Jak vnímáte stav společnosti 25 let po Listopadu?
Není to ideální. Vadí mi naše zabolševizovaná justice, kdy dodnes soudí lidé, kteří soudili disidenty. Připadá mi také, že kdosi před revolucí infikoval celý režimní Prognostický ústav nějakým virem ješitnosti a omezenosti a dosud to sklízíme. Prostě ta rudá hvězda, kterou jsme měli nad sebou a kterou se nám podařilo sestřelit, se rozprskla na tisíc kousků. A hledejte je teď v trávě a vysbírávejte, navíc některé zakořenily a vytvořily nové mutace. Současná nálada se mi jeví značně kryptokomunistická.
Kdy začaly vaše šarvátky s minulým režimem?
Problémy jsem začal mít už coby maturant. Stačilo prosazovat svůj estetický názor, který byl v rozporu s tím, jaký razil režim. Takže jsem se ani nesnažil publikovat oficiálně, ale s přáteli jsme texty sami rozmnožovali, vystavovali jsme obrazy, diskutovali o nich. To však naráželo na paragraf o nepovoleném shromažďování. První můj výslech v obávané Bartolomějské (budova StB - pozn. aut.) přišel po mém vystoupení ve VŠ klubu v Suchdole, kde jsem své texty doprovázel na kytaru.
Později jste se ale naplno věnoval poezii a zařadil se do takzvané druhé generace undergroundu. Psal jste protirežimní texty?
Texty byly spíše sarkastické, ale bylo jasné, že když neguji věci kolem sebe, tak jde hlavně o bolševika. Byl jsem v posledním ročníku Hollarovy výtvarné školy a profesoři mě varovali, že na ně StB tlačí, aby mě vyhodili. Bylo mi jasné, že podat si přihlášku na vysokou školu nemá smysl. Přesto jsem to zkusil, nevzali mě a estébáci se mi při dalším výslechu vysmáli. Nedovolili mi nic.
Co vadilo komunistům víc, vaše účast na demonstracích, či vaše práce pro časopis Vokno?
Demonstrace byly ještě před mým nástupem do Vokna, už v prosinci 1984 bylo první významnější setkání u Zdi nářků s portrétem Johna Lennona na Malé Straně, kde nás policajti uzavřeli ze dvou stran a každého perlustrovali a občas přetáhli obuchem. Pak následoval boom demonstrací a pravidelných srazů, což samozřejmě doprovázel psychologický nátlak a hrozby kriminálem. Ortel jsem si ale podepsal hlavně svou činností pro Vokno, kde jsem od roku 1986 vedl literárně-historickou rubriku. Pak také přišel můj křest v podobě sedmihodinového výslechu.
Jak probíhal?
Na starosti nás mělo „závadově literární oddělení“, takže to nebyli extra bouchači. I jim ale občas ujela ruka. Většinou se při výslechu tvářili, že chtějí jen pár informací, že jde jen o formalitu, a byli velmi slušní. Já ale na každou otázku jen dokola odpovídal „Podle 4. odstavce paragrafu 19 zákona 40/74 sbírky odmítám vypovídat“. Musel jste se hlídat, aby vás nerozkecali. Čekali na cokoli, aby se mohli chytit.
Byl jeden hodný a druhý zlý?
Ano, to byla klasická finta. Občas se prostřídali, čas plynul a pak přestali být hodní a začaly výhrůžky. Odhalovali, co vědí o mé rodině a co všechno by se mohlo stát. Že by rodiče mohli přijít o práci a podobně. Měli jsme doma napíchnutý telefon a ačkoli jsem družku varoval, stejně se vykecávala mnohdy i o intimnostech z našeho života. Estébáci mi to pak předhazovali. Po výslechu mi jakýsi major Pešek řekl „Chcete být hrdina, Marksi? Budete hrdina“. Pak jsem hned musel běžet do Slavie na dvojitý rum, protože mi z toho mnohahodinového soustředění třeštila hlava.
Přitvrdili estébáci po vašem podpisu Charty 77?
Ani moc ne. Chartu jsme spolu s Petrem Placákem nebo bratry Topoly podepsali k jejímu desátému výročí, a to už jsme byli tak provaření, že na to režim nijak nereagoval. Horší to ale měli dva mladí redaktoři, kteří tehdy do Vokna nastoupili. StB věděla, že nás už nezlomí, ale na nich se vyřádila. Kolikrát došlo i k mučení. Když odolali, tak estébáci polevili.
Vám ale pokoj nedali. Nebo ano?
V lednu 1989 už bylo jasno, že hledají první záminku, aby mě zašili. Už seděl Ivan M. Jirous, během Palachova týdne mě zmlátili ve Všetatech tak, že jsem na chvíli ztratil vědomí. Bral jsem to jako honorář za podpisovou akci, kterou jsem uspořádal na protest proti uvěznění Jirouse. V březnu pak za pobuřování zavřeli i šéfredaktora Vokna Františka „Čuňase“ Stárka, ale Vokno jsme chtěli vydávat dál, abychom z Čuňase sejmuli hlavní díl viny. Estébáci mi pak sdělili, že jsem z pobuřování podezřelý i já. V té době jsem pracoval v Památníku národního písemnictví a estébáci mě varovali, že u mě doma pod postelí najdou nějaké kradené středověké tisky.
Nebylo by pro komunisty jednodušší vystěhovat vás do ciziny?
Vystěhovalecký pas mi nabídli v srpnu. Odpověděl jsem, že mám větší právo žít v této zemi než oni, načež mi dali přes držku. Uklidili mě ale do lesů. Na nátlak StB jsem odešel z Památníku a nastoupil jsem jako čerpač do maringotky kousek nad Hřenskem. Takto pracovala řada chartistů, celý týden byli mimo Prahu, takže od nich měl režim klid. V září pak vyšlo další Vokno, takže jsem už měl připravenou tašku s pyžamem a kartáčkem, kdyby si pro mě přišli.
Místo estébáků ale přišel 17. listopad. Prožil jste ho v Hřensku?
Ten den mi končila týdenní šichta, do Prahy jsem se vrátil až v devět večer. Policajti rozháněli hloučky lidí jako po každé demonstraci. Teprve druhý den jsem zjistil, co se vlastně stalo. Hned jsme studentům nabídli cyklostyl Vokna a další techniku. Materiály s informacemi jsem pak vozil do Ústí a Děčína.
Když padl režim, mohl jste i s Voknem vystoupit z ilegality. Jak to probíhalo?
Velkolepě. Druhé oficiální číslo mělo náklad 10 tisíc výtisků, lidé bažili po zakázaném ovoci. Měli jsme vlastní redakci, zatímco předtím byl archiv Vokna zabalený v igelitu pod hromadou uhlí u svatého Tomáše, kde byl Čuňas topičem. Jenže pak zase zájem ustoupil, přece jen šlo o titul pro úzkou skupinu lidí.
Také vy jste z Vokna odešel a vrátil jste se na sever. Proč?
Po revoluci někteří přešli do státních složek, například Čuňas pracoval v Bezpečnostní informační službě. Někteří vstoupili do politiky, ale většina z lidí, kteří dělali nezávislou kulturu, se naplno věnovala tomu, co bylo jejich zájmem. Také mně přišla nabídka práce v archivu na Ministerstvu vnitra, k čemuž bych dostal i byt. Ale tehdy jsem toho nevyužil. Praha byla v té době na vrcholu euforie a tak chaotická, že mě z ní bolela hlava jako po výslechu. Tak jsem si splnil sen a vrátil se k tomu, co mě bavilo od dětství - k historii. Nastoupil jsem v Ústí jako dokumentátor Národního památkového ústavu a časem přešel k archeologii.
Cítíte dnes k estébákům nenávist nebo odpor?
Jsou mi lhostejní, akorát mi občas stoupne tlak, když vidím, kolik lidí zůstalo nepotrestaných. Krátce po revoluci jsme šli s Martinem Machovcem přes pražské sídliště Markéta, které muklové stavěli pro bachaře, zašli jsme do hospody a uvnitř seděla komplet Bartolomějská. Byli v papučích, se džbány, bavili se o dovolené a dělali, že mě nikdy neviděli. To pivo mi fakt nechutnalo. Bylo jasné, že oni z toho vyšli opravdu dobře.
