Je romský holokaust v české společnosti znevažován, jak na to upozorňuje sdružení Konexe?
Téma romského holokaustu bylo po roce 1945 záměrně přehlížené a to i v západní Evropě, což bohužel platí do jisté míry i v současnosti. V českých zemích se teprve po pádu komunismu o toto téma začali zajímat představitelé státu, veřejnost a média. Romské oběti holokaustu jsou ale některými českými politiky záměrně zpochybňovány a navíc nejen v české společnosti stále panují předsudky. Otázka přístupu většinové české společnosti k romskému holokaustu totiž do značné míry odpovídá jejímu přístupu k Romům jako takovým. Dokud nebude romská menšina brána jako rovnocenná součást české společnosti a dějin, bude i téma romského holokaustu nadále okrajovým. Holokaust Romů se totiž nedotýká jen této skupiny, ale je součástí historie nás všech, a tak by měl být také vnímán a připomínán. Celá řada českých občanů se na této genocidě aktivně či pasivně podílela.
Pomohlo by například vyřešit kauzu tábora v Letech u Písku?
Všude v civilizovaném světě se obětem holokaustu projevuje úcta a místa jejich utrpení jsou uchovávaná s důstojností. Je smutné, že zatímco rekreační středisko na místě hodonínského tábora již český stát mění na památník, na místě letského tábora nadále stojí výkrmna vepřů.
Jak romský holokaust vnímají sami Romové? Zajímají se o tuto část historie, či se o ní spíše nemluví?
V rodinách původních českých a moravských Romů, kteří holokaust přežili, je toto téma stále bolestivé. Ale dotýká se to i Romů, kteří přišli po válce ze Slovenska. Tam sice nedošlo k programové genocidě, nicméně perzekuce různých forem od šikanování až po masové vyvražďování se dotkla velké části romského obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že většina současných Romů žijících v Česku má slovenské kořeny, jsou i rodinné vzpomínky na druhou světovou válku spojeny právě se Slovenskem.
Nacisté rozdělovali Romy na etnicky čisté a ty ostatní. Jaký osud měl obě skupiny stihnout?
V roce 1936 vznikl v Berlíně rasově-hygienický institut, jehož hlavním cílem bylo „studium“ německých Romů. Takzvaní cikánští míšenci byli v očích nacistických teoretiků nebezpečnější než menší skupina „rasově čistých cikánů“, na něž se perzekuční opatření původně neměla vztahovat. Právě míšenci totiž představovali nebezpečí, že dojde k pošpinění „čisté německé krve“. Nakonec se však mělo takzvané konečné řešení cikánské otázky vztahovat na všechny bez rozdílu. Celkový počet romských obětí nacismu v Evropě se dnes odhaduje na 200 000 až 500 000.
Tábor v tábořeV osvětimském „cikánském táboře“ bylo přes 22 tisíc osob. Největší skupinu tvořili němečtí a rakouští Romové, po nich Romové z protektorátu, menší skupiny pocházely z Francie, Nizozemí či Belgie. Dřevěné vězeňské baráky byly projektovány pro 300 až 400 osob, ale tísnilo se v nich až 1 200 osob. „Cikánský tábor“ zanikl 2. srpna 1944, kdy posledních tři tisíce Romů skončilo v plynových komorách. |
Kolik Romů nacisté za války odvlekli do koncentračních táborů z českých zemí?
Rasová politika nacistů u nás kopírovala dosavadní německé postupy. Kromě zákazu kočovného způsobu života a umisťování části romských mužů do kárných pracovních táborů přinesl zásadní zlom rok 1942, kdy vznikly zvláštní „cikánské tábory“ určené ke koncentraci Romů z Čech (Lety u Písku) a Moravy (Hodonín u Kunštátu). Závěrečnou fází pak byl osvětimský výnos Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942, který stanovil jejich internaci v táboře Auschwitz-Birkenau. Od počátku března 1943 tam byla z protektorátu odvezena většina Romů, v nacistických táborech bylo přes 5 000 českých a moravských Romů.
Měli Romové v Osvětimi nějaký zvláštní režim?
Cílem transportů protektorátních i dalších evropských Romů se stal takzvaný cikánský tábor zřízený v úseku koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu zde byly romské rodiny ubytovány dohromady. Romští vězňové museli nosit černý trojúhelník, který označoval tak řečené asociály a který měli přišitý na oděvu, protože na rozdíl od ostatních vězňů si směli ponechat civilní ošacení. Dále jim bylo vytetováno na levé předloktí číslo spolu s velkým písmenem „Z“ z německého slova Zigeuner. Romové nebyli zařazováni do pracovních komand mimo tábor. Většinou pracovali uvnitř tábora, namísto zničující práce však nastoupily nelidské ubytovací a stravovací podmínky, které spolehlivě vyvražďovaly vězně. Dětský blok, v němž byla i školka, se fakticky změnil v blok sirotčí, kde děti bez péče rodičů umíraly v otřesných hygienických podmínkách. V takzvaném cikánském táboře navíc provozoval své pokusy Josef Mengele.
Měli zde Romové nějakou naději na záchranu?
Velmi nejistou nadějí na záchranu se staly transporty do jiných koncentračních táborů. Ty se však týkaly pouze práceschopných vězňů a vězeňkyň. Jako poslední odjel 2. srpna 1944 transport mužů do Buchenwaldu a žen do Ravensbrücku. Po jejich odjezdu bylo zbývajících téměř tři tisíce vězňů cikánského tábora, především starých a nemocných, žen a dětí, nahnáno do plynových komor. Tím fakticky skončila existence tohoto takzvaného cikánského tábora v Osvětimi.
Jaký osud čekal ty, kteří Osvětim přežili?
Po osvobození se vrátilo z koncentračních táborů a jiných zařízení pouze asi šest stovek romských mužů, žen a dětí. Genocida českých a moravských Romů byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému vyvraždění. Romové vstupovali roku 1945 do obnoveného Československa v dosti nejistém stavu. Jejich původní domovy byly často po odtransportování zničeny, jejich majetek rozkraden či rozprodán v dražbách. Navíc ve společnosti nadále přetrvávaly předsudky, jež ve svém důsledku vlastně k romskému holokaustu vedly. Druhá půlka 20. století pak přinesla celou řadu státních pokusů o řešení takzvané cikánské otázky, s jejichž důsledky se Česká republika vyrovnává dodnes.
