„Všechno začalo tím, že vypnuli topení, pak odpojili vodu, pak i elektřinu a plyn.“ Takto plíživě vstoupila válka do života obyvatel města Mariupolu, které by se počtem obyvatel dalo přirovnat třeba k Brnu. Věřím, že obludnost války nejlépe ilustrují detaily běžného dne, kdy dál řešíte věci jako, kde sehnat jídlo, jak vyvenčit psa, ale najednou se k tomu přidá i další starost, jak si zachránit holý život.
„Pracovala jsem jako docentka filologie na Mariupolské státní univerzitě. Moje sestra vystudovala psychologii, ale nepracovala, protože byla těhotná,“ říká mi Julia H. Obě sestry se v Mariupolu narodily, jejich mateřštinou je ruština a obě měly byt v centru města. Mladší Olga měla navíc nachystaný pokojíček pro dítě, které se jí mělo co nevidět narodit.
Takto si Olga připravila dětský pokoj. Krátce nato přišla válka.
Město Mariupol leží na jihovýchodě Ukrajiny, na břehu Azovského moře. Jeho součástí jsou obří průmyslové komplexy, m.j. na zpracování oceli. Nebylo tajemstvím, že továrny vlastní proruský oligarcha, a místní tudíž věřili, že jim se fronta vyhne. Navíc od vyhlášení separatistické DNR, jejíž teritorium (fronta) leží asi 15 km východně od Mariupolu, byli zvyklí na zvuky války, které se z nepříliš vzdáleného nárazníkového pásma tu a tam ozývaly.
„Moje sestra říká, že jak četla zprávy, tak chtěla odjet už možná někdy v únoru,“ říká Julia. „Nemohli jsme uvěřit, že na Mariupol budou padat bomby, lítat letadla. Všichni očekávali, že to skončí víceméně poklidně.“ Najednou se však přiblížila ruská armáda a začalo ostřelování.
Julia se svým přítelem na koncertě kapely Bumboks v mariupolském divadle, dva dny před invazí. Její přítel zůstal na Ukrajině.
„Manžel mojí sestry je námořník (byl v té době ve funkci prvního důstojníka lodi v jižním Atlantiku, pozn. red.) a ona byla v bytě sama. A když vypnuli elektřinu, pochopila jsem, že se asi bojí. Přišla jsem za ní a nabídla, jestli nechce bydlet se mnou. Ona už si připravila věci, protože čekala, že dorazím. A pokud nedorazím, tak dorazí ona ke mně. Zůstávat sama by pro ni mohlo být nebezpečné. Byla už v devátém měsíci těhotenství.“
Juliina sestra Olga
Schovej se alespoň za dvě zdi
Tu noc začalo ostřelování sílit. Obě sestry si místo v ložnici ustlaly v chodbě. „Když se střílí, je nutné, aby vás chránily alespoň dvě zdi. První zeď má okna, takže je to nebezpečné, druhá zeď už chrání víc. Tento první den dopadla raketa na náš dům a trefila hned vedlejší byt,“ popisuje Julia první noc pod palbou v bytě, kde výbuch vysklil všechna okna.
Pohled z Juliina okna v prvních dnech obléhání. V domě vypnuli elektřinu a starší sousedka si zapálila svíčku, u které usnula. Vznikl požár, při kterém žena zemřela. Její tělo zůstalo v bytě.
„Topení nefungovalo, ani elektřina a plyn. A venku bylo asi mínus pět stupňů. Začala být zima, tak jsme si oblékly teplé bundy a čepice a v nich jsme i spaly. Snažily jsme se vydržet. Doufaly jsme, že to všechno brzy skončí.“
Tak to šlo dlouhé čtyři dny. Ženy podle palby už věděly, kde se asi nachází pozice ukrajinských děl. Opravdový děs přišel až s nástupem ruských letadel. „Když letí letadlo, nikdy nevíš, kam tu bombu shodí. Víš jen, že to budou čtyři bomby. Ta děla, která se nacházela u nás, byla asi efektivní a Rusové je pořád chtěli zničit, ale asi je nemohli najít. V tom místě byly rodinné domy a letadla tam shazovala bomby. Ty rodinné domy pak úplně zmizely. Zbyly po nich jen velké díry a na cestách ležely různé části těl.“
Billboardy v Dnipru
Život v městě bez elektřiny se začne řídit přirozeným denním rytmem. Sestry vstávaly každý den s východem slunce. I přes neustálé ostřelování města Julia dál chodila venčit svého psa. Jen na chvíli a u dveří domu, aby se případně měla kde ukrýt. Ráno, po čtvrté noci náletů, však dveře bytu nešly otevřít. Tlaková vlna výbuchu zdeformovala zámek.
„Uvědomila jsem si, že když začne nálet a spadne bomba na nás, tak my jsme vlastně zavřené a nemůžeme se dostat ven. Dobře, jsme ve druhém patře, já můžu vyskočit, ale co moje těhotná sestra? Co když bude hořet...,“ popisuje své pocity Julia.
Sestry se rozhodly odejít k Olžině tchyni, která měla byt nedaleko mariupolského Činoherního divadla. Bydleli u ní už příbuzní z levého břehu řeky, kde boje začaly. Olžino auto bylo poznamenáno výbuchy (prázdné kolo, vytlučené zadní sklo, zablokovaný kufr atd.), ale stále jelo. Cestou chtěly vyzvednout svoji mámu, žijící na předměstí, ale vojáci je tam už nepustili. „Nemohly jsme jí ani zavolat, protože nebylo spojení. Nefungovala ani mobilní síť, i mobily byly vybité.“
Olžino auto bylo zaparkované v garáži, ale i tak dostalo pár zásahů střepinou, když na vedlejší garáž dopadla raketa. Vůz měl proraženou pneumatiku, rozbité zadní okno a poškozenou elektroinstalaci. Kufr se podařilo otevřít vypáčením. Jinak ale fungoval.
Julia následně popisuje cestu městem. „Když jsme jely, tak to bylo příšerné. Moje sestra se snažila nekoukat ven, protože to, co jsme viděly, bylo jako apokalypsa. Na hlavní cestě byly obří díry. Bomba dopadla na nemocnici.“ Shodou okolností to byla nemocnice s jedinou porodnicí, která ve městě ještě fungovala. Právě tady měla Olga rodit. Obě ženy pokračovaly dál: „Hlavní pošta byla také zničená. Veškeré elektrické vedení se jen tak válelo po zemi. Bylo to jako ve nějakém hrozném filmu.“
 |
V bytě Olžiny tchyně byl zpočátku větší klid, i když se zde po příchodu sester už ukrývalo devět lidí, dvě kočky a pes. Už za dva dny však mělo být všechno jinak.
Jak sehnat jídlo?
Julia vysvětluje, že asi do 2. března byly ve městě ještě obchody otevřené a v nich i nějaké potraviny. „Velké metalurgické továrny dávaly peníze a v pekařstvích se pekl chleba, který nebyl moc drahý, protože v obchodech se ceny zdvojnásobily.“
Postupně začaly obchody s potravinami zavírat, až zůstal jediný. I přes noční zákaz vycházení se před ním tvořily dlouhé fronty. Julia vyrazila vždy v šest hodin ráno, ale i tak byla fronta už taková, že se dvakrát vůbec nedostala do obchodu.
V pozadí je vidět fronta na nákup potravin v Mariupolu.
„Byla zima. A když padaly bomby, tak lidi jen ztichli, nikdo z té fronty neutekl. Všichni chápali, že když to bude bomba, tak nemá cenu ani utíkat. A také se všichni báli, že ztratí svoje místo ve frontě, protože už neměli vůbec žádné potraviny, a tak si uvědomovali, že prostě nemohou utéct.“
Až na třetí pokus se jí konečně podařilo koupit nějaké jídlo. „Mohli jsme koupit fazole, ale maximálně dvě plechovky na jednoho, pak nějakou rýži, pohanka nebyla, kroupy, maximálně dvě kila na osobu. Pečivo nebylo, samozřejmě ani maso, uzeniny také ne. Byl sýr, ale zbyl už jen ten drahý. Byly bonbony, hodně alkoholu, který nikdo nekupoval. Voda také nebyla. Bylo to ale jen jednou, co jsem se dostala do obchodu a nakoupila,“ uzavírá výčet Julia.
Voda u divadla
Tragickou roli v osudu Mariupolu sehrálo i Činoherní divadlo. I přes viditelné označení „DĚTI“ ho zcela zničilo ruské bombardování.
 |
„Pro vodu jsme chodili k Činohernímu divadlu. Bylo potřeba vzít láhve a jít tam, což bylo děsivé, protože bylo potřeba jít, no, nevím přesně, asi možná jeden kilometr. Bylo to blízko, ale jak padaly bomby, tak se ta vzdálenost zdála delší.“ Julia uplatňovala stejnou strategii, jakou si osvojila při venčení psa:
„Když jdeš pro vodu nebo do obchodu, tak je také potřeba jít blízko domů. Elektřina byla odpojená, všechny domy byly otevřené, takže bylo možné vběhnout kamkoli a aspoň střepiny z té bomby tě nezraní. Takový byl systém.“
Právě při čerpání vody z cisteren u divadla zaslechla Julia hádku mezi řidičem cisterny a pracovníkem divadla. Cisternu prý špatně zaparkoval, protože mají přivézt jídlo pro lidi, kteří se ukrývají v divadle. „Uvnitř prý je čtyřicet dětí a patnáct set lidí, kteří bydlí v suterénu divadla,“ líčí dohady Julia.
„A tak jsem se kvůli tomuto konfliktu dozvěděla, že v tom divadle jsou nějací lidé. Nebyli tam žádní vojáci. Na chodník před a za divadlo napsali „DĚTI“, ale to nepomohlo, protože na divadlo i tak shodili bombu. Nepamatuji si datum, ale bylo to příšerné.“
Rozhodnutí odejít
Vraťme se však do bytu, kde Julia s Olgou ve vysokém stupni těhotenství našly dočasné útočiště. Julii občas dojdou slova, ale po chvíli pokračuje ve vyprávění.
Vybombardovaný Mariupol z výšky
„Každý den se to zhoršovalo a zhoršovalo. A zase přišla ta samá noc, kdy se každých pět minut křičelo ‚Bomba! Bomba!’ a všichni lidé v tom bytě (bylo nás devět, dvě kočky a pes) museli utíkat na chodbu, protože tam bylo více zdí. Samozřejmě nikdo se nevyspal. Ráno začali všichni říkat, že musíme odjet a všichni se navzájem ptali na názor. Nebylo žádné spojení, všichni měli vybité mobily. Nikdo nevěděl, zda bude zelený koridor. Policie říkala, že ho chtějí otevřít, ale nikdo ho zatím nepovolil.“
Lidé schovaní na chodbě domu
Julia přiznává, že ona sama odjet zpočátku nechtěla. Hodně se střílelo a ona se bála, že raketa může zasáhnout jejich auto. Rozhodla se však přizpůsobit názoru většiny.
„Všichni asi dvacet minut přemýšleli. A pak jedna žena, která bydlela s námi, měla malou holčičku Viku a ještě tam byla její babička, vstoupila do pokoje a řekla: ‚Jedeme!‘ Nikdo nic neřekl, jen jsme začali brát tašky.“
Příslušníci proruských jednotek v Mariupolu na Ukrajině (30. března 2022)
Sestry Julia a Olga vyrazily autem v koloně, jak se později dozvěděly z internetu asi tří tisíc automobilů, která směřovala na západ do Záporoží. Cesta, která normálně zabere tři až čtyři hodiny, trvala v koloně šestnáct hodin. Mohla za to ruská kontrolní stanoviště.
„Celou cestu to byli Rusové s písmenem Z, kdo nás stavěli. Brali hotovost, cigarety a u některých lidí i mobily. Říkali ‚je potřeba’ a nešlo ty věci neodevzdat. Některé muže nechávali vystoupit z auta a byl problém, když měli oholenou hlavu.“
Jak Julia vysvětluje, mnoho mužů si kvůli nedostatku vody, kterou neměli už téměř dva týdny, oholilo hlavy. Jediná hygiena byla trocha vody z rozpuštěného sněhu na oplach obličeje. Ruským vojáků to však zřejmě přišlo podezřelé.
Brzy přijdou i sem
„Když jsme se dostaly do Záporoží, bylo těsně po druhé hodině ráno, byla ještě noc. Bylo 16. března. Pamatuji si to, protože ten den mám narozeniny. Bylo mi 35 let. Děkuji, že jsem neumřela.“
Jaderná elektrárna v Záporoží, kterou ostřelovala a poškodila ruská armáda.
Obě ženy neustále zkoušely vymyslet, jak z Mariupolu přivést i jejich mámu. Na okamžik svitla naděje, že do ostřelovaného města pojede humanitární konvoj. Dalo by se možná někomu zaplatit, aby mámu vyzvedl. Později se však ukázalo, že to byl omyl, že konvoj jede do Melitopolu. Cesta do Mariupolu už byla považována za sebevraždu.
Další možností byla telegramová skupina „Evakuace lidí z Mariupolu“. Nabídly své auto a opravdu se našel muž, který chtěl dojet pro rodiče. Sestry nechaly opravit prostřelené kolo, složitě sehnaly benzín, který byl všude na příděl. Ráno jim však muž vzkázal, že viděli televizní zprávy a že ho manželka už nikam nepustí.
Julia s Olgou se přesunuly do města Dnipro, bylo jistější být na západním břehu veletoku Dněpru pro případ, že by byly uzavřené mosty. Následně se jim ozval 18letý Vladimir. Mladík chtěl vyzvednout babičku a tetu, jediné své příbuzné, a nabízel odvoz i jejich mámy. Ta se ozvala, že je v pořádku ve městě Melekino, které bylo již pod kontrolou Rusů.
Auto tak společně označili nápisy „dobrovolník“ a rozloučili se. Bohužel, Vladimir brzy přestal odpovídat na zprávy a zmizel i s autem. Sestry nevěří, že by ho ukradl, nebylo by mu k ničemu. Zprávy, které mu posílaly, někdo četl, ale neodpovídal.
Následky ostřelování ukrajinského města Dnipro (21. března 2022)
Olze se přitížilo. Dostala bolesti a záchranka ji odvezla do nemocnice. Julia vysvětluje, že se její sestra bála, aby neporodila tady. „Když se bude utíkat dál, tak s malým miminem ta situace bude ještě horší. Sestra hodně panikařila a říkala, že je potřeba odjet.“ V dramatické situaci přišla jedna dobrá zpráva. Jejich mámu se kamarádům podařilo vyzvednout a odvézt do relativního bezpečí.
Cesta do bezpečí
Sestry začaly plánovat cestu dál na západ. Útočiště jim nabídl český kamarád Radovan, který v Mariupolu před lety pracoval. Variantou byl vlak do polského Chelmu, ale cesta trvala mnoho hodin a lékaři varovali, že Olga by mohla začít rodit. Naštěstí se nabídla možnost, že je k hranicím dovezou vzdálení příbuzní autem.
Cesta autem z Dnipra do Lvova je dlouhá zhruba 900 km a problémem byl noční zákaz vycházení (tzv. komandantský čas), kdy není možné pohybovat se venku od 22 do 6 hod. Na kontrolních stanovištích je ale vojáci pouštěli. Auto jejich příbuzných mělo totiž registrační značky Doněcké oblasti, což spolu s Olžiným pokročilým stádiem těhotenství doslova otevíralo dveře.
Pro těhotnou Olgu však byla jízda na rozbitých cestách i tak nepředstavitelné martyrium, jak popisuje Julia: „(Olga) seděla a klepala se. Ptala jsem se, jestli je jí zima. Ale ona odpověděla, že jí není zima, že je jí hodně špatně. Bylo to hrozné.“
Náročná cesta k polské hranici
Naštěstí mohly přespat u českých přátel Radovana ve Lvově. Měly už zprávy, že jejich máma je na cestě za nimi. Nutno dodat, že Julia s sebou celou dobu vezla i svého psa, jorkšírského teriéra. Čeští přátelé je pak ráno převezli přes hranice do polské Przemysli. Jinak by museli jít přes hranici pěšky, což by bylo dost náročné. Zde už je vyzvedl Radovan. V tomto okamžiku by se mohlo zdát, že příběh končí. Ale mělo přijít ještě velké finále.
Během cesty na Prahu začaly u Olgy porodní kontrakce. Snahou všech bylo, aby porodila co nejblíže Praze, kde měly sestry najít přechodný domov. V jihlavské nemocnici lékaři konstatovali, že porodní proces už začal, ale kontrakce jsou po 15 minutách a hodinový přejezd by měl proběhnout bez problémů. Trojice se tak vydala na poslední etapu anabáze, která měla končit v benešovské nemocnici, kde bylo vše domluvené.
Aby toho nebylo málo, na dálnici D1 byla nehoda a dlouhá kolona. Radovan se s rodící ženou neohroženě řítil záchranářskou uličkou a hrozící pěsti stojících řidičů nechával v rudé záři svých koncových světel. Do benešovské nemocnice dorazili akorát včas. Olga porodila zdravou holčičku a porodníkem byl ukrajinský lékař.
Julia
Sedíme u kuchyňského stolu v Radovanově domě nedaleko Prahy. Julia si utírá slzy. Ukazuje mi fotografii, kterou jí poslala její máma. „Ona koupila tašku pro kocoura a už je ve vlaku. Zaplaťpánbůh, dorazí.“
Útěk z Mariupolu do Prahy trval deset dlouhých dní. Před cestou sestry z obav před ruskými vojáky raději vymazaly většinu fotografií ze svých mobilů. I když teď kolem domu zpívají ptáci, Julia vždy zbystří, když v dálce zaslechne zvuk letadla. Náš rozhovor končí těmito slovy:
„Co chci ještě říct, a je to možná to nejdůležitější: Velké díky, že mám takového dobrého kamaráda, jako je Radovan, jeho manželka Magdaléna a všichni jeho kamarádi. Moc děkuji.“
