Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tvZatímco sovětské tanky byly lehké a mohutně vyzbrojené, západní byly od sedmdesátých let velmi těžce pancéřované. Zatímco západní letectva sázela na technologickou nadřazenost výkonných radiolokátorů a samostatnost jednotlivých pilotů, východní letectva fungovala „v houfu“ a pilot byl jen jedním kolečkem obřího funícího stroje.
Velmi zajímavý vývoj proto vždy probíhal v zemích třetího světa, často organizovaných v takzvaném Hnutí nezúčastněných, které se nepřiklonilo ani k jedné vůdčí světové politické soustavě. Nejčastěji ve chvíli, kdy se v těchto zemích měnily režimy, tak docházelo k pozoruhodnému mísení západní a východní techniky, často ve velmi obskurních kombinacích obojího.
Írán nebo Venezuela
F-14 íránského letectva, rok 2012
Typickým příkladem takového postupu je Írán, který do islámské revoluce odebíral nejlepší americké zbraně, aby po ní zůstal závislý na dovozu z Východu, případně na vlastních zbrojovkách. Ty tak musely kombinovat zbraně, které sehnaly. Na americké F-14 se tak například opakovaně pokoušely namontovat východní protiletadlové střely dlouhého dosahu.
Stejně tak Venezuela po Chávezově převzetí moci přišla o náhradní díly na svou flotilu F-16 a pokusila se ji paradoxně dozbrojit v Rusku. Egypt, který měl naopak dlouho se Sovětským svazem skvělé vztahy, se později přiklonil k Američanům, když se s nimi v osmdesátých letech smířil, a nechal je, aby si část jeho východní techniky rozebrali a část aby se pokusili modernizovat.
MiG-29 v barvách Luftwaffe
Sovětskou a západní techniku typicky dlouhá léta kombinují Indie, Pákistán, Vietnam nebo třeba Jihoafrická republika. O jakousi omezenou „westernizaci“ MiGů-29 se pokoušelo i sjednocené Německo, ale neúspěšně. Ve střední Evropě na podobné manýry zpravidla není čas ani politická vůle. Bylo proto senzací, když se v rámci aktuální pomoci bojující Ukrajině podařilo na zbylé ukrajinské MiGy-29 implementovat pokročilé americké protiradiolokační střely AGM-88 HARM.
HARM a ti druzí
Protiradiolokační střely jako AGM-88 jsou primárně určeny k zaměření na nepřátelské vysílače signálu, zejména radary protivzdušné obrany, včetně těch, které jsou přímo spojeny s raketovými systémy země-vzduch, a k jejich neutralizaci. Od počátku konfliktu ukrajinské letectvo volalo po schopnosti SEAD/DEAD tohoto druhu, aby čelilo hrozbě rozsáhlých útoků ruských raket země-vzduch. Před příchodem HARM měla Ukrajina jen velmi omezený přístup k protiradiolokačním střelám v podobě zastaralých zbraní sovětské éry pro svou flotilu úderných letounů Su-24 Fencer.
MiG-29 ukrajinského letectva na předválečné fotografii
Po zprávách ze začátku srpna, že pozice ruské protivzdušné obrany na Ukrajině byly zasaženy zřejmě protiraketovými střelami AGM-88 HARM, USA oficiálně potvrdily, že nedávno předaly nezveřejněné množství těchto zbraní ukrajinskému letectvu.
Ukrajinské letectvo, které je od 24. února intenzivně zapojeno do konfliktu proti invazním ruským silám, integrovalo nedávno získané střely AGM-88 HARM do svých zbývajících stíhaček MiG-29. K překvapení západních odborníků to bylo potvrzeno 31. srpna, když Ukrajinci na svých kanálech sociálních médií zveřejnili video, na němž je vidět jednomístný MiG-29 ze 114. brigády taktického letectva na letecké základně Ivano-Frankivsk, vybavený dvojicí raket AGM-88 HARM. O to zajímavější pak bylo, když pravděpodobně stejný letoun odpálil tyto střely během natočené mise.
Záběry odhalují, že odpalovací lišty AGM-88 byly integrovány do vnitřního pylonu na každém křídle letounu, které jsou jinak vyhrazeny pro nesení těžkých raket vzduch-vzduch řady R-27. Vzhledem k tomu, že v kokpitu nejsou viditelné žádné další přidané displeje, kromě dvou komerčních ručních přijímačů GPS/GLONASS, zdá se, že pilot nemá k dispozici žádná zařízení, která by s raketami komunikovala, kromě tlačítka pro jejich odpálení.
Ačkoli to zatím nebylo potvrzeno, vypadá to, že ukrajinské letectvo zvolilo nejjednodušší řešení. Střely jsou odpalovány v takzvaném „předpřipraveném“ režimu. V tomto režimu je raketa ještě na zemi naprogramována tak, aby letěla do určité oblasti a po dosažení cíle zapnula svůj senzor ve snaze zachytit konkrétní hrozbu. Tento režim je účinný proti známým pozicím protivzdušné obrany a odpal střely, viditelné na videozáznamu, odpovídá odpálení AGM-88 HARM v tomto režimu.
Nemodernizovaný MiG-29 „bílá 71“ ze 114. brigády taktického letectva, byl prvním letounem, u něhož bylo potvrzeno, že byl upraven tak, aby mohl nést dvě rakety AGM-88 HARM dodávané z USA. Zdroje z ukrajinského letectva navíc tvrdí, že všechny typy jejich bojových letounů lze snadno upravit tak, aby mohly nést AGM-88 HARM, takže se teprve uvidí, zda se to v budoucnu uskuteční i u dalších letek. Nejčastěji se spekuluje o Su-27 a zejména Su-24, které jsou pro tyto úkoly určeny už z výroby (ovšem se sovětskou raketovou technikou).
MiG-29 ukrajinského letectva s podvěšenými střelami AGM-88 HARM (blíže) a R-73
MiG-29 ukrajinského letectva odpálil střelu AGM-88 HARM.
To by také mohlo vysvětlovat několikanásobné odpálení raket jako způsob, jak vytvořit jakýsi ochranný, ale velmi dočasný deštník kolem formace spřátelených letadel letících do nebezpečí. Jde o nákladný způsob potlačení protivzdušné obrany, který by rychle vyčerpal zásoby raket, na druhou stranu by to mohlo být znamením, že Ukrajina již obdržela značné množství HARM.
Američtí představitelé neprozradili, kolik AGM-88 bylo Ukrajině dodáno, pouze uvedli, že druhá tranše bude schválena, jakmile se prokáže proveditelnost integrace na MiG-29.
Jaké rakety Ukrajinci dostávají?
Je možné, že na Ukrajinu jsou dodávány starší HARMy, které byly vyřazeny z provozu, nebo střely, které jsou sestavovány ze zbytků starších komponentů. Víme například, že společnost Raytheon pravidelně odebírá americké a spojenecké střely HARM a upravuje je na nové modely výměnou sekcí a modernizací dalších částí. Potenciálně by mohla existovat připravená zásoba dílů například z variant AGM-88B/C, které by mohly být sestaveny do pozdějších modelů.
I kvůli hotové integraci AGM-88 se Ukrajina usilovně snaží získat další letouny MiG-29. Na přetřes přišly letouny z Bulharska, Polska nebo Slovenska. Zatímco na slovenské stíhačky už se snad opravdu dostane, museli se dosud Ukrajinci spokojit s dodávkou velkého počtu náhradních dílů. I díky nim se ukrajinská stíhací flotila rozrostla, ačkoli jen mírně.
Ukrajinské letectvo a jeho piloti se však již dívají dál než jen na MiG-29 a další typy ze sovětské éry a opakovaně vyzývají k zahájení procesu pořizování modernějších západních stíhaček, jako jsou F-16, a k zahájení výcviku pilotů a členů pozemního zabezpečení, a to co nejdřív.
I když se teprve uvidí, jaké nové stíhací letouny budou nakonec Ukrajině poskytnuty, zdá se být jasné, že schopnost ničení protivzdušné obrany protivníka bude velmi důležitým bodem na seznamu požadavků.
Mezitím se zdá, že si Ukrajinci v případě MiGů-29 pomohli sami. I takové příběhy přináší válčení.
