Nepochopil, co po něm chlípný esesák chtěl. Přežil pochod smrti

Když bylo jeho synovi 11, uvědomil si, že ve stejném věku on musel do koncentráku. Proto se rozhodl své vzpomínky vydat knižně. Aby syn věděl. Pavel Taussig prošel několik koncentračních táborů, musel, stejně jako ostatní vězni plnit nesmyslné a fyzicky vysilující úkoly, trpěl hlady, viděl umírat své známé, ale přežil. Rozhovor s Pavlem Taussigem vedl jeho vrstevník Karel Pacner.
Tetovaná předloktí rodiny Taussigů.

Tetovaná předloktí rodiny Taussigů. | foto: Archiv autora Pavla Taussiga

Pane Taussigu, jste o tři roky starší než já. Jsme tedy vrstevníci. Jako děti jsme možná měli stejné hračky.
To jistě, tak často se neměnily. Měl jsem medvídky a autíčka, pak Spejbla a Hurvínka, loutkové divadlo a víc nevím…

A nějaký parostroj jste neměl?
Ano, ale nikdy nám nefungoval. Byl na líh.

Ale v koncentráku už nic takového nebylo …
To nebylo.

Ani ti medvídci nebo něco takového?
Měl jsem s sebou opičku, maňáska, který přežil všechny ty lázně, sauny, kde nás sprchovali.Taky cestu do Mauthausenu a z Mauthausenu do Melku, kde jsme škrábali brambory. Ty jsme samozřejmě taky kradli, byla to jako jednotka měny, měnili jsme je s dospělými vězni za jiné věci, třeba za jídlo. A jednou byla šťára. Když jsme vycházeli večer z kuchyně po šichtě, udělali dozorci úzký průchod a každý musel projít kolem nich. Ohmatávali je, jestli někdo nenese v kapse brambory. Všichni je vyhodili na zem, aby se nedalo určit, kdo co ukrad. Najednou byla celá podlaha plná brambor.

Pavel Taussig a Karel Pacner při rozhovoru v červnu 2019.

Ale já jsem kromě nich měl v kapse taky tu opičku. Byla sice měkká, ale hlavu měla zevnitř z kartonu, aby vypadala jako kulička. Říkal jsem si, přijdu tam jakoby nic a oni mě ohmatají, najdou v kapse kuličku, tak dostanu pendrekem přes hlavu, aniž by se ptali, proč jsem tu bramboru ukrad, a aniž by se podívali, co ta kulička vlastně je. Ať se tedy opička nezlobí a já ji odhodím. Tak jsem jí taky nechal v kuchyni tábora Melk a od tý doby už hračka žádná nebyla. Do té doby mi dodávala sílu, ale bylo po opičce, tak jsem přišel o svou hračku.

Když jste byl ještě v Bratislavě, měl jste šťastné a hezké dětství nebo tam byly nějaké škraloupy?
Nebyly, naše rodina byla slušná. Já si toho samozřejmě nemohl vážit, protože jsem nic jiného neznal, ale tatínek byl ředitelem pobočky Karvinských dolů, nebo jak bych to nazval. Měl prodejnu jejich uhlí, také koksu a dříví, prodávali je domácnostem a firmám. Zákazníků bylo dost. To vše jsem se dověděl až samozřejmě později, jako dítě mě to nezajímalo. Měl jsem chráněné dětství, vychovatelka se o mě starala. Taky kuchařka mě hlídala a s jinými dětmi jsem se nedostal prakticky do styku, jenom s příbuznými. A to taky vždy pod dohledem vychovatelky, takže jsme si hráli jenom slušné hry. Něco jako kolo nebo míč, to se nevyskytovalo.

Vy jste měl německou vychovatelku Lisu. Jak po válce dopadla?
Bídně. A to i když za nic nemohla. Byla to slušná osoba, pocházela z Králíků, Grulich – v severních Sudetech, což nehrálo roli. Rodiče to nezajímalo. Když měla dovolenou, vzala mě k nim na prázdniny. Byl jsem tam týden nebo dva. Pak si pro mě přijeli rodiče a dva tři dny bydleli u jejího bratra, který byl povoláním krejčí lyžařské výzbroje a lyžařských šatů – všechno velice moderní, předběhl dobu. Tatínek s maminkou si u něj něco koupili a známí v Bratislavě chtěli vědět, odkud ty hezké věci mají.

Když jsme tam byli v roce 1938, rodiče s hrůzou zjistili, že on chodí s hákovým křížem na paži. Nic neřekli, ale slečnu Lisu poslali domů. Vysvětlili jí, že potřebuji změnu. Měli důvod – ona se mnou mluvila jenom německy a já měl jít pomalu do školy, takže jsem se musel naučit slovensky. Místo ní najali českou paní Rozárku, která se mnou mluvila česky, německy neuměla. Asi za měsíc jsem se česky dorozuměl, ale moje němčina upadala.

Když jste byl doma, měl jste někdy pocit nebezpečí?
Byli jsme židovská rodina. Do rozpadu Československa pod Hitlerovým diktátem jsem neměl absolutně žádný strach, potom taky ne. Rodiče si dávali dobrý pozor, aby neřekli něco, co bych mohl někde vyžvanit. Takže já byl pokřtěný hned, ale nevěděl jsem o tom. Jako předškolní dítě jsem neměl důvod se o tom bavit s ostatními. Potom jsem šel do normální školy. Jednak jsem měl křestní list a taky kvůli tomu, že farář překřtil moje rodiče, šťastnou náhodou několik týdnů před před vznikem slovenského státu. Toto datum se dodatečně stalo mezníkem – kdo byl překřtěn předtím, nešel v roce 1942 do transportu v Polsku, a směli jsme zůstat. Jinak se téměř všechny protižidovské zákony se vztahovaly i na naši rodinu – pokřtěný, nepřekřtěný, to všecko bylo jedno. 

Farář, který mě pokřtil a rodiče překřtil, byl shodou okolností tentýž, který mi snad dokonce i z vlastní iniciativy napsal nový křestní list. Tam uvedl náboženství mých rodičů v době mého narození v roce 1933 jako evangelické, což však nebyla pravda, tenkrát byli Izraelity. A když jsem měl křestní list, kde já byl evangelík a rodiče taky, mohl jsem chodit na normální státní školu. Nemusel jsem se tedy učit někde na dvorečku u rabína nebo třeba vůbec nejít do školy jako mnozí z kluků, kteří něco podobného neměli. To všecko jsem netušil a až do třetí třídy, čili do roku 1942 nebo 1943, mizeli různí přátelé, ale rodiče říkali, že se přestěhovali.

My se taky museli několikrát stěhovat. Rodiče si vždycky našli výmluvu, třeba naproti se bude stavět barák a teď to tady bude hlučné. Ve skutečnosti jsme na té ulici jako Židé nesměli bydlet.

Najednou se to týkalo přímo mě. Vyšel zákon, že židovské, položidovské, překřtěné nebo pokřtěné děti židovského původu nesmějí na veřejná hřiště. Rodiče mi řekli, že už tam nebudu moci smět. Bral jsem to jako velice osobní útok, jak k tomu přijdu? Co já s těmi Židy mám a vůbec, co mně je po tom? Pak mi rodiče řekli, že jsme vlastně taky Židé. Moc jsem se zlobil, bral jsem to, že to není fér, ale musel jsem se tím řídit. Začali k nám do bytu chodit gardisté a vybírali si věci, které se jim líbily. Prostě je ukradli.

Válečné putování Pavla Taussiga.

Vy jste ty gardisty znali?
Osobně ne. Byla to nějaká hospodářská jednotka nebo jak se tomu říkalo, byli to prasáci. Přišli k nám několikrát. Jednou jsem byl nemocný a spal na kanapi, které mělo za zády ještě takovou skříňku. Chtěli si ji prohlédnout. Musel jsem si sednout a oni ji otevřeli. Byla tam plechová dýka, taková za pět korun, kterou mi rodiče koupili, že jsem byl hodný. Hned ji zabavili, protože Židi nesmějí mít zbraně. Myslím, že kdybych tím jednou píchnul, tak se rozletí, byla jenom z plechu. Brali koberce, jindy si přišli pro kožichy.

Bylo hodně lidí, kteří se vás stranili anebo naopak pomáhali?
Devět desetin známých mých rodičů byli Židé nebo překřtění. U těch se nic nezměnilo. Ale těch pravých Židů ubývalo. Když jsem se ptal, jak to, že už u nás dlouho někteří nebyli, dozvěděl jsem se, že se přestěhovali.

Až do roku 1938 jsme bydleli v domě s krásným výhledem přes Dunaj. Patřil rakouské pojišťovně. Jakmile zabral Hitler Rakousko, pojišťovna se stala německou a nacisté si tento dům vyhlédli jako základnu pro všechny německé instituce na Slovensku. Všichni nájemníci se museli vystěhovat bez ohledu na náboženství a všichni si hledali nové bydlení. Jeden z otcových zákazníků, kteří od něj brali uhlí, koks a dříví, postavil nový činžák. Otec se s ním domluvil, že jsme se k němu přestěhovali. Pokládal ho za svého přítele a dobrého známého. Jenže vyšel zákon, podle kterého Židé nesměli v té části města bydlet. Natolik se to styděl říct tátovi, tak nám to poslal písemně – do tří měsíců opusťte tento dům. Potom už to bylo pořád horší, protože útlak se zvyšoval.

Krátce po bitvě u Stalingradu, kde německá vojska pohořela, cestoval otec tramvají. Měl z toho dobrou náladu. Náhodou ho lidé přitlačili k jeho zákazníkovi Němci. A ten Němec začal: „Co tomu říkáte, jak si ti naši vedou?“ A táta ve své naivitě vůbec si nedovedl představit, že by někdo mohl nadržovat Hitlerovi, „Ano, začíná to být dobré, moc se mi to líbí.“ A Němec pokračoval: „Viďte. Jak ty naše jednotky tu bolševickou zvěř masakrujou, za chvilku budeme na Krymu…“.

Tatínek se šíleně polekal, ježíšmarja on je to nácek, doufám, že jsem se nepřeřekl. Když tramvaj zastavila, omluvil se a vystoupil, i když to nebyla jeho zastávka.

Jak jste se cítil, když Vás sebrali gardisti a odvedli z domova pryč?

Samozřejmě blbě, jenže jsem si nedovedl naštěstí představit, kam to až povede. Nejdřív nás odvezli do budovy bývalého židovského starobince. Potom vlakem do Noveho Mesta nad Váhom. To ještě šlo, tatínek s mamkou tam byli se mnou. Druhý den do Seredi, kde byl sběrný tábor, odkud jely transporty dál. Jenže to jsem samozřejmě nevěděl a rodiče předpokládám taky přesně informováni nebyli. Od koho by se dověděli, že tam cyklonem B vraždí lidi? Takže se mě snažili uklidnit.

Když jsem byl s rodiči, tak to ještě šlo. Připadalo mi to, jako kdybych byl někde na trampském výletě. Spali jsme v postelích nad sebou, bylo to dobrodružství. Potom muže oddělili od rodin. Mne ohlásili jako čtrnáctiletého, i když mi nebylo ani jedenáct. Říkalo se, že děti mají malou naději na přežití, což už tenkrát neplatilo, ale to nikdo nevěděl. Myslel jsem si, že nebude problém přijít k mamince na návštěvu, ale to už nešlo. Jednotlivé části tábora byly navzájem oddělené drátem napájeným elektřinou. Postupně zhoršovalo, až jsem se jako najednou ocitl sám. Příjemné to samozřejmě nebylo.

Musel jste hodně pracovat?
Ne, v Osvětimi pro nás práci neměli. Dospělí ano a někteří čtrnáctiletí a patnáctiletí kluci se přihlásili na tzv. komando. Jednou jsem se přihlásil taky, protože jsem se v táboře otravoval. Poslali nás na zbořeniště jednoho z krematorií, které Němci vyhodili do povětří, aby zahladili masové vraždy. Z jedné hromádky jsme nosili něco na druhou, vybírali kovové součástky a přenášeli jsme cihly. Jestli to bylo k něčemu dobré, nevím. Nakonec se to stejně zplanýrovalo, aby nezůstaly po krematoriích žádné stopy. Jednou jsme vezli odpady z kuchyně a já jsem si tam vzal kedlubnu, kterou velice velkodušně oloupali. To, co zbylo na té vnitřní straně, jsem snědl.

Pavel Taussig v roce 1943.

Až když nás poslali z Mauthausenu do Melku, kde nás bylo asi sto děcek nejenom z Československa, nýbrž i z Polska a odjinud, nás přidělili jako komando čističů brambor. Do kuchyně jsme chodili ráno okolo sedmé hodiny a pracovali až do sedmé večer. Dostali jsme plechové plíšky omotané hadříkem, které tvarem připomínaly nůž, ale nebyly samozřejmě ostré, neboť nůž je zbraň, a my jako vězňové jsme ji nesměli mít. Tímto plíškem jsme napůl shnilé a jiné ošklivé brambory dvanáct hodin denně loupali. Za námi chodil kápo, sudeťák, který se domníval, že umí česky, a když viděl, že někdo krájí velice velkoryse a má vysoký odpad, dal mu pendrekem přes hlavu a křičel na něj „Tence krajít, tence krajít!“ Myslel si, že umí česky, protože jako sudeťák snad byl v československé armádě.

A když jste byl v Osvětimi a v Mauthausenu a měl jste volno, co jste dělal? 
Moc volna jsme neměli. V Osvětimi se po jednom nebo dvou dnech ukázalo, že mnozí otcové tam přivedli své nedospělé děti, a proto nás ještě jednou prozkoumali. Tak skutečná děcka potom vyhodili. Z Melku nás stáhli zpět do Mauthausenu, protože Melk leží východně od Mauthausenu. Pokud nestihli vězně zastřelit, chtěli je přesunout k Američanům. V Mauthausenu už nebylo na práci ani pomyšlení. Dospělí vězňové tam ale pracovali a to velice klopotně. Do skály dlabali jeskyni, kam se měla přestěhovat zbrojovka Puch, která byla ohrožena spojeneckými nálety. 

Na jaře 1944 si vymysleli, že v kasárnách v tom Melku ubytují silnější vězně, kteří to pár týdnů ještě zvládnou. Až do úplného vysílení museli kopat krumpáčema skálu a nosit ven v rukou do vozejku. Pracovali na tři šichty. My jsme o tom vůbec nevěděli, protože jsme měli v kuchyni jiné pracovní hodiny. Když jsme šli do práce, tábor už byl prázdný, jedna šichta spala, druhá byla na cestě, třetí pracovala. Když jsme se vraceli, tak to bylo totéž. Já měl představu, že brambory vlastně škrábeme pro polívku, která je pro někde v okolí usazený wehrmacht. Těch pár vězňů, co se poflakuje po táboře, nemůže přece tolik polévky sníst. Nevěděli jsme, že to je pro vězně ve skále, kterým to vozili na pracoviště.

Nepochopil, co po něm esesák chce

Když jste byl v těch táborech, žil jste ve stresu?
Ano, pořád byl stres a zejména hlad. Naštěstí kluci z toho Terezína byli chytřejší, protože toho měli víc za sebou a různé věci dovedli lépe odhadnout. Poučovali nás o tom, že ten je výš v té hierarchii než tamten, dělá se sice, ale ten ho může okamžitě propustit a tak podobně.

Když jsme se vrátili z Melku do Mauthausenu, byl tam šílený nával, protože tam valili vězně z východu. Najednou měl tábor dvojnásobek vězňů a my se dostali do baráku, kde nebylo vůbec nic a strašně hnusný německý velitel. On nás nechtěl nebo nesměl pustit do baráku v průběhu dne, takže jsme museli být venku. Ale co s námi? Nemohli jsme se toulat po táboře. Tak nás jako vojáky nutil chodit kolem baráku, potom v podřepu a nakonec asi každý třetí krok vztyk a zase do podřepu, kachní pochod se to jmenovalo. Když někdo odpadl, tak do něj začal kopat, takže umřel na místě, protože to se přece nedělá. Když se pochoduje, tak se pochoduje.

Ten esesák zřejmě ve mně našel zalíbení a zeptal se mě, jestli si nechci přivydělat krajíc chleba. Já jsem se zeptal, co za to. Odpověděl, že půjdu k němu spát. A já jsem si říkal – proč by ne? V mé dětské nevinnosti jsem se tím pochlubil kamarádům. A oni se na sebe podívali – co to tady ten vůl povídá? Někdo mi říkal: Nedělej to, tady Pepíček ten je v tom cvičenej a vezme to za tebe. Bránil jsem se: Já nebudu mít chleba. Kamarádi: Buď rád, že jsme ti to řekli a moc se za tím nežeň, nebylo by ti to příjemný. Myslel jsem si, že žárlí, nic mi nedopřejou, ani ten chleba navíc. Samozřejmě jsem se z jeho blízkosti vytratil, aby mně tam nevzal násilím. Nevěděl jsem vůbec, co za tím vězí. Ten kluk, který v tom měl praxi z předchozích let, tam šel, a ráno potom říkal: Nic, jako obvykle. A já pochopil až asi o čtyři roky později, co ten esesák po mě chtěl.

Jednou v neděli v Melku jsme nemuseli krájet brambory a dívali jsme se na fotbalový zápas dvou německých družstev v uniformách. Náš tábor ležel na kopci a pod ním obec Melk, kde je velice krásný románský klášter na Dunaji. Byla to skutečně rozkošná vyhlídka přes plot. Najednou jsme viděli v oknech bílé prapory. To je velká sláva, hurá, město se vzdalo. Ve skutečnosti hospodyňky zavěsily do oken ložní prádlo, aby se vyvětralo. Po chvilce nás nadšení přešlo.

A vy jste čekali, že přijdou Američani?
Ne, spíš Rusové. My jsme přesně nevěděli, kde se nacházíme. Ale podle chování Němců jsme cítili, že se fronta blíží. Nám bylo jedno, jestli přijdou Rusové nebo Američané, hlavně aby už to bylo brzy. Nakonec se objevili Američané.

Jaký jste měl z toho setkání pocit?
To byla úplná nádhera, protože už jsem měl skutečně na kahánku. Několik dnů jsme nedostávali žádné jídlo a z baráku nás přestěhovali do cirkusových stanů, kde nebyla podlaha. Když pršelo, tak pod námi tekla voda. Bylo to děsný. Potom nás vyhnali na mašír směrem na západ. Jednou jsme v noci přespávali na louce a jedli trávu. Absolutně vyčerpaní jsme došli do nedostavěného tábora v lese za vesnicí. Shora tam kapalo, podlaha hliněná a žádné lavice, skříně nebo postele. Jednoduše nás tam nahnali jako do plnýho autobusu. Seděli jsme na zemi a čekali, až se stane zázrak. Jídlo nebylo a tak jsme tam tak čuměli. Když někdo umřel, trvalo dobu, než se našel dobrovolník, který mrtvolu vytáhl ven. Uličky neexistovaly, musel prakticky šlapat po nás a toho chudáka tahat za sebou.

Já se necítil povolán, byl jsem děsně slabý a tak jsme tam tak vegetovali. To už jsem ani neměl s těma klukama kontakt, protože každej už nějak pro sebe si hledal místo v baráčku, kde by nezmokl. Najednou jsme slyšeli, bylo čtvrtého nebo pátého května, nezvykle veselý hlas z venku. To bylo velice nezvyklé, protože jsme žádný důvod k veselosti neměli. Řekl jsem si, že to risknu, o své místo třeba přijdu, ale musím vědět, co se děje. Všichni se valili jedním směrem, já se přidal a tam jel americký jeep se dvěma vojáky, ale ty jsem vlastně neviděl, protože kolem nich stáli dospělí a bránili mi ve výhledu.

V tu chvíli jsem věděl, že to znamená svobodu. Němce už nebylo vidět, strážné věže byly prázdné, odešli bez boje. Cestou zpátky jsem našel jednoho kamaráda. Ležel tam kůň, který patřil německé armádě, nestihla ho vzít sebou, tak ho vězňové zabili a trhali z něj maso. Taky jsem si kousek urval. S kamarády jsme si řekli, že tady počkáme jednu noc. Ráno si upečeme koně a vyrazíme směrem na východ domů. Byli jsme na Dunaji a já si říkal, že jednoho krásného dne dojdu do Bratislavy. Sedli jsme si vždy dva zády k sobě, takže mezi sebou jsme měli cenné předměty, pokud jsme nějaké měli. Já měl to syrové maso. V noci jsem měl hlad a tak jsem si trochu ďobal, ačkoli to bylo pro kamarády. Pánbůh mě potrestal, protože jsem z toho dostal šílené bolesti.

Ti dva američtí vojáci na jeepu byli průzkumná hlídka. Když je obklopili ti vězni, vůbec nevěděli, co to je zač, byl to první koncentrák, který viděli. Hlásili nadřízeným, že jsou ježíšmarja před nějakým drátem a chodí tady nějaké pruhované kostry, to je hrůza, pojďte se podívat. Vůbec to nechápali. Až dodatečně si uvědomili, že ty kostry po nich požadují jídlo. A oni jim ho samozřejmě dávali. Někteří vězni však vojákům doslova umírali v náručí, protože na takový příjem potravy nebyli zvyklí.

S těmi dvěma Američany otiskli rozhovor v německých novinách a já jsem požádal redaktora, který se s nimi bavil, aby nám dal jejich adresu. Ukázalo se, že to byli tenkrát osmnáctiletí kluci. Dodneška se stýkají se svými kamarády z armády a každý rok slaví u někoho jiného, letos to bude u jednoho z těch dvou a někde na východním pobřeží USA. Prý by byli moc rádi, kdybych přijel. Já jsem si to ale rozmyslel, byl bych tam ztracený, moje angličtina by nestačila.  

Co bylo dál?
Naše parta se vydala cestou na východ. Živého Rakušana jsme neviděli, všichni měli v oknech veliké rakouské prapory, aby manifestovali, že jsou Rakušané a ne Hitlerovi Němci. Když nás ubožáky spatřili američtí důstojníci, jak se vlečeme po silnici, tak zastavili a postavili do půlkruhu a vyfotili. Dali nám cigarety, ale já jsem si vyprosil raději bonbon, protože nekouřím. Tolik anglicky jsem uměl. Nakonec nás vzali autem do nejbližšího sběrného tábora pro lidi vracející se z koncentráku.

Tam jsem onemocněl, zlobil mě žaludek. Maďarský doktor, osvobozený vězeň, se na mě podíval a řekl: To je smrtelné! To mě rozlobilo. To není fér, když už všecko skončilo. Ale přišli saniťáci a odvezli mě do nemocnice, která byla v bývalých kasárnách letectva. Lékaři zjistili plicní a kostní tuberu. Ležel jsem tam asi měsíc a pak zase do další někde u Lince. Až jsem se cítil tak, že mě mohli zařadit do skupiny, která jela do Československa.

Přes České Budějovice, Prahu, Brno do Bratislavy. V Brně jsem se dověděl, že rodiče jsou naživu, protože tam dorazil přede mnou jeden z těch kluků z naší skupiny a řekl jim o mně.

Bylo složité vpravit se zase do svobodného života?
Ale já jsem nešel přímo do života. Jednak jsem byl chromý, protože jsem měl díru nad patou, kterou mi prodrala tvrdá bota z toho pochodu z Auschwitzu. Byla to takzvaná flegmona, hnis nešel ven, ale stoupl nahoru do kyčelního kloubu a já ho nemohl pořádně ohýbat, takže jsem kulhal. A jednak jsem měl tu plicní tuberu.

Když jsme si doma poplakali a vykoupali mě, šli jsme ke známým, kteří byli v Terezíně. To byl můj jediný civilní výlet. Když jsem rodičům prozradil, že mám zřejmě kostní a plicní tuberu, hrozně se polekali a druhý den mě odvezli do nemocnice. Přímo odtud jsem jel v srpnu nebo v červenci do tuberáckého ústavu ve Vysokých Tatrách, kde jsem byl pak celý školní rok. Vyučovali nás jako v jednotřídce. Teprve v létě 1946 jsem se dostal konečně do civilizace a šel jsem na přijímací pohovor na gymnázium. Tam už to bylo zase úplně normální.

Obálka knihy Pavla Taussiga, Chlapec který přežil pochod smrti.

V knížce zmiňujete, že na gymnázium chodil taky jeden kluk, se kterým jste byl v koncentráku, ale nikdy jste o tom spolu nemluvili. Proč?
My vedle sebe leželi na jedné pryčně v Osvětimi. Řekl mi, že rodiče měli lékárnu v Bratislavě. Byl starší o dva roky a když hledali pracovníky do nedaleké muniční továrny, tak se tam hlásil nebo ho vytáhli, protože byl veliký. Od té doby jsme se neviděli, na gymplu byl o dvě třídy výš. Oběma nám bylo nepříjemné, že se vidíme. Nejdřív jsme se nezdravili a pak jsme dělali, že se neznáme. Nikdy jsme spolu nepromluvili a bylo nám to oběma stejně trapný, aniž bychom se domluvili. 

Musíme vycházet z toho, že jsme sirotci

A kdy jste pocítil nutnost se s tím vším vypořádat právě knížkou?
Když jsem ležel v nemocnici na základně luftwaffe, zbyly v kancelářích psací stoly a sešity. Já byl vždycky do psaní, tak jsem tam ukořistil jeden linkovaný a jeden čtverečkovaný sešit, abych psal deník. Myslel jsem, že rodiče nežijí. S klukama jsme se domluvili, že se o tom nebude mluvit, musíme vycházet z toho, že jsme sirotci. Třeba se najde někdo, kdo se mě zeptá na naše uvěznění. Všechno jsem to souvisle vypsal. Měl jsem náplň činnosti, protože jsem byl na pokoji s lidmi, se kterými jsem si neměl co říct, byli z cizích zemí, i pokud uměli německy, tak třeba já jim nerozuměl, ta němčina není jenom jedna. Všichni byli dospělí, takže s nimi jsem si neměl vůbec co říct. 

Za půl dne nebo za dva dny, už se nepamatuji, jsem to dopsal. Rozhodl jsem se, že do druhého sešitu budu psát deník. Měl jsem nejlepší úmysl psát, co slyším a čtu, třeba i úžasné myšlenky. Ale brzy se to zvrtlo, vlastně se tam nekonalo nic, jenom jsme třikrát denně dostali něco k jídlu a to bylo podstatné. Po prvním týdnu nebo dvou už všechny vzpomínky a ušlechtilé příběhy, na které jsem původně myslel, chcíply a zůstalo u toho, že ráno jsme měli zase pitomý kafe jako včera, který mi nechutná a k obědu doufám budeme mít zase to a ne ono.

Rodiče si mé zápisky přečetli a potom ležely v Bratislavě v koutě. Když měl mít můj starší syn jedenácté narozeniny, uvědomil jsem si, že o tom, co jsem prožil, nic neví, narodil se v Německu a já neměl jsem důvod mu vykládat tyhle horory. Rozhodl jsem se v roce 1981 vypsat to nanovo jako knihu. Vždyť já v jedenácti letech putoval do koncentráku. 

Pavel Taussig

Narodil se v roce 1933 v Bratislavě. 

Během Slovenského národního povstání s s rodiči dostal do koncentračního tábora v Auschwitzu. Po evakuaci tábora pochodoval do Mauthausenu, poté do Melku a zpět do Mauthausenu. Naposledy pak do koncentráku v Gunskirchenu, kde jej 4. května 1945 večer osvobodila 71. pěší divize Armády Spojených států. Potom se léčil v různých nemocnicích v Rakousku

Pak jsem chlapci rukopis s velkým patosem odevzdal  „Když budeš chtít něco vědět, klidně se zeptej“. On se ale neptal. Za týden nebo dva jsem řekl manželce, aby se ho jemně dotázala, proč se neptá, přece nemohl tolik všemu rozumět. Řekl jí: „Víš nezlob se, ale co mně je po tom, mě se to netýká – jednou dostali kávu a jednou ne, protože ten zlý kápo se rozzlobil. Proč bych to měl číst?“

Manželka mi to velice opatrně řekla, abych neomdlel. Dobře, to se nedá vynutit. Až byli kluci trochu starší, přepsali mi to na počítači – nazval jsem to Chlapec, který přežil pochod smrti. Jakmile jsme se nemuseli obávat celní nebo jiné kontroly, poslal jsem rukopis v němčině několika přátelům v Československu. Ozvala se dcera sestřenice, že bohužel její němčina na to nestačí, tak jsme to přeložili do slovenštiny.

Doslechl jsem se, že v jednom místě v Německu shromáždili archivy všech koncentráků a pracovních táborů. Stačí jim napsat a požádat o údaje různých lidí. Za půl roku přišlo několik dokladů o rodičích, které jsem citoval v knize. Měli pracovní knížku maminky z té zbrojovky, kde pracovala. 

Nějakým způsobem se to dostalo do rukou pana Stanislava Motla, redaktora Československého rozhlasu, který mě pozval na rozhovor. Můj slovenský text předal paní Markétě Šlaufové z redakce Grada. Sešel jsem se s ní, domluvili jsme se, chtěla ještě něco na doplnění, tak jsem jí dal i ten takzvaný deník.

Autor:
  • Nejčtenější

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

14. března 2024

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí...

Nejsilnější raketa úspěšně prošla prvním testovacím letem do vesmíru

14. března 2024  12:12,  aktualizováno  15:31

Společnost SpaceX poprvé dostala svůj Starship do vesmírného prostoru. Po dvou předchozích...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Svět uznal nároky Beneše. Československo vyhrálo spor s Polskem o Javorinu

12. března 2024

Před 100 lety se Československo dočkalo mezinárodního uznání ve sporu s Polskem o Javorinu....

Tato novinka ve vyhledávání Googlu lidi pěkně vytáčí. Máme řešení

12. března 2024  10:45

Jedna z novinek, kterou přineslo evropské Nařízení o digitálních trzích, je změna v tom, jak Google...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Polopás není polovičaté řešení. Třetí říše byla mistrem v oboru

18. března 2024

Druhá světová válka byla zlatým věkem polopásových vozidel. Vyráběli je především Němci a...

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Kuličková myš, VHS a další technologické skvosty nedávné minulosti

v diskusi je 13 příspěvků

19. března 2024

S některými bylo možné se běžně setkat ještě před deseti lety, jiné je možné koupit a používat...

Od Amazonu po Voyo. Velký test streamovacích služeb našel obří rozdíly

v diskusi je 24 příspěvků

19. března 2024

Premium V jedné můžete vybírat z dvou set filmů a seriálů, ve druhé z osmi tisíc. V jedné je speciální...

Zemřel astronaut Stafford, který si ve vesmíru „podal“ ruku s Leonovem

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  19:10

Ve věku 93 let po dlouhé nemoci zemřel někdejší astronaut Thomas Stafford, který byl zapojený do...

Apple přidá do svých zařízení generativní AI, využije k tomu Google

v diskusi nejsou příspěvky

18. března 2024  13:34

Apple jako jedna z mála technologických společností nezachytil příchod vlny generativní umělé...

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...