V období studené války byl zařazen do operační služby prakticky pouze jediný povedený letoun se svislým vzletem a přistáním (VTOL / vertical take-off and landing), a to britský Hawker Siddeley Harrier (kam samozřejmě zahrnujeme i z něj odvozené a modernější typy BAE Sea Harrier, McDonnell Douglas AV-8B Harrier II a BAE Harrier II).
Sověti sice dotlačili do stavu operačního nasazení svůj Jakovlev Jak-38, ale ten minimálně v porovnání s britským strojem nelze klasifikovat jako příliš povedený (Jak-38 měl nižší některé letové výkony, především mizerný dolet, a k tomu nižší nosnost; jeho bojové nasazení bylo diskutabilní, zatímco Harriery se v ostrém boji osvědčily). Technologickou nevýhodou Jaku-38 bylo použití zdvihových motorů „vedle“ motoru hlavního se změnou směru vektoru tahu, Harrier si vystačí pouze s hlavním motorem se změnou směru vektoru tahu (absence zdvihových motorů u Harriera je patrná na videu níže).
Video: McDonnell Douglas AV-8B Harrier II
Kromě výše uvedených strojů se v té éře dostalo do vzduchu celkem slušné množství dalších VTOL letounů, které však nepřekročily prototypové, respektive experimentální stadium. Nejvíce se tomu věnovali ve Spojených státech, což ostatně není nic nečekaného. Ale zajímavé stroje vznikly i ve Francii a především v Západním Německu, kam se dnes vypravíme na historickou exkurzi (nadále budeme uvádět pouze název země Německo, protože to východní bylo takových – a zdaleka nejen takových – technologií prosto).
V Německu tedy přivedli do letuschopného stavu celkem tři experimentální typy VTOL letounů. Jako první vzlétl v roce 1963 stroj EWR VJ 101C, který byl zamýšlen jako typ stíhací, a posledním byl v roce 1971 letoun VFW VAK 191B, který se vyvíjel primárně jako taktický jaderný nosič. Chronologicky mezi nimi visí transportní Dornier Do 31E, příspěvek z nich snad nejzajímavější, protože si nese primát dosud jediného transportního letounu kategorie VTOL s proudovým pohonem.