ nehody, které si musí zautomatizovat. Bylo to jako vstup do armády.
Byla jste jediná žena v kapele. Dělalo to dobrotu?
Poprvé jsem byla jediná žena široko daleko, dnes už jsou muzikantky v lodních kapelách běžné, někde dokonce převažují. Rušivým elementem jsem nebyla, dávala jsem si totiž na vztahy pozor. Lidé v kapelách se ale poměrně rychle střídali, kolem mě se mihla třeba stovka muzikantů, takže ponorková nemoc nehrozila.
Měnil se váš repertoár, nebo jste hráli večer co večer to samé?
Některé show jsou ve stylu Ein Kessel Buntes, které jedou do omrzení pořád dokola. To je na odstřel. Ale jinak se programy mění. Na některých kotvištích přicházejí na loď místní umělci s vlastní produkcí.
Podařilo se vám do kapely vnést i český vliv?
Na jedné lodi jsem měla své recitály, protože kapelník byl nadšený z toho, že hraju klasiku. Takže lodí zněl Dvořák nebo Martinů. Jinak jsem ale české vlivy neprosazovala, naopak jsem se snažila vstřebat americké standardy.
Kam všude vás vlny donesly?
Plavili jsme se hlavně podél amerických břehů, ale zavítali jsme i do Indie, Ománu nebo Jižní Ameriky. Tam mě přepadli. Jely jsme v Uruguayi s kamarádkou na lodních kolech, projížděly jsme kolem dvanáctiletých kluků a oni najednou přistoupili a shodili mě na zem. Držela jsem se kola a křičela, nakonec mi ho vyrvali. Kamarádka jim ho vrazila do ruky sama. Naskočili a ujeli. Říkala mi, že nikdy nesmím křičet ani se bránit. Kdyby měli nůž, tak mě prý zapíchnou.
Na jedné cestě jste poznala svého nynějšího přítele, otěhotněla a vaše lodní zkušenost se chýlila ke konci. Těšila jste se na souš?
Celé to vyplynulo tak nějak přirozeně. Můj poslední kapelník byl hrozně nepříjemný, s každým měl spory. Jeden čas se vozil i po mně. Ale jak jsem byla těhotná, už mi to bylo jedno. Na lodi to smrdělo a já se starala jen o to, abych nenazvracela do piana.
Váš přítel se jmenuje Vladimir, ale je to Mexičan. Má nějaké slovanské předky?
Vůbec ne. Jméno má po Leninovi a v Mexiku není jediný. O komunismu se s ním ale bavit nemůžu, protože mu chybí přímá zkušenost. Nezažili tu hrůzu. Říkám mu, ať na mě s marxismem nechodí, a on to naštěstí chápe. Do Čech šel za mnou rád, nikdy netoužil po životě v Mexiku.
Dnes učíte na krupské základní umělecké škole. Je těžší zaujmout místní děti, nebo opilé Američany na lodi?
Vyjde to asi nastejno. Záleží na tom, jakou hudbu hrajete a jaké děti nebo publikum zrovna máte. Učím zatím čtvrtým rokem a jsem do té práce naprosto zapálená. Lidé si myslí, že když někdo umí hrát, tak to umí i naučit. Tak to ale vůbec není.
