Nový typ supernovy?
Již zmíněný astronom Sidney Van den Bergh přišel se zajímavou hypotézou. Upozorňuje, že světelná křivka SN 1885A se výrazně liší od ostatních známých supernov a mohla by patřit ke zcela novému typu „0“, který se vyskytuje jen v blízkosti jader obřích galaxií. Ty by byly velmi obtížně pozorovatelné, protože jasná jádra je mohou snadno přesvítit. Navíc jasnost supernov tohoto typu po maximu prudce klesá, takže čas na jejich zachycení je omezený. Domnívá se, že těchto supernov existuje velké množství, ale kvůli obtížím s jejich pozorováním nám jich naprostá většina zůstává skryta.
Je také možné, že mechanismus vzniku SN 1885A byl odlišný od těch dosud zmíněných. Našly se totiž další supernovy, které se chovaly podobně a nedají se bez výhrad přiřadit k typu Ia, ani k II. Konkrétně se jedná o SN 1939B, SN 2002BJ a zřejmě i SN 2010X. Od typických supernov typu Ia se liší hlavně tím, že při jejich explozích se neuvolňuje tolik energie ani materiálu do okolí. Spekuluje se, že by příčinou mohlo být explozivní hoření tenké vrstvy helia na povrchu bílého trpaslíka. Tato vrstva by se později odvrhla do okolí a podobně jako u nov by dokonce nemuselo dojít ke zničení hvězdy. Ve hře je také možnost, že se jedná o systém, ve kterém kolem sebe obíhají dva bílí trpaslíci a helium se přenáší mezi nimi. Zatím se však nepodařilo vytvořit takový model, který by vysvětloval všechny pozorované vlastnosti.
Pozůstatek po výbuchu SN 1885A se dlouho nedařilo najít. Práci ztěžovalo zejména jasné jádro galaxie, v jehož těsné blízkosti probíhalo pátrání. Úspěšný byl až tým ve složení Robert A. Fesen, Andrew J. S. Hamilton a Jon M. Saken, který použil čtyřmetrový dalekohled Národní observatoře Kitt Peak (Kitt Peak National Observatory) v americkém státě Arizona. Pomocí speciálních filtrů snímkovali centrální část galaxie v Andromedě o nocích 9. a 10. listopadu 1988 a zbytek SN 1885A nalezli 16 obloukových vteřin od jádra.
Na první pohled je překvapivé, že pozůstatek je tmavší než jeho okolí. Vždyť pozůstatky jiných supernov září, často výrazně a v několika oborech elektromagnetického záření. Vysvětlení je prosté. Supernova explodovala (z našeho pohledu) před necelými 140 lety, což je z hlediska astronomických časových škál vlastně úplně „nedávno“. Pozůstatky supernov září díky tomu, že se odvržená obálka střetává s okolním mezihvězdným plynem, silně jej zahřívá a ten pak září. V případě SN 1885A se však odhozený obal hvězdy nestačil dostat příliš daleko a vzhledem k tomu, že v té oblasti není mnoho mezihvězdné hmoty, volně se rozpíná a chladne. A protože za ním pozorujeme rozptýlené světlo miliard hvězd samotné galaxie M31, jeví se nám pozůstatek jako tmavá skvrna na světlejším pozadí.
Později byl pozůstatek SN 1885A snímkován také Hubbleovým kosmickým dalekohledem (Hubble Space Telescope – HST) a díky tomu se podařilo zjistit, že leží přibližně 200 světelných let od středu galaxie v Andromedě a rozpíná se rychlostí zhruba 11 000 kilometrů za sekundu.
Každopádně supernova SN 1885A byla a její pozůstatek dosud je velmi zajímavým objektem a určitě si zaslouží další podrobné zkoumání. I kdyby se nakonec nepotvrdilo, že se jedná o nový druh supernovy, stejně bude mít několik prvenství, které jí nikdo nesebere.
Byla například první supernovou, která byla spatřena po objevu dalekohledu. Jednalo se také o první extragalaktickou supernovu, což znamená, že byl tento úkaz poprvé pozorován v jiné galaxii, než v Mléčné dráze. S tím souvisí, že byla první v galaxii M31 a poněkud překvapivě dosud jediná. Spekuluje se o tom, že M31 se momentálně nachází ve fázi, kdy je v ní poměrně málo plynu a kvůli tomu se netvoří příliš hvězd, které by na konci své pouti mohly explodovat jako supernovy.
V každém případě naši předci měli možnost spatřit mimořádný úkaz a my jen můžeme doufat, že budeme mít štěstí a obloha si pro nás také připraví nějaké zajímavé představení.
