Malé děti zapalovaly obrněnce benzinem. Stalin je nechal napospas vraždění

aktualizováno 
Doslova a do písmene neuvěřitelné hrdinské činy uskutečnili Poláci před 75 lety během Varšavského povstání. Téměř beze zbraní se jim podařilo několik měsíců bojovat s drtivou německou přesilou. Dokázali například se dvěma tanky osvobodit koncentrační tábor. Stalin se však rozhodl nechat povstalce bez pomoci.

Do boje s Němci se zapojili i odbojáři mladší 16 let, zde průzkumníci z pluku Radosław. | foto: Public domain

Před 75 lety, prvního srpna 1944 zahájili odbojáři ve Varšavě největší povstání, jaké v okupované Evropě za celou válku vypuklo. Ve svých plánech počítali s pomocí ze Západu i Východu, ovšem nakonec museli německé přesile čelit sami.

Fotogalerie

Po dobytí Polska na podzim 1939 rozpoutali nacisté teror. Hitler považoval zemi za jakousi laboratoř pro své rasové teorie a okupanti zahnali židy do ghett, odkud je transportovali do vyhlazovacích táborů. Ostatní Poláky chytali jako lovnou zvěř a posílali na otrocké práce. Zavřeli školy, zakázali noviny i projevy vlastenectví.

Mnozí občané zareagovali vstupem do ilegální Zemské armády, která postupně vyrostla v mohutnou organizaci s profesionální strukturou. Její akce působily Němcům značné problémy a pomsta bývala děsivá – ve Varšavě za každého zabitého vojáka Wehrmachtu zavraždili stovku civilistů. Nenávist a touha po svobodě rostla a Poláci začali připravovat plány masového povstání. Nehodlali se však pustit do otevřeného boje bezhlavě a čekali na vhodný okamžik. 

Ten nastal v létě 1944, kdy se američtí a britští vojáci po vylodění v Normandii ocitli na evropském kontinentu. Na východě pak stále silnější Rudá armáda porážela Wehrmacht v bitvě za bitvou a postupovala k Polsku. Jeden z odbojářů Janusz Belza uvedl: „Rusové stáli doslova před branami města a my nepochybovali o vhodném načasování.“

Ve snaze zajistit podporu západních Spojenců odlétl předseda exilové vlády Stanisław Mikołajczyk do Washingtonu. Odjížděl s přesvědčením, že obdrží plnohodnotnou vojenskou pomoc, vypravil se též za Stalinem. Přímého slibu podpory se nedočkal, nicméně moskevské rádio začalo vysílat do Varšavy pobídky k povstání.

Staré pušky, ale i kameny

Boje se ve Varšavě rozhořely prvního srpna 1944 a naděje na svobodu vlila Polákům energii do žil. Kurýrka Nina Januszovska Thiessenová vzpomínala: „Přišli jsme na náměstí, kde stály tisíce našich vojáků a všude vlály vlajky. Byl to neuvěřitelně šťastný okamžik.“

Přes vysokou morálku nebyla materiální situace příznivá. Sotva čtvrtina ze
40 000 povstalců měla zbraně. Odbojáři nedisponovali dělostřelectvem ani obrněnci, nejčastěji se v jejich rukou objevovaly zastaralé pušky. Někteří byli ozbrojeni jen kameny, které buď na nepřítele házeli, nebo odpalovali z improvizovaných katapultů. V tajných dílnách vznikal i další arzenál jako ruční granáty z ukořistěných bomb nebo plamenomety z hadic a postřikovačů.

Vybaveni archaickými kousky se Poláci pouštěli do boje s oddíly Wehrmachtu a Waffen-SS, jejichž příslušníci disponovali automatickými zbraněmi, mohli povolat artilerii i letectvo a záda jim kryly tanky. Nedostatek vybavení povstalci vyrovnávali znalostí terénu, početnou sítí spolupracovníků i vírou, že bojují za správnou věc. Velitelé navíc předpokládali, že budou muset vydržet jen několik dnů, než přijdou na pomoc rudoarmějci tábořící za Vislou.

Tehdejší pocity mnoha Poláků vyjádřil Julian Kulski: „Získal jsem jednu z pušek zakopaných naší armádou v roce 1939. Dostalo se do ní tolik špíny, že při prvním výstřelu selhala a já málem přišel o oko. Pak už fungovala dobře – útočilo na nás osmnáct Němců a jednoho jsem dostal. Nepřemýšleli jsme o nich jako o lidských bytostech, protože se tak posledních pět let nechovali.“

Vojáci, civilisté i děti

Přestože Poláci zaznamenávali krvavé ztráty, optimismus je neopouštěl. „Byli jsme mladí a plní nadějí. Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohli zabít. Bála jsem se pouze mučení,“ vysvětlila po letech spojařka Zofia Korbonskiová. 

Tragédie v klášteře

Benediktinský klášter Sakramentok poskytl útočiště tisícům uprchlíků. Jednoho dne přijel důstojník Wehrmachtu a oznámil řádovým sestrám, že pokud klášter nevyklidí, ponesou veškeré následky. 

Matka představená navštívila velitele místních odbojářů a ptala se, co by odchod řádových sester a civilistů udělal s morálkou jeho mužů. 

Důstojník odpověděl, že něco takového by vyvolalo zděšení a beznaděj. Abatyše tedy požádala sestry i uprchlíky, aby šli do kaple a modlili se. O hodinu později německý letoun svrhl pumu na střechu kláštera a při jediné explozi zahynulo tisíc lidí.

K povstalcům se přidávali další civilisté a pomáhali stavět barikády. Zapojily se i děti, které dostávaly roli špionů. Potulovaly se kolem pozic Wehrmachtu a poté hlásily jeho sílu a rozmístění. Šlo o krajně nebezpečnou činnost, za kterou Němci odhalené vyzvědače buď stříleli, nebo posílali do koncentráku. Další děti vykonávaly ještě rizikovější úkoly. Malí chlapci lezli k obrněncům po kolenou a zapalovali je lahvemi s benzinem.

Okupanty šokovala polská houževnatost i schopnost čelit skvěle vybavené armádě. Už delší dobu očekávali nepokoje, avšak síla povstání je zaskočila. Ačkoliv Wehrmacht i po týdnu držel většinu strategických míst, povstalci dosáhli řady úspěchů. Po pěti letech v centru zavlála polská vlajka a zazněla národní hymna.

Nejvýmluvnějším projevem odhodlání se stala akce vedená veteránem bojů z roku 1939 Wacławem Micutou. Jeho oddílu se podařilo ukořistit dva tanky Panther, pro něž vycvičil osádky. Sám usedl do jednoho ze strojů a se skupinou dobrovolníků vyrazil ke koncentračnímu táboru Gęsiówka. Povstalci podporovaní palbou Pantheru přemohli stráže a zachránili 350 židů od jisté smrti. 

Uvnitř tábora čekalo Micutu překvapení: „Jeden z vězňů ke mně přišel a řekl: ‚Nabízím vám židovský prapor plně připravený k boji.‘ Při první příležitosti se chtěli Němcům pomstít, a tak jsem se stal velitelem prvního židovského oddílu Zemské armády. Bili se jako lvi, ale nakonec přežili jen tři.“

Z nemocnic vyvlekli pacienty a postříleli je

Po deseti dnech bojů došli Němci k závěru, že nepřítele zlomí jen taktikou spálené země. Wehrmacht vyslal do Varšavy další tanky a dělostřelectvo, z nebe se spouštěly střemhlavé bombardéry Ju 87. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler v záchvatu vzteku nařídil, aby jeho muži z města udělali odstrašující příklad pro celou Evropu. Esesmani vtrhli do nemocnic, vyvedli pacienty na ulici a postříleli je. Stovky bezbranných civilistů pak nahnali před tanky a používali je jako živé štíty.

Díky materiální převaze se okupantům podařilo převzít iniciativu. Nejtěžší boje se rozhořely ve Starém městě, jehož křivolaké uličky tvořily ideální úkryty pro polské odstřelovače i další bojovníky. V oblasti se rozptýlilo 600 povstaleckých rot po 50 až 100 mužích a každá dostala rozkaz hájit konkrétní ulici či dům. Při nedostatku zbraní Poláci bojovali kamením nebo cihlami a doháněli Němce k zuřivosti.

Udržet se dlouhé týdny pomáhala povstalcům propracovaná síť podzemních prostor. Ve sklepeních vyrostly pekárny, sklady i manufaktury na výrobu munice. Ve snaze podpořit bojového ducha si odbojáři pod Varšavou dokonce tiskli vlastní noviny. Sestry ošetřovaly raněné v podzemních nemocnicích, které se stěhovaly z místa na místo, aby pacienti unikli bombardování.

Stalin odmítl pomoct

Morálku udržovala přetrvávající víra, že pomoc je nablízku. Poláci vkládali naděje do útoku Rudé armády, ale také se přítomnosti Sovětů po zkušenosti z roku 1939 obávali. Cílem Zemské armády se stalo osvobodit Varšavu vlastními silami, přičemž rudoarmějci by už „jen“ pomohli vyhnat zbývající Němce. Tato taktika měla Polsku zajistit nezávislost.

Politické machinace

Proč nechal Stalin Poláky vykrvácet

Dodnes není jisté, co vedlo Stalina k ponechání povstalců napospas německému běsnění. Jeden pohled konstatuje, že diktátor měl se střední Evropou vlastní plány, do nichž nezávislá polská vláda nezapadala. Potřeboval nechat Varšavu vykrvácet, aby se Rudá armáda mohla ujmout role osvoboditelky, a proto odmítl anglo-americké žádosti o poskytnutí letišť.

Churchill s Rooseveltem vyzývali Stalina ke změně rozhodnutí marně a koncem srpna americký prezident na tyto snahy rezignoval. Washington totiž v první řadě potřeboval, aby rudoarmějci nadále nesli hlavní tíhu bojů a nechtěl Stalina dráždit. Zatímco podle některých historiků došli západní politici ve svém nátlaku až na krajní mez, jiní je obviňují ze selhání.

Další teorie tvrdí, že Rudá armáda dorazila k Visle vyčerpaná mamutí ofenzivou známou jako Operace Bagration. Vojáci po týdnech bojů potřebovali odpočinek a stroje údržbu, zásobovací linie se neúměrně protáhly a Němci kolem Varšavy vybudovali kvalitní obranu. Hlavním důvodem k zastavení postupu a obětování povstalců tak možná byly obavy z neúměrných ztrát, přičemž nutnost konsolidovat síly se Stalinovi politicky hodila do krámu.

Od západních Spojenců Varšava potřebovala dodávky zásob, neboť jídlo, léky a náboje docházely. Britské královské letectvo několikrát shodilo povstalcům proviant, avšak přišlo o mnoho strojů. 

Američané hodlali vyslat bombardéry B-17, které by kontejnery svrhávaly z bezpečnějších výšek. Pro doplnění paliva by piloti museli přistát na území kontrolovaném Rudou armádou, a tak Roosevelt s Churchillem požádali Stalina o svolení. Přišla zamítavá odpověď a ani další vyjednávání nevedla k výsledku (viz boxík Politické machinace).

Poláci i tak stále doufali, že se americké letouny objeví – a jejich přání se mělo 18. srpna splnit. Oblohu zaplavily kondenzační čáry a z nebe se snesly toužebně očekávané zásoby. Šlo ovšem o mizivý záblesk naděje, neboť Stalin povolil jen tuto jedinou misi. Další materiální podpory se povstalci nedočkali.

Boje v těžce zkoušené metropoli mezitím kulminovaly a odbojáři každým dnem ztráceli stovky lidí. Když koncem srpna dorazily zprávy o osvobození Paříže, vyvolaly rozporuplné pocity. Na jedné straně měli Poláci radost, ale zároveň se cítili osamělí. Začínali chápat, že pomoc nedorazí.

Děsivé monstrum míří do města

Němci stupňovali brutalitu a neváhali do Varšavy poslat první tři exempláře děsivé zbraně – vrhače raketových střel ráže 380 milimetrů na podvozku slavného tanku Tiger. 

Monstrum zvané Sturmtiger bylo určeno k likvidaci nepřítele v bunkrech či budovách a přesně tohoto úkolu se v nešťastném městě zhostilo. 

Každá raketa obsahovala 125 kilogramů trhaviny a jediným zásahem demolovala celé bloky. Strašlivé účinky měla také palba moždířů ráže až 600 milimetrů a čtvrť za čtvrtí se měnila v ruiny. Co nezničili tankisté a kanonýři, na tom si pochutnala Luftwaffe – během nejzuřivějších střetů přicházely nálety každých 40 minut.

Uplatnění se dočkaly i dálkově ovládané sebedestrukční tančíky Goliath, které operátor pomocí kabelu navedl k cíli a poté odpálil nálož o hmotnosti několika desítek kilogramů. Wehrmacht „goliáše“ nasazoval při likvidaci barikád, v nichž měly prorážet mezery. Povstalci se snažili palbou kabel přerušit, případně se s nožem rozběhli k tančíku a vedení přeřízli.

Větší bratr „goliáše“ zvaný Borgward IV uvezl až 450 kilogramů trhavin. Disponoval i prostorem pro řidiče, který stroj dopravil do bojové oblasti a teprve poté řízení převzal operátor pomocí rádia. Po přiblížení k cíli tank nálož uvolnil a před výbuchem se vzdálil, takže šel použít opakovaně. 

Tragédii způsobil stroj, který se povstalcům podařilo po selhání motoru ukořistit. Polský voják netušil, o jakou zbraň jde, a pokusil se poruchu odstranit. Dav zvědavců mu radil tak dlouho, až otevřel kryt nálože považovaný za kapotu motoru. Exploze roztrhala 300 lidí.

Stokami do bezpečí

Ve Starém městě se zápasilo o každý kousek půdy a některé budovy sedmkrát změnily majitele. Mnoho oddílů ztratilo 80 procent mužů, ale kapitulace nepřicházela v úvahu. Myšlenky odbojářů výmluvně vyjádřil veterán Kulski: „Možnost vzdát se neexistovala, protože by nás povraždili – zajatce většinou nebrali.“

Poláci trpěli nedostatkem jídla a spánku, ještě hůře snášeli pocit zklamání a křivdy. Jakmile se porážka na Starém městě začala jevit jako nevyhnutelná, rozhodli velitelé o evakuaci zdejších jednotek do centra. Jedinou ústupovou cestu představovaly stoky, jimiž se odbojáři plížili do bezpečí. 

Janusz Belza později vzpomínal na pochod páchnoucími kanály: „Šest hodin jsem se díval na záda muže jdoucího přede mnou. Nepřetržitě jsme postupovali. Kdyby se někdo zastavil a nemohl dál, zůstali bychom tam všichni.“ Část povstalců Němci přímo ve stokách pobili pomocí granátů a zápalných bomb.

Z izolovaných ohnisek odporu se do centra přesunuli i další odbojáři. Často už neměli žádné náboje, vzhledem k hladomoru nezbyl ve městě jediný kůň ani pes. V posledních dnech lovili zoufalí Poláci i kočky a radisté vysílali do Londýna zprávy o bezvýchodnosti situace. Marně.

Rusové se celou dobu drželi stranou a pozorovali boje z protějšího břehu Visly. Pouze jedinkrát se v polovině září polská jednotka pod sovětským velením pokusila o její překročení, avšak bez úspěchu. Poslední ranou do vazu Poláků se staly zprávy, že sovětská tajná policie NKVD začala zatýkat odbojáře považované za nebezpečné pro příklon k exilové vládě. Někteří dostali kulku do hlavy, jiní putovali do gulagů.

Zapomenutý příběh

Začátkem října nezbylo povstalcům než kapitulovat. Během vyjednávání alespoň přiměli Němce k souhlasu, aby příslušníky Zemské armády místo za partyzány považovali za pravidelné vojsko. Po zajetí s nimi měli okupanti zacházet v souladu s ženevskými úmluvami, což většinou dodrželi. 

Kapitulace i tak mnohé Poláky včetně Juliana Kulského zlomila: „Vzdát se Němcům byl nejhorší okamžik mého života. Po dvou měsících svobody jsem padl zpět do zajetí a netušil, co s mou zemí bude dál.“ To nejhorší mělo teprve přijít, neboť Hitler rozkázal vzpurné město srovnat se zemí. Ženijní oddíly ničily dům za domem náložemi i plamenomety a 85 procent metropole se ocitlo v troskách.

Po válce museli Poláci Varšavu postavit cihlu po cihle. Tváří v tvář strašlivým obětem se navíc objevily hlasy, které označovaly celé povstání za sebevražedný nesmysl – jak mohli odbojáři s kameny a puškami zaútočit na tanky a děla? 

Odpověď většiny bojovníků vyjádřila někdejší kurýrka Christine Jaroszewiczová: „Lidé, kteří nikdy neztratili svobodu, stěží pochopí vášeň, s níž jsme se do boje pouštěli. Sdíleli jsme neotřesitelnou víru, že zase budeme svobodní.“ Faktem však zároveň zůstává, že porážka oslabila polský podzemní stát a vyústila v neschopnost vzdorovat nástupu komunistické diktatury.

Příběh polských povstalců byl po válce na dlouho zapomenut, neboť všechny velmoci k tomu měly dobré důvody. Pro západní Spojence byla vzpomínka na varšavské bojovníky nepříjemná a trapná, pro Kreml se stala nepohodlnou částí historie. Polská metropole se tak prvního pomníku připomínajícího hrdinný boj dočkala až roku 1989.

Varšavské krveprolití v číslech

Povstání vypuklo 1. srpna 1944 a přes snahy o rychlé potlačení trvalo až do 2. října. Cílem velitelů Zemské armády se stalo osvobození Varšavy od okupantů a ustavení nezávislé státní správy podřízené exilové vládě. Na obou stranách se do bojů postupně zapojilo asi 50 000 lidí, na rozdíl od Wehrmachtu a Waffen-SS neměli Poláci těžké zbraně a mnoho bojovníků postrádalo výcvik.

Hitler se rozhodl povstání utopit v krvi a Němci se neštítili ani hromadných vražd. Do města bušily bombardéry, kanony i tanky, které povstalcům způsobily katastrofální ztráty. Když vyšlo najevo, že zahraniční pomoc nedorazí, odbojáři kapitulovali. Poláci přišli o 15 000 padlých a 20 000 raněných, zahynulo přes 150 000 civilistů. Německé ztráty (2000–10 000 mrtvých a 9000 raněných) přiměly Hitlera k rozhodnutí srazit město na kolena dalšími demolicemi, nakonec zůstalo nepoškozeno jen 15 procent budov.

Zdroje:

  • Emmert, F.: Peklo na východní frontě 1941–1945. Brno 2013
  • Hrbek, J.: Draze zaplacená svoboda – osvobození Československa 1944–1945. Praha 2009
  • Mcateer, S. M.: 500 Days: The War in Eastern Europe, 1944–1945. Pittsburgh 2009
  • Richie, A.: Warsaw 1944: Hitler, Himmler, and the Warsaw Uprising. New York 2013
  • Winchester, Ch.: Východní fronta – Hitlerova válka v Rusku 1941–1945. Brno 2005
Autor:

Nejčtenější

Na Měsíci je život. Pochází ze Země, zanesla jej tam izraelská havárie

Na Měsíci je nyní tisíce želvušek (Milnesium tardigradum), které přežijí...

Člověk na Měsíc nevkročil od roku 1972. Přesto lze říci, že na něm je pozemský život. Izraelská sonda Berešit totiž na...

Na sovětských špionážních družicích nám nad hlavou krouží jaderné reaktory

Ilustrace, která zachycuje představy amerických špionážních agentur o podobě...

Více než třicet jaderných reaktorů krouží na oběžné dráze Země. Vděčíme za to především Kremlu. Naprostá většina...

Družici se marně snažili dostat pod kontrolu. Jaderný reaktor zasáhl Kanadu

Druhý největší nalezený díl Kosmosu 954 na zamrzlém Velkém Otročím jezeře....

Co se stane, když satelit s jaderným reaktorem na palubě spadne na Zem? O tom se mohli nejlépe přesvědčit Kanaďané v...

Byl mocný a vlivný. Poprvé můžete vidět, jak se v Evropě zatýká diktátor

Zadržení Slobodana Miloševiče

Když přistáli v Bosně, Milošević si demonstrativně utřel kapesníkem boty, jakoby mu je tento stát zamazal něčím...

První test v ČR: Sennheiser Ambeo je soundbar z kategorie zázraků

Sennheiser Ambeo

Třináct reproduktorů, třináct zesilovačů, roky vývoje algoritmů a obvodů pro zpracování prostorového zvuku, reprodukce...

Další z rubriky

Rychlý rozvoj letectví „zabil“ jaky, které se u nás měly licenčně vyrábět

Stíhačky Jak-23 československého letectva

Vstup československého letectva do doby proudové se nesl ve znamení masivního zavádění MiGů-15 do výzbroje jeho...

Rusko přiznalo jadernou nehodu. Normální raketa by radiaci nezpůsobila

Ruská agentura pro jadernou energii potvrdila nehodu, zemřelo při ní pět lidí

Ruská agentura pro atomovou energii Rosatom oznámila, že při testu rakety na plovoucí plošině zemřelo pět jejích...

Povstalci z Varšavy postavili obrněný vůz a vyrazili s ním na univerzitu

Renovovaný původní obrněný automobil varšavských povstalců Kubuś v Muzeu polské...

Dva měsíce bojovala povstalecká Varšava proti německým okupantům. Během povstání vznikl jeden z nouze postavený obrněný...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz