Když se astronomům podařilo v polovině XIX. stol. objevit planetu Neptun na základě teoretické předpovědi, šlo právem o triumf oboru s poetickým názvem nebeská mechanika. Nikdo netušil, že si tím astronomové zadělávají na polízanici, která - doufejme - skončila až letos v srpnu v Praze.
Brzy po objevu Neptunu se ukázalo, že se tato naprosto solidní planeta zhruba sedmnáctkrát hmotnější a téměř čtyřikrát větší než Země mírně odchyluje od předpověděné dráhy - jako by ji gravitačně vychylovala další, dosud neobjevená planeta. Astronomové však už věděli, jak na to; spočítali z těch odchylek, kde se další planeta nejspíš nachází - ale neuspěli. Počítali znovu, výpočty však nebyly jednoznačné, úspěch stále nepřicházel.
Teprve v r. 1930 uspěl outsider - mladý americký pozorovatel Clyde Tombaugh (1906-1997), jenž byl v astronomii samouk, ale zvolil tu nejlepší možnou strategii: systematicky prohlížel celý pás oblohy, do kterého se ostatní planety promítají (zvířetník) a dlouho očekávanou planetu nazvali astronomové Pluto. Téměř okamžitě však vznikly pochybnosti, zda se Tombaugh opravdu strefil do černého, protože Pluto se v dalekohledu jevil mnohem slabší, než se očekávalo. Nebyl vidět jako kotouček, nýbrž jako bodová hvězda a jeho dráha nebyla kruhová, nýbrž velmi protáhlá (dokonce protínající dráhu Neptunu) a navíc šikmo skloněná k rovině oběhu ostatních planet. Proto sám Tombaugh v přehlídce oblohy dále pokračoval až do r. 1943 a celkem zkontroloval neuvěřitelných 90 milionů hvězd, aniž by nalezl „pořádnou“ planetu. Téměř určitě však vykonal největší přehlídku oblohy očima a jakoby mimochodem nalezl na 2000 planetek, přes 1800 proměnných hvězd a téměř stejné množství galaxií. Slavný konec Pluta jako planety Hlavní ránu představě, že Pluto je planeta, zasadil v r. 1978 jiný americký astronom James Christy, když zjistil, že kolem Pluta obíhá měsíc nazvaný Charon. V tu chvíli šlo ze zákonů nebeské mechaniky dobře určitě hmotnost obou těles - ukázalo se, že činí dohromady jen pětinu hmotnosti našeho Měsíce. Zákryty obou těles v letech 1985 - 1990 umožnily spočítat průměr Pluta, který činí jen 70% průměru Měsíce. V r. 1992 další dva američtí astronomové David Jewit a Jane Luuová objevili v prostoru za Neptunem nové těleso o něco menší než Pluto a tím zahájili éru objevů transneptunských těles, kterých dnes astronomové znají už přes tisíc. Bylo tak naprosto jasné, že Pluto je prostě jedním z největších těles pásu transneptunských objektů, jehož existenci předpověděli Angličan Kenneth Edgeworth a Američan Gerard Kuiper už v polovině XX. stol. Konečně v r. 2003 skupina amerických odborníků pod vedením Michaela Browna nalezla v transneptunském pásu těleso o něco větší než Pluto, a to byla ta pověstná kapka, kterou číše trpělivosti přetekla: po velmi emotivní debatě světových astronomů na pražském astronomickém kongresu byla přijata definice planet sluneční soustavy, která zařadila Pluta tam, kam měl patřit od počátku: mezi trpasličí planety v Edgeworthově-Kuiperově pásu.Nic to přirozeně nezměnilo na významu objevu Pluta Tombaughem - aniž to kdo tušil, stal se Tombaugh fakticky objevitelem nové složky čím dál tím komplexnější sluneční soustavy. Historie plná omylů tak má svůj happyend: naše vědomosti o docela blízkém vesmíru se významně prohloubily.
| RNDr. Jiří Grygar, CSc. se narodil 17. března 1936 v polské obci Dziewietlice, studoval fyziku a astronomii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Začínal výzkumem vývoje hvězd a hvězdných soustav v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově. Poté přešel do Fyzikálního ústavu AV ČR, kde se nyní zabývá otázkami částicové fyziky. RNDr. Jiří Grygar stál u zrodu Evropské astronomické společnosti a má dokonce svou planetku: č. 3336 "Grygar". Mimo jiné byl v roce 1996 oceněn cenou Kalinga organizace UNESCO za popularizaci vědy. |
