EWR VJ 101C měl nahradit stíhačky F-104
V roce 1956 byly vypsány první požadavky na nový nadzvukový stíhací letoun pro velké výšky (pro roli záchytného stíhače). Požadavky na kolmý vzlet a přistání byly přidány v únoru 1957, společně se schopností nasazení za každého počasí.
V roce 1959 firmy Bolkow, Heinkel a Messerschmitt založily společné konsorcium EWR (Entwicklungsring Süd), aby se společnými silami s nelehkým úkolem vypořádaly. Písmena „VJ“ v typovém označení EWR VJ 101C znamenají Versuchs-Jäger (experimentální stíhač). Zde jen doplňme, že pod označením VJ 101A se předtím začalo pracovat na samostatných projektech u Heinkela a pod označením VJ 101C u Messerschmitta, ale tyto projekty neopustily papír – a pokud ano, tak jen ve formě malých nelétajících modelů.
Ještě v roce 1959 přišel zadavatel s dalším „upřesněním“, že VJ 101C by měl ve výzbroji Bundeswehru v budoucnu nahradit stíhačky F-104G (verze F-104 určená pro Německo, kde písmeno G znamenalo Germany). O nákupu F-104G se rozhodlo také v roce 1959 a s výrobou se začalo roku následujícího. Požadavek shrnovala „vtipná formulka“ výkon VJ-101C = výkon F-104G + VTOL. Konstruktérům to však přineslo další starosti, vždyť F-104 byl stíhačem dvoumachovým.
EWR VJ 101C měl zajímavou konfiguraci motorové instalace (ta z větší části vycházela z amerického projektu Bell D-188A, který byl doveden jen do podoby nelétající makety). Po dvou motorech nesla otočná tělesa na koncích křídla a to doplňovaly dva čistě zdvihové motory za pilotní kabinou. V dané konfiguraci umístění motorů (resp. dvojic motorů) „do trojúhelníku“ spočíval i způsob řízení a stabilizace při visení a přechodových fázích mezi svislým a klasickým letem. Příčné řízení (naklápění kolem podélné osy letounu) se realizovalo diferencemi tahu dvojic motorů v tělesech na koncích křídla, podélné řízení diferencemi tahu dvojice zdvihových motorů za pilotní kabinou vůči tahu motorů v tělesech na koncích křídla.
Celkem byly postaveny dva prototypy, a to VJ 101C X1 a VJ 101C X2.
EWR VJ 101 X1
EWR VJ 101C X2 Experimentální proudový (“stíhací“) letoun kategorie VTOL se čtyřmi naklápěcími motory R-R RB 145R s přídavným spalováním a dvěma zdvihovými motory R-R RB 145.
|
První exemplář VJ 101C X1 byl dokončen koncem roku 1962, načež se podrobil zkouškám na kloubovém teleskopickém stativu. První let se konal 10. dubna 1963. VJ 101C X1 se stal historicky prvním VTOL letounem, který překročil rychlost zvuku, když při jednom zkušebním letu dosáhl rychlosti Mach 1,08, přičemž tento exemplář ještě neměl hlavní motory (tj. motory v gondolách na koncích křídla) s přídavným spalováním. Smůla přišla 14. září 1964 při jeho 132. letu, kdy kvůli závadě na jednom měřícím prvku v systému řízení křidélek havaroval. Pilot se naštěstí stihl katapultovat a celou lapálii přežil ve zdraví, ale letoun byl zničen.
Druhý exemplář VJ 101C X2 absolvoval celkem 325 letů. Při 38 letech se testoval režim přídavného spalování, nejvyšší naměřená rychlost byla Mach 1,14.
Protože VJ 101C nedosahoval očekávaných výkonových parametrů, když se navíc i měnily (rozšiřovaly) požadavky na jeho nasazení (větší víceúčelovost, větší dolet, operace i v malých výškách), byl vývoj v roce 1968 ukončen.